Ateliér manželů Borovičkových

„Na rohu byla Jednota a kiosek, obchod, tam jste koupili tlačenku, salám, teplej salám, párky. A vedle bylo kamenictví Borovičkovi a tam brousili veliký kameny. Měli tam veliký kolo, to bylo prachu, to hulilo.“  [•JM]  

II▶

Akademická sochařka Blažena ze staré kamenické rodiny Podpěrů z Kamenných Žehrovic u Kladna a Karel Borovička, kamenický mistr čáslavský, životní i tvůrčí pár. Potkali se v kamenické dílně u Podpěrů a po deseti letech vzájemného čekání, do kterého vstoupila i válka, spolu odešli do Čáslavi, se kterou od roku 1922 zůstali už pevně spojeni. Založili tu kamenosochařskou dílnu, kde si ve stísněných a provizorních podmínkách a při opakovaném stěhování poznamenaném poválečnou nepřízní začínali dělat prostor pro tvorbu. Početné realizace náhrobních plastik výrazně obohatily nejen čáslavský hřbitov, uznání našly i v jiných městech a za hranicemi země. Místní znají především nadživotní sochu Postava smutku na čáslavském hřbitově, která byla vytvořena jako památník obětem druhé světové války. Obdiv si zaslouží ale i celá řada náhrobků s krásným písmem i mělkými reliéfy. S mírnou nadsázkou lze říct, že tento hřbitov je Borovičkových galerií.

Modelem pro válečný pomník byla podle všeho maminka místního architekta Zdeňka Jirouta, která bydlela nedaleko ateliéru manželů Borovičkových a za války...

——— jí zemřel manžel. Snad to nebylo v souvislosti s nějakými represemi, ale přirozenou smrtí. Stala se vlastně poměrně mladou vdovou. A paní Borovičková ji vídala skleslou a celej rok chodila v černejch šatech. Hrozně tesknila po tom manželovi, relativně mladá žena mezi čtyřiceti a padesáti, smutná, takže ta jí stála modelem k tomu pomníku. [•JAn]

II▶ 

Podle jiných pamětníků mohla být předobrazem jímavé sochy paní učitelka Zdeňka Šťovíčková, jejíž manžel zemřel jako sokol a odbojář v Osvětimi v době, kdy jeho druhorozená dcera nebyla ještě na světě.
Sochařčina volná plastika, z níž sálá niterný vztah bez hraných gest a líbivosti, vznikala obvykle na okraji zakázkových prací a jejím tématem byl především člověk, jeho práce i nelehký život. Svými díly připomínala Blažena Borovičková i skromné poměry, ze kterých vzešla. Její osobní cesta nebyla jednoduchá.

——— Ne, život umělce není lehký – a co teprve tehdy, když žena-sochařka byla bílou vránou. Někdy jsem se držela jako kočka na plotě. Těm mladým říkám, — umění, to chce pevného ducha i zdraví. Když můžete, raději dělejte něco jiného. 

Její manžel Karel kromě nesčetných náhrobků realizoval například i monumentální pomník Matouše Ulického, stojící u chrámu sv. Petra a Pavla, dle návrhu architekta Bohumíra Kozáka.  Vedl také akci, která zachránila Myslbekovu sochu z náměstí Jana Žižky z Trocnova. V roce 1942 byl pomník rozebrán a uložen v kůlně na nářadí, aby tak ušel pozornosti nacistů.

Blažena Borovičková–Podpěrová svého muže považovala za velikou oporu. Nebýt jeho, těžko by se prý mohla věnovat svému uměleckému vyžití. Zatímco on po celá léta řešil úlohy rázu technického, ona mohla tvořit. A spolu s ním se také odvážila k neobvyklé a nadměrné práci, jakou představovalo třeba sousoší zobrazující dva slévače, které si nadělil Kovolis Hedvikov ke 150. výročí. Také se spolu výrazně účastnili zdejšího kulturního života. Paní Borovičková se významně zasloužila o založení Městské galerie Jindřicha Pruchy.

V ateliéru, malém domku zcela zarostlém břečťanem, a ukrytém pod smuteční vrbou, mezi hotovými i rozdělanými pracemi a skicami byste ještě před padesáti lety našli opravdu drobnou, až subtilní ženu.

——— jemné ruce, žádný nádenický, sochařský. Oči takový bystrý, rychlý. I ty pohyby. Taková ta starší, cupitavá paní. Velmi srdečná. Když jsem chodila koncem šedesátých let k paní sochařce, tak jsem vešla brankou kovovou, tam byly ještě vrata, to byly pro povozy nebo auta, co vezly kámen. Ten dvorek byl poměrně velkej, ale velké množství kamenů, mramorů… a v podstatě to působilo dost neuspořádaně. Pohled na nehostinný dvůr plný kamení, tu někde lebeda, už jak to nějaký ten rok nebylo obhospodařovaný, no ale vešlo se po pár schůdkách do verandičky a z té verandy se šlo chodbou a z té chodby vedlo schodiště nahoru do takového obýváku. Jak jsou dvě okna do ulice, to byla kuchyně, vím že takhle pod oknem byl ten bílý nábytek, sedací, ten kuchyňský nábytek, takový prvorepublikový, hezký. [•JAn]   

II▶ 

Samotný sochařčin ateliér sice nebyl útulný prostor...

——— ale vono to zas mělo atmosféru. To zas když tam procházíte mezi těma sochama a každá ta socha má příběh, tak to má prostě kouzlo. Byla to dlouhá budova, podél stěny do dvora bylo okno, okno, okno, okno. Tam byly jak police a na těch policích byly ty busty, sošky, všechno a to samé na druhý straně, vprostřed byla trojnožka s kruhem, točícím. Bedny s hlínou. [•JAn]    

II▶ 

Od roku 1971-75 skoro denně doručovala paní sochařce poštu Marie Pavlínová:

——— …vodevřela mi taková šedovlasá babička, mně tenkrát bylo čtyřicet roků, takže každej mi byl starej, no a ona mě tak hezky pozdravila, z vrchu se na mě usmála, byla hrozně milá. A vždycky u nohou jí stál pejsek… Já jsem ji měla za maminku tý paní sochařky, protože jsem se v životě nedostala do styku s nějakou sochařkou nebo tak. Až mě potom vyvedli z míry, že ne, že to je ta paní sochařka. Obyčejnou poštu jsem jí mohla dát do schránky, ale protože jsem se s ní ráda setkávala, tak jsem jí to donesla ke dveřím a ona mě vždycky pohladila po ruce, no bylo to hrozně milý. Byla taková pozitivní, pořád se usmívala. [•MP]

II▶ 

Blažena Borovičková–Podpěrová (* 8. 5. 1894 — † 27. 4. 1980)

Karel Borovička (* 29. 12. 1889 — † 23. 3. 1970)

K pomníkům zjistíte více na dalších letoulkových stezkách:

ARCHITEKTURA 2. — A02-02 POMNÍK MATOUŠE ULICKÉHO >>>

ARCHITEKTURA 2. — A02-06 KAM SE SCHOVAL BRATR ŽIŽKA ZA VÁLKY >>>

——— 

PAMĚTNÍCI

•JAn —— Jana Andrejsková (* 1952) 

Dílem náhody rodačka z Kutné Hory, jinak zapřisáhlá Čáslavačka, dlouholetá profesorka na Gymnáziu a Střední odborné škole pedagogické v Čáslavi, žákyně sochařky Blaženy Borovičkové–Podpěrové.

•MP —– Marie Pavlínová (* 1936)

Poštovní doručovatelka. V letech 1971-75 doručovala poštu sochařce Blaženě Borovičkové–Podpěrové. 

•JM —— Jitka Maštalířová (* 1952)

Čáslavská rodačka, která své dětství prožila hlavně v ulici 28. října. Dlouholetá ošetřovatelka v městské nemocnici i místním domově důchodců.