Věznice

Roku 1913 byla Ministerstvem spravedlnosti a financí povolena stavba nové úřední budovy v Čáslavi. Proč do toho musely zasahovat tyto dvě instituce? Protože se jednalo o zcela novou budovu pro c. k. okresní soud, c. k. okresní finanční řiditelství, c. k. berní úřad a c. k. evidenci katastru daně pozemkové a ve dvoře ještě o samostatnou budovu věznice.

„Zástupcové obce král. města Čáslavě vítají s povděkem předložení stavebního projektu na úřední budovu, souhlasí s tímto a nečiní proti témuž nižádných námitek.“  Radní pouze vyslovili přání, aby stavební čára ustoupila od ulice o 3 m od té regulační v ul. Husova a vznikla tak předzahrada či rozšířený chodník, což se také stalo. 

Už jen z výčtu úřadů je jasné, že šlo o poměrně velkorysý záměr. Směrem do ulice Husovy se budova obrací průčelím dlouhým 59 m a do 28. října „jest délka staveniště 42 m“, navíc stejně jako věznice má dvě poschodí a suterén. Přímo na chodbu věznice navazoval ještě „procházkový dvůr“ o rozměrech cca 7,5 x cca 19,5 m ohraničený vysokou zdí.

S kolika vězni se v budově počítalo, jde odečíst z plánů, ale přesněji i z připomínky c. k. zdravotního znalce, který vyjádřil pochybnost, zda je možné v kuchyni šířky 3,15 m připravovat stravu pro 50 vězňů, „kterýžto počet bývá často dosažen“, a doporučuje, aby tento návrh byl přehodnocen a zjednala se kuchyň prostornější. V roce 1949 se uváděla kapacita 30 osob.

Zajímavá je i povinnost, kterou na sebe musel stavitel vzít: „Poněvadž staveniště jest bývalý hřbitov, nutno aby byla podnikateli nařízena povinnost, kterou smlouvou ze dne 18. května 1910 odst. IV. na sebe vzal c. k. erár, splniti.“ Patrně se tedy jednalo o důstojný přesun ostatků před prováděním stavebních prací. A protože tou dobou nebyl ještě ve městě vodovod, při vybírání místa pro studnu na pozemku bylo doporučeno se hřbitovu vyhnout.

V průběhu času zde sídlil okresní soud, SNB a podobné instituce. Za války i vojenský soud a prokuratura. Věznice měla sloužit především pro zadržené a obžalované. V květnu 1945 byli ve věznici zavření kolaboranti a proslýchalo se, že se tam „dělaly nějaký jako nepěkný věci s Němcema…“  V místech, která sloužila jako soud a vězení v tak turbulentních a pohnutých dobách, by asi bylo bláhové čekat příběhy o spravedlnosti a naději. 

——— Já jsem zažil za protektorátu, jak tam u plotu toho koláře, jehož jméno bohužel si nejsem schopen vybavit, spousty plačících žen mávalo kapesníčkama do těch oken, kde byli vězněni lidé, kteří byli vzatí do vazby německým gestapem. Bohužel podobná situace se opakovala v 50. letech, kdy tam byli vězněni lidé, kteří byli postaveni před soud. To byl monstr proces, který se odehrával v čáslavské sokolovně. Bohužel to bylo zaměřeno na takovou tu elitu, byli tam prakticky profesoři gymnázia, náš učitel Klusáček, a to mně úplně rvalo srdce, protože on měl miminko a jeho manželka, když je odváželi autokarem, nebo autobusem po tom monstrprocesu, kde padaly rozsudky 15, 20, 22, 25 let, tak ona tam ukazovala to miminko jemu do toho autobusu, jak ho odváželi. Zkrátka a dobře to jsou věci, které se nezapomínaj. [•JG] 

II▶

V budově se skutečně soudilo do roku 1960, kdy se se zrušením čáslavského okresu sídlo soudu přesunulo do Kutné Hory. Věznice se podle záznamů přestala provozovat patrně už v roce 1954, budova se na nějaký čas stala skladem civilní obrany. Věznice je nyní zpustlá a v soukromých rukou čeká na své další využití, zatímco místo úřadů zde čile funguje mateřská škola a základní škola i školní družina.

S věznicí a soudem zhruba od poloviny padesátých let sousedila i jedna specifická bytovka. V místech, kde byla postavena, se původně od Tyršovy až do ulice 28. října rozkládala Micherova zahrada. 

——— oni jim kus zahrady sebrali a postavili tam tenhle barák. V celý dvoupatrový bytovce bydleli policajti a tajný od policajtů. [•JP] 

II▶ 

Při zvýšeném stavebním provozu začalo vjezdu na staveniště překážet zúžení v ústí ulice do dnešní Husovy. Tam totiž stávala krásná trojboká kaplička sv. Jana Nepomuckého z doby kolem roku 1800, s profilovanou římsou a římsou s prejzy. Dle některých zpráv do ní naboural okupační tank. Jako pravděpodobnější se ale časově jeví toto barvité vzpomínání pamětnice: 

——— na rohu ulic Husova a 28. října stávala kaplička. Lidi tam plakali, chodili tam dávat svíčky a kytky za ty, co zemřeli v tý věznici. A celá osmadvacítka byla alej jeden javor, to byla nádherná ulice… Přijely bagry, buldozery všechno zničily. Kapličku zbourali, lípu podřízli, kříž někdo ukrad a javory vykáceli.“ [•JM]  

II▶

V městské kronice o tomto rozhodnutí existuje záznam z roku 1964. Konstatuje, že v zájmu lepší komunikace a vzhledu okolí dojde k jejímu zbourání a odstranění stojící lípy. Proti se ozvala paní Alice Dvořáková v oficiální tiskovině Úder v článku Pokosená krása. Kapličku to ale už nezachránilo.

——— 

PAMĚTNÍCI

•JP —— Jan Procházka (* 1944)

Narozen v Čáslavi, dětství strávil na rodinném velkostatku Skalka (u Třemošnice), z něhož byla rodina v roce 1947 vystěhována a poté putovala po příbuzných, až se v roce 1954 vrátila do Čáslavi do ulice 28. října. Jan Procházka v Čáslavi absolvoval zdejší měšťanku, další studia mu byla kvůli původu zamítnuta. Bylo mu pouze umožněno vyučit se buď zemědělcem, nebo horníkem. Vyučil se zahradníkem a později, ač velmi krkolomně, absolvoval Vysokou školu zemědělskou, obor zahradní architektura. Od roku 1973 žije trvale ve Formanově ulici. 

•JM —— Jitka Maštalířová (* 1952)

Čáslavská rodačka, která své dětství prožila hlavně v ulici 28. října. Dlouholetá ošetřovatelka v městské nemocnici i místním domově důchodců. 

•JG —— Jaroslav Groh (* 1938)

Čáslavský rodák, žák místní měšťanky a absolvent zdejší průmyslovky. Trvale žije v Hradci Králové, ale do svého rodného domu v Čáslavi v ulici 28. října se pravidelně vrací navštívit svou sestru.