Ulice 28. října

„To byla taková tajemná ulice svým způsobem, protože ty vily tam měly nějaký svoje tajemství. Já jsem vždycky chodila a prohlížela jsem si, jak jsou krásně zdobený a jaký mají nádherný originální okna. A na konci tý ulice vlevo byla budova bývalého soudu a z tý jsem vždycky měla strach, protože nějak věřím na to, že místa a budovy mají paměť.”  [•KŽ]

II▶

Nová vilová čtvrť rozprostírající se severně od historického jádra – zvaná Na Balkáně – začala růst od roku 1910. Nejvýstavnější v ní byla ulice 28. října, tehdy ještě pojmenovaná po jeho Císařské Výsosti arcivévodovi Karlu Františku Josefovi. Velké množství z dodnes stojících vil navrhnul architekt Josef Skřivánek, který ve městě hojně působil jako projektant i stavitel.

Vila jako typ stavby je jednou z charakteristických známek tehdejší doby. U nás jejich podobu ovlivňoval jednak zájem o lidové a regionální umění, jednak inspirace anglickými rodinnými domy, tzv. cottages. Obecně se k zadání přistupovalo následně: „Vše diktují vlastní poměry, finanční schopnosti a přání stavebníka. To vede k individualizaci, často k spolupráci stavebníka na díle architekta.“

Stavební plány zdejších domů často nenesou jména stavebníků, ale jsou označeny jako „Nové vily pana Josefa Skřivánka, stavitele v Čáslavi“ či „Plán rodinných vil pana J. Skřivánka“ apod. Skřivánkovy vily jsou oproti dobovým tendencím konzervativnější a nepoužívají schodišťovou halu. Poznáme je obvykle podle typické členité střechy, polygonálních arkýřů a barokizujících věžiček. 

Stavitel Skřivánek měl v ulici i svůj vlastní dům, jehož zahrada přímo navazovala na stavební dvůr. Dům od něj později koupila rodina Procházkova a nyní v něm bydlí porevoluční starosta Čáslavi. Bohužel stavba po revoluci prošla tak výraznou rekonstrukcí, že skřivánkovského ducha bychom již hledali marně. Jiné domy v ulici jej naštěstí dosud neztratily.

Ovšem nejen domy, ale i lidé mají paměť, díky níž může ulice znovu ožít někdejšími sousedy, dětskými hrami i lidskými dramaty. Pojďme se na chvíli vrátit v čase:

⟶ všude samí chrousti

„Za mého dětství byla tahle ulice prašná a lemovaná stromy, které zejména v těch jarních měsících byly plné chroustů. Takže my jsme ty chrousty sklepávali a dávali jsme je slepicím.”  [•JG]  

II▶

⟶ být dítětem v ulici 28. října v 50. letech

U kapličky stávala mohutná lípa a u ní se hlavně na jaře scházely děti. To se vyhloubila podpatkem jamka a „hrály se kuličky. Ta lípa měla kořeny hrozně vysoko, a jak byly takový všelijaký, tak i ty důlky byly dost vysoko, to se muselo cvrnkat přes palec“. [•JS] Příchod jara milou zmínkou o zahájení kuličkové sezóny občas reflektují i zápisy městské kroniky.

„Tady byly takový klany: parta ze státňáku, parta z Jablonskýho, kluci z Koželuh. Když zamrzlo, tak já nevím, jestli Jablonská si vyhrabala na Zemánku hřiště, státňák měl na Žabárně, na Podměšťáku byli Čeplovský.”  [•JS]

„Jablonského byla jedna z těch ulic, která byla zakázaná, tam prý bydlely vošklivý zlý děti a my jako hodný děti jsme tam nesměli chodit. A já jsem tam jel na kole, protože jsem to nevěděl - měl jsem po jednom bratranci takový stařičký kolo a hrozně rád jsem na něm jezdil a tu Čáslav jsem tak pomalu poznával - a někdo to na mě žaloval, a tak jsem za to ve škole dostal černou kartičku od paní učitelky Urbanový.“  [•JP]  

II▶

⟶ z Čáslavi k americkým prezidentům

Na konci ulice před statkem Bohatých stojí vila rodiny Kynčlovy, o niž se potomci původních majitelů stále starají a do níž se vracejí, ačkoli je jejich výjimečné nadání a píle doprovodily z Čáslavi až k americké lékařské špičce. Pan Kynčl „přišel na řadu léků, které si nechal patentovat a z Německa si ho vytáhla nějaká americká firma.” Podporuje tam řadu umělců a sám se zařadil mezi privilegovanou hrstku lékařů, kteří mohli ošetřovat americké prezidenty.  [•JP]  

II▶

⟶ kanoe a stolpersteiny

V čp. 490 bydleli Kašpárkovi, „měli u domu velikej vůz a na tom byly kanoe, hodně jezdili na vodu. Tam bylo vždycky mladejch lidí u nich! Paní pořád vařila a prala. Dříve tam bydleli Eisnerovi, celou rodinu sebralo gestapo a už se nevrátili.” Jejich osud připomínají v chodníku před domem mosazné stolpersteiny, česky kameny zmizelých, doslova „kameny, o které je třeba klopýtnout“. Ty jsou instalovány po celé Evropě na památku obětí holokaustu a nacistického režimu.  [•JM] 

II▶
 

⟶ ve válečném krytu 

„Za války, když došlo k nějakýmu ohrožení, houkaly sirény. Houkalo to v intervalech, čím kratší intervaly, tím bylo nebezpečí větší. V květnu 1945 městem projížděly už ruské jednotky, tak jsme je šli vítat. Kvetly bezy, nalámaly se kytky bezu, ty se házely těm projíždějícím autům, to byl takovej předvoj a v protisměru dokonce projížděli Němci s bílejma fanglema a najednou byl poplach. Tak jsme utíkali domů. Tady naproti běžel pán, že už to nestihne, tak vběhl k nám a schovali jsme se do prádelny. Všechny okna do sklepa a do prostor byly zahrazeny bednou s pískem, to bylo nařízení. A najednou, jak jsme byli v tý prádelně, se začalo odkrejvat to okno zvenku. Ten pán, co se u nás ukrejval, honem utek z prádelny do uhelny. My jsme tam s mamkou zůstali a najednou tím oknem po odstranění bedny s pískem někdo hodil koženej kabát s takovejma obrovskejma žlutejma vejložkama a první ty ruský slova zněly: - Tu Čéši? -  A my řekli -Jo-, tak on spustil i raněnýho nadporučíka. Moje mamka ho ošetřila a taťka utíkal k telefonu, aby zavolal sanitku. Sanitka přijela, naložila ho a odvezli ho do nemocnice. Bylo docela hezký od toho nadporučíka, že když se uzdravil, tak se tady stavil, aby poděkoval. Bylo to zrovna období, kdy zrály třešně, takže si odvezl celou tašku třešní.”  [•JG]     

II▶

⟶ sousedky 

„Pan stavitel Bláha nosil černou pásku přes oko a nemoh komunisti ani cejtit a v šedesátým osmým si vzal na klopu trikolóru a šel dolů do krámu do státňáku. Ženský ho tam strašně zbily, byl v nemocnici, ty ho dobily strašně moc, to přišla i kriminálka do krámu a vyšetřovalo se, kdo to udělal. To se ví, ženský držely při sobě, nikdo se nepřiznal. Ale udělaly to ženy policajtů, který bydleli ve státňáku. To byli samí komunisti, který dělali pro komunisty.“  [•JM]     

II▶ 

⟶ nezapomenutelné postavy 

Vrchníelektrickontrolórová 

„V jednom domě bydlel pod Šulcovejma vrchní elektrickej kontrolor Ota Kec. Jeho žena nosila asi čtyři sukně, shrnutý punčochy a stála před braňkou, točila mlýnek, každýho se na všechno vyptávala, a my jsme ji jako děti zdravili: -Dobrý den, paní vrchníelektrickokontrolórová-.“  [•JM] 

II▶

 

Plachťák 

„Taky tu bydlel pan Jiří Rut, on byl na nás hodnej jako na děti. Měli velkou zahradu a on nám v misce vždycky přines velký třešně křupky. Jezdil na kole a byl zaměstnanej někde na úřadě. A on měl takovou tu pošťáckou pelerínu. Vždycky si to takhle u krku zapnul, a když jel na kole, tak to za ním vlálo. On vypadal jak netopejr a my jsme mu jako děti říkali Plachťák“.  [•JM] 

II▶

 

Jako Pat a Patachon 

„Babička od Burešů bydlela v takovým zahradním domku. Hubená, ale makala na zahradě, a vždycky, když šla v neděli do kostela, měla na hlavě klobouk jak nočník a na tom klobouku měla třešně (i v únoru). A chodily s paní architektovou Jiroutovou, ta zas byla dlouhá hubená, ony byly jak Pat a Patachon, ta zas měla konvalinky na klopě.”  [•JM] 

II▶

 

Nešťastná Zdenička 

„Právník Bureš byl dědek jako hora a nosil zlatý brejle. Měli takovou verandu se sloupy a on tam vždycky v sobotu čistil celý rodině boty a zpíval si u toho. Paní Burešová byla hrozně hodná paní. Nahoře v pokojíčku měli elektrickou železnici, tak jsme se mohli jít někdy k nim podívat na vláčky. Podlaha korková, to víte, to si moh dovolit jenom někdo. 

Jeho dcera Zdenička byla po něm vysoká. Dělala na letišti a udělala si tam známost. No a jde ulicí zpráva, že Zdenička se bude vdávat. Finančně zajištěná byla, postavu i věk na to měla, ať se vdává. Připravovalo se ke svatbě, našla si nějakou velkou šarži, ale když šlo do finále, tak se zjistilo, že je ženatej a má děti. Já šla ze školy a u Burešů byla sanita. Tak si říkám: stará babička asi stůně, a šla jsem z dopoledního vyučování a byl tam pohřebák. Jéžišmarjá, babička jim umřela. A ona Zdenička. Zdenička byla těhotná, a tak se otrávila plynem.  

A pozdějc, když už jsem měla syna malýho, jezdila jsem s kočárkem a paní Burešová vždycky říkala: -Ty máš takovýho hezkýho chlapečka, takovýho Budulínka. My jsme taky mohli mít. Proč to ta holka udělala? Vždyť my bysme ji nevyhnali, my bysme to dítě vychovali. -“  [•JM] 

II▶

 

Rodina svérázných automobilistů 

Na dětství strávené s rodinou nadšených automobilistů vzpomíná kamarád Pavla a Honzy Procházkových Jiří Seidl: „Strejček byl vostrej, on si potrpěl na pořádek a muselo bejt všechno akorát. Ten mě srovnal do latě, ale já jsem mu za to vděčnej. Já jsem se tam naučil jezdit na kole. Já tam vyrost. Tam byla hierarchie, člověče. Měli tatrovku takovou černou sedmapadesátku béčko. A smět mejt tatru, to bylo něco! Honza směl leštit jelenicí, Pavel moh mejt a já moh mejt kola, a na to byla zvláštní houba!” 

A o pár let později epizodka se stejným obsazením, leč už v režii Jana Procházky: 

„Já jsem měl foťák a uměl jsem i vyvolávat fotky. Všichni chtěli nějak vyfotit, a tak jsem nadělal stovky a stovky fotek a prodával jsem je po koruně a přijel jsem po maturitě domů a měl jsem 2000 korun. To v tý době bylo hodně peněz. Prodával jsem je tehdy po koruně. No a teď jsem se rozhodoval, co s těma penězma. A tehdy bejval prdlavej pionýr, takovej malinkej, a ten stál 2000. A pak najednou jsem se dozvěděl, že v Běstvině inženýr Hostan prodává aerovku pětistovku z roku 29 taky za 2000. Tak jsem koupil aerovku. To bylo nádherný autíčko, jednoválec pětistovka, mělo to volant na pravý straně, dveře na levý straně, na pravý straně nebyly a kufr byl vyklápěcí, a to bylo takový pohodlný křeslo, to bylo pro třetího. Ono to nemělo diferenciál, to znamená, že v zatáčce, když jsem jel rychlejc, tak to jelo smykem. Já jsem měl řidičák, bratr neměl, Jirka taky neměl, to byli oba mladší kluci a spolu jsme dělali takový spanilý jízdy kolem Čáslavi a Jirka seděl vždycky vzadu, a když jsem byl v zatáčce, tak jsme volali: -Jíro, vyvažuj!-  a Jirka se vždycky na tu stranu, na kterou to šlo smykem, nakláněl. No zažili jsme s ním spoustu legrace. A jednou jsme jeli přes Markovice, jak je lom, směrem ke Žlebům a odnaproti jelo jiný auto a my už jsme měli vymyšlený takový ptákoviny. To auto mělo stahovací střechu, tak jsme jezdili bez střechy a před řidičem bylo jenom takovýhle sklo půlený a před spolujezdcem taky takový obloučky skleněný krásný v chromovaných rámečcích. No a nebylo to vysoký, tak když jsme jooo blbli, tak já jsem si hodil nohy takhle přes to sklo, špagátkem jsem ovládal plyn, no a teď takhle jsme jeli a proti nám jel minor a v něm nějakej pán. A teď na nás koukal a vjel do příkopu. My jsme si jeli dál, ve Žlebech jsme sundali nohy dolů a vrátili jsme se domů a tam už zle. Tatínek: - Co jste to vyváděli? - - Co, co jsme vyváděli? - - Pan Lustig kvůli vám havaroval. - - Pan Lustig? Proč? -  - Vy jste ho tak šokovali, že on zajel do příkopu! - O nás poznal, věděl, kdo jsme, tak si hned šel stěžovat."   [•JP]  

II▶

——— 

PAMĚTNÍCI 

•JP —— Jan Procházka (* 1944)

Narozen v Čáslavi, dětství strávil na rodinném velkostatku Skalka (u Třemošnice), z něhož byla rodina v roce 1947 vystěhována a poté putovala po příbuzných, až se v roce 1954 vrátila do Čáslavi do ulice 28. října. Jan Procházka v Čáslavi absolvoval zdejší měšťanku, další studia mu byla kvůli původu zamítnuta. Bylo mu pouze umožněno vyučit se buď zemědělcem, nebo horníkem. Vyučil se zahradníkem a později, ač velmi krkolomně, absolvoval Vysokou školu zemědělskou, obor zahradní architektura. Od roku 1973 žije trvale ve Formanově ulici.  

•JM —— Jitka Maštalířová (* 1952)

Čáslavská rodačka, která své dětství prožila hlavně v ulici 28. října. Dlouholetá ošetřovatelka v městské nemocnici i místním domově důchodců.  

•KŽ —— Kamila Ženatá (* 1953)

Čáslavská rodačka, malířka, multimediální umělkyně a terapeutka. Dětství prožila v ulici nesoucí dnes jméno jejího dědečka Karla Pazderského. 

•JG —— Jaroslav Groh (* 1938)

Čáslavský rodák, žák místní měšťanky a absolvent zdejší průmyslovky. Trvale žije v Hradci Králové, ale do svého rodného domu v Čáslavi v ulici 28. října se pravidelně vrací navštívit svou sestru.