Bojovníků za svobodu

„Koloběh života je neúprosnej. Tehdy se tam stěhovali většinou mladý lidi, děti tam pořád jezdily s tatrama po chodníkách, to byl rachot, a pak ty děti přešly na jiný hračky, stárly, studovaly, odešly a teď už tam zase přicházejí nový rodiny s dětma a zase jsou tam kočárky. Někteří už mezi námi nejsou vůbec, odešli na slávu boží.“   [•JF]  Oproti původnímu městu, které je usazené a generace se v něm prolínají a přirozeně obměňují, zažívají nová sídliště téměř generační nárazové vlny, které se postupně – s tím, jak domy zarůstají do struktury města a místa – zplošťují.

II▶

Novostavby bytových domů v blízkosti Ostrého rohu nebyly tak násilným urbanistickým vstupem jako sídliště Žitenická, ale přesto především objekt E, obecně nazývaný „hokejka” výrazně změnil horní část ulice Pražské. A jako u většiny stavebních akcí z této doby nikoli k lepšímu. Nedá se mu sice upřít, že oním “hokejkovým” zalomením o 135° poměrně citlivě sledoval průběh ulice, nicméně oddálením fasády od silnice a výstavbou poměrně kapacitního parkoviště naopak vytvořil víceméně bezbřehý a bezduchý prostor, kterým chodci opravdu jen prochází.

Bytovky Bojovníků za svobodu byly vestavěny doprostřed bloku, do zahrad, takže jen využily prostorové možnosti lokality, v níž se původně nacházelo Kombercovo zahradnictví, které mívalo hlavní vstup z Masarykovy ulice:

——— byly tam malý, šedivý domky a od toho Víškovýho, který byl o něco větší, se ke Kombercovi šlo branou dolů a dozadu. Tam jsme tenkrát byli s dědou pro sadbu. Bylo to zjara, bylo pošmourno. Pamatuju si velký těžký dřevěný dveře, co tam vedly. Pro mě to bylo jako tajemství hradu v Karpatech, bylo mi asi šest let. A prý tu byl někde sad, bylo tu hodně ovocných stromů, to všechno přišlo vniveč, když se stavěla hokejka. [•JF] 

II▶ 

Dalo se do něj projít i z 28. října úzkou uličkou kolem domu pana ředitele školy Kučery a hlavně!

——— ke Kombercovi bylo možný přijít třeba i v neděli v poledne, že chceme hlávku salátu, takovej velice ochotnej pán to byl. [•JP]  

II▶ 

Přípravné práce k zahájení bytové výstavby „Ostrý roh“ započaly v září 1975 výstavbou kotelny a prostoru s bývalým pomístním názvem „Na Pustáku“. O čtyři roky později už byly hotové dva obytné bloky, po 30 bytech každý. Se stavbou třetího bloku se začalo až se značným zpožděním. Na vině byla především omezená kapacita firmy, která stavbu prováděla, v dohodnutých termínech se nedařilo ani odstranit kolaudační nedostatky.

První začala příprava domu ozn. D (projekt květen 1975, kolaudace 1978). Postupovalo se směrem k ulici Husova – čtvrtý byl dům A (projekt duben 1979, kolaudace 1982). Poslední bytový dům v území byl objekt E, tzv. hokejka (projekt listopad 1986, kolaudace 1990). Jako vedoucí projektant projektu působil arch. Ivo Šimoník, u domu E pak M. Tůmová. Celkově v území vzniklo 4 x 30 + 93 BJ, celkem tedy 216 bytů. Kromě kotelny byla v rámci občanské vybavenosti do sídliště umístěna i mateřská škola.

Zatímco první čtveřice šestipodlažních domů A–D byla ještě realizována v tradiční technologii (cihelné zdivo a stropní panely), u objektu E už jde o typovou čtyřpodlažní panelovou výstavbu s atypickou nárožní sekcí. Oproti původnímu zadání byl tento nakonec rozdělen do dvou výškových úrovní, aby citlivěji reagoval na terén.

Pro některé mladé rodiny byla cesta k ideálnímu bytu poněkud náročnější a vyžadovala dobrodružnějšího ducha:

——— my jsme se přestěhovali do Bojovníků za svobodu nejdřív do prvního baráku, pak do třetího baráku a pak do hokejky. Nejdřív jsme měli garsonku. Když jsme měli jedno dítě, tak nám dali 2+1, a když přišlo druhý, tak 4+1. Vždycky jsem si říkal, že je lepší, když se člověk stěhuje z větší dálky, protože takhle jsme to stěhovali, jak se dalo, kárky, plošiňák z nádraží.  [•JF]  

II▶ 

A první dojmy z nového bydlení?

——— když jsme přišli do bytu, bylo to v syrovým stavu, člověk tam musel uklízet, bylo tam dost nedodělků, reklamací, něco neodtýkalo, nebo zase teklo. Nebylo to úplně pünktlich. No a když jsi tam chtěl mít něco lepšího, tak jsi tam musel dát třeba jiný dveře, nebo tapety – to byly takový univerzální, pro celej barák stejný. Ony nějaký na výběr byly, ale aby ušetřili, tak toho nakoupili velký množství a všechno to udělali na jedno brdo. Byly žlutý s takovýma hnědýma cákancema. Když to bylo čistý, tak to šlo, ale ono se to rychle ušpinilo. A člověk, když přišel k někomu do bytu, tak si myslel, že je doma. Všechno stejný. Tak si to musel potom trochu předělat. [•JF]  

II▶ 

Po schodoch....

———  po převratu se oprášila moje žádost o byt v Čáslavi, která tam byla osmnáct let. A na to konto jsem si jako šéf byťáku mohl vybrat byt. A tak jsem si jako čtyřicetiletej pitomec vybral byt ve čtvrtým patře a vůbec jsem nemyslel na to, že mi jednou bude osmdesát a budu chodit do čtvrtýho patra pěšky, protože v tom domě není výtah. [•JV] 

II▶ 

Při výstavbě sídliště – a pokroku – v tomto případě padlo za oběť 7 domů – čp. 120, 122, 123, 125, 346, 347, 641 – včetně doplňkových staveb (garáží, stodol apod.). Ty původně lemovaly nynější ulice Masarykova a Pražská. Demolovaných objektů tedy bylo (naštěstí) podstatně méně než v případě druhého sídliště, ale argumenty byly velice podobné; domy jsou ve špatném stavebně technickém stavu, z urbanistického hlediska brání umístění nového objektu a nemají (údajně) žádnou kulturně historickou hodnotu…. Výsledkem stavebního projektu má být dle zprávy „výrazné zhodnocení území v centru města po stránce ekonomické, užitkové i architektonické.“

A na toto výrazné zhodnocení stále ještě čekáme....

——— 

PAMĚTNÍCI

•JV —— Josef Vrbický (* 1945)

Šéf bytového podniku v letech 1985-90, jeden z prvních obyvatel „hokejky“. V Čáslavi žije od svých deseti let.

•JF —— Jindřich Frajer (* 1953)

Čáslavský rodák, který vyrůstal v nedalekých Šebestěnicích, v Čáslavi navštěvoval hudební školu, absolvoval střední průmyslovku a 23 let pracoval na místním letišti.

•JP —— Jan Procházka (* 1944)

Narozen v Čáslavi, dětství strávil na rodinném velkostatku Skalka (u Třemošnice), z něhož byla rodina v roce 1947 vystěhována a poté putovala po příbuzných, až se v roce 1954 vrátila do Čáslavi do ulice 28. října. Jan Procházka v Čáslavi absolvoval zdejší měšťanku, další studia mu byla kvůli původu zamítnuta. Bylo mu pouze umožněno vyučit se buď zemědělcem, nebo horníkem. Vyučil se zahradníkem a později, ač velmi krkolomně, absolvoval Vysokou školu zemědělskou, obor zahradní architektura. Od roku 1973 žije trvale ve Formanově ulici.