Bydleníčko, bydlení
Podoba bydlení ve městech se od 19. století značně proměnila směrem k pohodlí a komfortu.
Již za první republiky vznikaly plány na sídliště, nicméně nikdy nebyly realizované v tak masovém měřítku jako za socialismu. Po druhé světové válce byl silný nedostatek bytů, část obyvatel žila stále v hygienicky nevyhovujících podmínkách, ve stísněných jednopokojových bytech bez vlastní koupelny, mnohdy i bez zavedené vody.
Československo tak vsadilo na průmyslovou výstavbu panelových domů, kterou řídil centrálně stát v rámci Stavoprojektů. Jednalo se o státní projekční podniky, kam byli nuceni architekti vstoupit po politickém převratu v roce 1948, kdy zanikly soukromé ateliéry.
Nicméně paneláky nejsou český vynález a nesouvisí čistě s komunistickou érou, jak si mnozí myslí. První panelové domy se začaly poprvé objevovat těsně po první světové válce v západní Evropě. Panely si nechal patentovat francouzský inženýr Raymond Camus v roce 1948 v souvislosti s obnovou válkou zničeného Le Havru. Jednotlivé díly části domu tak byly prefabrikovány, což umožnilo stavět byty levně, rychle a v masovém měřítku.
V těžkých 50. letech tak začaly vznikat v Československu pod taktovkou těchto hesel menší bytové zástavby v duchu socialistického realismu neboli SORELY. Tyto sídlištní celky poznáme podle drobnějšího měřítka oproti typickým panelovým sídlištím. Fasády bývají zdobené atikami, dekorativně pojatým vstupem či sgrafitem s motivem dělníků či jiným z budovatelských motivů, jak je typické pro raná budovatelská léta socialismu. Tyto domy mají ještě střechu s krovem, nestavěly se z betonových panelů, ale z klasických cihel, často předem skládaných v cihelnách do bloků. Postupně začaly vznikat celomontované panelové domy. První byl postaven v roce 1954 ve Zlíně. Jeho konstrukční systém dostal označení G podle města Gottwaldova. V 60. letech v důsledku společenské a politické atmosféry vznikaly bytové stavby s důrazem na kvalitu, což potvrzuje i Celostátní diskuze o bydlení, hledající ideální modely bytových domů, včetně vybavení. Vývoj konstrukce umožnil vetší variabilitu interiéru či vybavení bytů lodžiemi. Veliká poptávka, kterou výstavba nemohla dohnat, měla v 70. letech za následek zjednodušování a zhoršování kvality stavebních prací. Předním zájmem státu se tak po roce 1970 stala realizace velkého množství bytů za nízké náklady a bez ohledu na jejich architektonickou úroveň. V 80. letech produkce panelových sídlišť postupně klesala vzhledem k ekonomické nestabilitě, ale i díky vládnímu rozhodnutí omezit asanace měst a místo toho se soustředit na opravu starého bytového fondu.
Architekti po celé období neřešili stavby samotné, ale i jejich urbanismus. S velkým množstvím lidí, kteří se zde sdružovali, bylo potřeba vybudovat i občanskou vybavenost, obchody, školy, školky ad. Mezi nejlépe řešená sídliště patří ta z 60. let, charakteristická velkorysým rozmístěním staveb, otevřeným prostorem, zdůrazněním centra dominantami. Součástí sídlišť se stávala i umělecká díla či výtvarně řešená dětská hřiště. Tato kvalitně řešená prostranství narušilo v 70. letech tzv. „zahušťování“, kdy do volných prostranství byly dostavovány bloky nových domů.
Samotnou kapitolou je proměna funkcí místností bytu. Zatímco v meziválečném sociálním bytě byly místnosti převážně multifunkční, v poválečném bytě má každá svoji funkci. Meziválečný byt se skládal z pokoje rodičů a pokoje dětí a z kuchyně, která nesloužila jen pro přípravu jídla, ale především k scházení rodiny u stolu. Oproti tomu v poválečném bytě sloužily ložnice rodičů a ložnice dětí téměř výhradně ke spaní, obývací pokoj k setkávání a převážně pasivní zábavě, kuchyně byla pouze pracovní. Prosazovalo se oddělování denní a noční části bytu. Ačkoli se dnes někomu může zdát život na sídlišti v „králikárně“ jaksi stísněný a nekomfortní, málokdo si dokáže představit radost tehdejší mladé rodiny z přiděleného bytu v paneláku. Přechod z jedné mnohdy zatuchlé místnosti do třípokojového bytu s novou kuchyňskou linkou, lesklým umakartovým jádrem a jezdícím výtahem, to musel být skok.
Bytů v panelácích se do roku 1989 postavilo 1,2 milionu a dodnes v nich bydlí třetina české populace. Nejvíce jich stojí v Praze. V řadě historických měst panelové domy často necitlivě narušily historický ráz města a bijí do očí dodnes.
