Nádraží – křižovatka cest i lidských osudů, kulisa všednodennosti i výjimečných událostí. Jeho budově jsme už věnovali celé zastavení na první architektonické stezce A01-08 Železniční trať Kolín–Havlíčkův Brod, zastávka Čáslav 1869 ⟶ , ale příběhů s ním spojených je ještě mnoho.
Pojďme si vyprávět třeba, jak …
O nádraží 
adresa: Tyršova 208/27, Čáslav
GPS: 49.9153022N, 15.3951283E
typ objektu: stavba pro železnici
stezka: II02 Zmizelá 2
kód objektu: II02-05
text:
Radka Neumanová
Klára Fidlerová
vzpomínají:
Jitka Maštalířová
Jan Procházka
⟶ jak se chodilo pro uhlí
„Tady na malým nádraží byl přednosta stanice Vojta – vysokej, štíhlej šedivej chlap a měl zlatý brejle. A tady na nádraží byl tendr, ze kterýho se sypalo do mašin uhlí. Uhlí bylo tehdy na uhelku, na příděl, takže lidi tam chodili pro to uhlí, který padalo vedle. To bylo veliký lesklý uhlí, to jste hodili do kamen a měli jste v mžiku červený kamna. Na nádraží taky bylo depo a do těch dep, do těch lokomotivových hangárů zajížděly mašiny. Děti byly malý, tak vlezly pod mašinu a sbíraly uhlí pod ní, to bylo strašně nebezpečný. Tak Vojta povídá: „Takhle to nejde!“, tak šel za Jardou Jeřábkem (to byl chlap jak Tarzan) a povídá: „Jardo, tady máš krabičku viržín,“ on kouřil viržína jak americkej farmář „a pohlídej to, ať sem ty baby s těma parchantama nelezou.“ My jsme to nepotřebovali, ale jako děti jsme byli pořád na mostě. My byli jako děti u všeho. Tak večer přišli lidi pro uhlí a Jarda na ně: „Koukejte vodsuď mazat, helejte.“ – „Jardo, prosím tě, to seš tak protivnej a zlej, to mě tady nenecháš nasbírat aspoň dva kbelíky uhlí, dyk nám je zima!“ – „Ani mě nenapadne, paničko, pan přednosta mně dal krabičku viržín a řek mně, abych vás sem nepouštěl s parchantama. Pane přednostaaa, kradou vám uhlí!“ Každej si nasbíral, ale museli odtamtaď pryč. Báby vždycky Jardovi něco přinesly – kus placky, buchtu – Jarda jed za tři – a nasbírali si tam dva tři kbelíky uhlí. Ale mašinfírové už to věděli, a tak vždycky zůstali stát a dvakrát třikrát obešli mašinu, než tam zacouvali, protože tam by se stalo ohromný neštěstí. To nebylo jednoduchý, lidi byly chudý.“ [•JM]
⟶ jak je všechno jinak
„Všecko je jinak. U nádraží bylo hospodářský družstvo, obilí, šrot, tam bylo prachu! A naproti na kolejišti se vážil dobytek; a jak ty krávy a bejci čůrali, tak to teklo až doprostřed silnice. Pak byly uhelný sklady. Když byla v cukrovaru kampaň, tak všude bylo bláto. Když jsme šly na autobus, měly jsme po kotníky bláta. Tam byl řepák – veliký cihelný koryta, ve kterých byly hromady řepy. Do toho se napustila vařící voda. To hulilo, když byl mráz! Tam se to umylo a pak to šlo pásama a strouhalo se ve dne v noci, lampa svítila a tam byly ohromný bazény jak půlka ulice a tam ta řepa padala. A za tím byla šáma (něco jako vápno), to smrdělo, a to se dávalo do tý řepy. A tam byly volský a kravský potahy a vozily se ty řízky. Krávy měly na krku vak, v něm seno. Ta šťáva z těch řízků tekla, do toho koně a krávy čůrali a kadili, a lidi to museli odhazovat na stranu, to byly hotový hromady u silnice. Ale zase měli lidi práci v cukrovaru.“ [•JM]
II▶
⟶ jak se trefovaly lokomotivy
„Když jsme se sem přistěhovali, měli jsme ve velké oblibě chodit tady na železniční most, když projížděly parní lokomotivy. V Proseči nebyly vlaky a tady bylo velký nádraží a ten most–lávka. Z něj jsme se snažili plivnout do komína tý čoudící lokomotivě.“ [•JP]
II▶
⟶ jak byl za nádražím zimák
„S tou lávkou mám spojenou ještě jinou příhodu. V Husovce proti soudu bydleli Boháčkovi, s Karlem Boháčkovým jsme se kamarádili. A ten mi jednou povídá: - Hele, za nádražím je zimní stadion s umělým ledem! - Předtím jsme chodili na rybník, nebo nás občas pustili do Vodrant u dnešních tenisových kurtů, kam se nalívala voda, když mrzlo. Tak jsem vzal brusle a šel jsem přes most a hledal zimní stadion. A ono se to jenom povídalo, když se stavěly mrazírny, že za mrazírnama udělají i zimní stadion.“ [•JP]
II▶
⟶ jak se z okna házely čokolády
„Naproti byl sklad Jednoty. To jsem chodila asi do pátý třídy, když to tam hořelo. To byly plameny snad až na nádraží. Sklad potravin. A my jsme letěli, jako děti jsme museli bejt u všeho, a hasiči nám házeli čokolády, co byly teplem zkroucený, bonbony a hašlerky.“ [•JM]
II▶
⟶ jak se jezdilo autobusem až do Ria de Janeira a zachraňoval pán z kanálu
„To byla taková figurka krásná. Polman, nebo Kolman se jmenoval. Byl to kdysi aranžér a dekoratér, bydlel na náměstí vedle Čurychova domu, potom mu to taky nějak sebrali a on začal dělat takovýho mírnýho blázna. A jezdil do Chvaletic, kde se tehdy těžilo, ráno tam a odpoledne zpátky. A to byl autobus, který jezdil přes Žehušice. A ten Polman nebo Kolman měl úžasný kecy. Ten, když jel, tak se celej autobus řehtal. On vykřikoval: - Casablanca, Rio de Janeiro, jedna pláž, podívejte se z vokna! -
A jednou takhle vykřikoval a jeli jsme po silnici, kterou křižuje trať od Koudelova. Bylo hrozný teplo a byly otevřený okna. A tehdy byla taková móda rozvízt veliký kupy hnoje na podzim po poli, pak se tam dala močovina, která je třaskavá, a pak se to zapálilo a ona ta hromada se rozlítala po poli.
A teď byly tak čtyři hodiny odpoledne, pozdní léto, hromady hnoje na poli a ten Kolman vykládal: - A podívejte se z vokna… - a v tom jedna hromada prásk a nalítalo nám to do autobusu. To bylo něco hroznýho, ale on z toho udělal obrovskou estrádu.
Jeho úžasný číslo bylo v tom, že před nádražím byla kanalizace a tam byl vyndanej dekl a u toho stál tenhle chlapík a volal dovnitř: - Vylez, prosím tě, tři dny v kanále kvůli ženský! Vždyť ti to nestojí za to. Lidi, řekněte mu něco! Nojo, von je úplně zblblej. - A lidi hned: - Polezte ven. - A hned tam bylo obrovský seskupení lidí. Tak přijeli policajti: - Co se děje? - - No, byl tady pán a říkal, že tam je někdo a že nechce už tři dny vylízt.- - A kde máte toho pána? - a on zatím zmizel.“ [•JP]
II▶
⟶ jak běžel čas
V červenci 1974 se na průčelí nádražní budovy objevily nové hodiny, což byly toho času – mimo dvoje kostelní – jediné veřejné hodiny ve městě.
⟶ jak projel přes Čáslav monolit
Fotka s nápisem „DOPRAVA MRÁKOTÍNSKÉHO MONOLITU NA HRAD PRAŽSKÝ. Příjezd do čáslavské stanice 5. XII. 1925.“ Na nápravě velký kamenný blok zdobený snad chvojím. Kolem dokola i nahoře na lávce zvědavci. Co to tenkrát bylo za slávu?
Městem projížděl obelisk určený pro třetí hradní nádvoří a oslavy desetiletého výročí vzniku Československa.
Fotografie působí klidně, žádné drama. Na bocích jsou nápisy „Tam se kámen hne, kam se síla napře“, „Jen národ jako ze žuly zvítězí“, „Pozdrav hradu pražskému“. Nic nenasvědčuje tomu, jak obtížný byl celý podnik, který se podařil až napodruhé.
Při prvním pokusu se transportovaly dva kamenné bloky, z toho jeden měl skoro 92 tun, takže bylo nutné zesilovat i mostky na trase. Aby se náklad vyhnul velkému množství zatáček, byla zvolena přímější trasa, ovšem v jednom místě se sklonem až 14 %, což se nakonec ukázalo jako nešťastné řešení. Pod kopcem byl odpojen kvádr pro kašnu a do kopce se vytahoval pouze budoucí obelisk. Traktory byly s tímto dílem spojeny přes kladku, jež byla zachycena v kruhu zapuštěném do skály na vrcholu kopce. Kruh ovšem námahu nevydržel a prasknul. Monolit sjel zpátky z kopce a narazil na druhý kámen, vzpřímil se, přepadl přes „kašnu“ a rozlomil se. Nyní je z něj pomník padlým v Telči a pomník padlým Pražanům za první světové války umístěný pod Emauzy. A nádvoří Pražského hradu zůstávalo prázdné.
Prezident Masaryk se rozhodl pro druhý pokus na vlastí útraty. Opět z Mrákotína. U druhého bloku se hned po vylamování ukázaly na spodní straně trhlinky a muselo se lámat potřetí. K jeho vytěžení došlo přesně dva roky po rozlomení kamene prvního. Vlak z Telče vyjel 3. prosince a cesta trvala 7 dní, protože směl jet rychlostí maximálně 15 km/h. Ze zastávky v Čáslavi je ona výše zmíněná momentka, ale nadšeně byl vítán davy lidí po celé trase.
Tato cesta měla už šťastný konec a práce na instalaci se mohly rozběhnout. Přímo na místě byl do konečné podoby dle návrhu architekta Plečnika za dozoru arch. Rothmayera opracováván kamenickou firmou Jana Mrázka. Bylo zapotřebí vytvořit zcela hladké boční plochy, aby nedocházelo k nežádoucím světelným efektům, a protože monolit měl délku 15,5 m, trvaly úpravy déle než dva roky. Odhalen byl sice onoho 28. října 1928, ale instalace byla dokončena až 3. listopadu, kdy bylo ve 14.53 vztyčování monumentu dokončeno.
Obelisk byl vlastně dokončen až roku 1996, kdy na popud Václava Havla byla instalována dva metry vysoká pyramida – jehlan svařený z pozlacených ocelových profilů, které se prý používají pro jaderné reaktory. Byl vyroben v plzeňské Škodovce a autorem jeho návrhu je arch. Tomáš Valenta, který vycházel z konceptu arch. Zdeňka Lukeše z roku 1991.
⟶ jak se čáslavské nádraží dostalo do jedné z nejslavnějších knih české literatury
„Až jednou, jel jsem na pivo z Kerska do Sadské, do hotelu Modrá hvězda a tam byl takovej malinkej vrchní Josef Vaníček, kterej to tam všechno měl na starosti a kterej se z toho úplně hroutil. Sedli jsme si a ten maličkej šedesátipětiletej pingl začal vyprávět tu událost, kterou začíná Anglickej král. Začal vyprávět tu událost o tom, kterak on byl pingl u Rozkošných v Čáslavi a jak si vydělával, prostě jak prodával ty párky na nádraží, jak si tam vydělal na tu slečnu tam v tom podničku, kde byly ty slečny. No a to nám vyprávěl asi půl druhý hodiny, a já, když jsem přijel domů, tak najednou ten příběh dostal takovou jako velkou rotaci a najednou ta rotace dostala jistej smysl, začaly na sebe navazovat ty příběhy, chňapat po sobě, a to už je ta situace, kdy nezbejvá než sednout a začít psát,“ přiznal osudovou inspiraci spisovatel Bohumil Hrabal. A protože k němu na chatu do Kerska nikdo nepřišel na návštěvu, za neuvěřitelných osmnáct dní byl jeden z nejlepších románů české literatury hotov. Filmovým zpracováním jej ještě více proslavil režisér Jiří Menzel, který do hlavní role Jana Dítěte, onoho pingla z čáslavského hostince U České koruny a návštěvníka podniku U Rajských, obsadil Oldřicha Kaisera. Ukázku z Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále, jejíž předobraz se odehrál na našem nádraží a v nedalekém nevěstinci, si nezapomeňte přečíst či poslechnout v Zajímavostech.
———
PAMĚTNÍCI
•JP —— Jan Procházka (* 1944)
Narozen v Čáslavi, dětství strávil na rodinném velkostatku Skalka (u Třemošnice), z něhož byla v roce 1947 vystěhována a poté putovala po příbuzných, až se v roce 1954 vrátila do Čáslavi do ulice 28. října. Jan Procházka v Čáslavi absolvoval zdejší měšťanku, další studia mu byla kvůli původu zamítnuta. Bylo mu pouze umožněno vyučit se buď zemědělcem, nebo horníkem. Vyučil se zahradníkem a později, ač velmi krkolomně, absolvoval Vysokou školu zemědělskou, obor zahradní architektura. Od roku 1973 žije trvale ve Formanově ulici.
•JM —— Jitka Maštalířová (* 1952)
Čáslavská rodačka, která své dětství prožila hlavně v ulici 28. října. Dlouholetá ošetřovatelka v městské nemocnici i místním domově důchodců.
Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal
„A už jsme s nikým nesměli mluvit a číšníci mě učili, jak se balí do ubrousku nůž a vidlička, a já jsem čistil popelníky a každej den jsem musel vyčistit plechový košíček na horký párky, protože já jsem roznášel na nádraží horký párky, naučil mne to ten pikolík, kterej už pikolíkem přestal být, už začal pracovat na place, ach, ten se něco naprosil, aby mohl roznášet dál párky! Až mi to bylo divný, ale pak jsem to pochopil. Nic jsem nechtěl dělat než roznášet podle vlaku horký párky, to kolikrát denně jsem dal páreček za korunu osmdesát s rohlíkem, ale cestující měl jen dvacet korun, někdy padesátikorunu, a já jsem vždycky neměl drobný, i když jsem je měl, a tak jsem prodával dál, až pak už cestující vyskočil do vlaku a dral se k okýnku a natahoval ruku a já jsem nejdřív položil horký párky, a pak jsem řehtal v kapse drobnými, ale cestující křičel, že drobný ať si nechám, hlavně ať vrátím bankovky, a já jsem ty bankovky pomalu hledal v kapse, a výpravčí už pískal, a tak jsem pomalu vytahoval ty bankovky, a vlak se už rozjížděl a já jsem běžel podle vlaku, a když se vlak rozjel, tak jsem zvedl ruku a užuž se ty bankovky dotýkaly prstů natahujícího se cestujícího, skoro se některý vyklonili tak, že je někdo musel v kupé držet za nohy, jeden dokonce zavadil hlavou o gránik, jinej o stožár, ale pak se už prsty rychle vzdalovaly a já jsem udýchanej stál s nataženou rukou, v který byly ty bankovky, a to bylo moje, málokterej cestující se vrátil pro ty prachy, a tak jsem začínal mít svoje peníze, za měsíc to už bylo pár stovek, nakonec jsem měl i tisícikorunu.“
(…) a já jsem už měl všechno na place připravené, a už se všechno zase skvělo čistotou, všude byly karafiáty, to podle sezóny se přinášel celý koš květin, a já jsem šel spát, ale když bylo pak ticho a na dvoře pleskaly ty ubrusy, jako by se sebou hovořily, dvůr byl plný mušelínových hovorů, otevřel jsem okno a pak jsem vyklouzl a mezi ubrusy jsem se dostal podle okének k vratům a přehoupl jsem je a šel jsem uličkou, od lucerny k lucerně. Vždycky jsem ve tmě počkal, až mne noční chodci předejdou, až jsem zdaleka viděl zelený nápis U Rajských, a tak jsem chvíli stál a čekal, z útrob baráku se ozývalo řinčení orchestrionu, a tak jsem si dodal odvahy a vešel jsem a tam na chodbě bylo okénko a já jsem tam stál a to okénko bylo tak vysoko, že jsem se musel za prsty zvednout, a tam seděla paní Rajská a povídá: „Copak si přejete, chasníčku?“ a já jsem řekl, že bych se chtěl pobavit, a tak otevřela, a když jsem vešel, seděla tam černovlasá mladá slečna a měla vyčesané vlasy a kouřila, a optala se mne, co bych tak chtěl? A já jsem řekl, že bych chtěl povečeřet, a ona na to, tak vám máme přinést večeři sem nebo do lokálu, a já jsem se začervenal a řekl, ne, já chci večeřet v chambre séparée, a ona se na mne zadívala a hvízdla si dlouze a zeptala se, a už věděla odpověď: „A s kým?“ A já jsem ukázal na ni a řekl: „S vámi“, a tak ona vrtěla hlavou a nabídla mi ruku, a ruku v ruce mne vedla temnou chodbou s červenými tlumenými světly, a otevřela dveře, a tam bylo kanapíčko a stůl a dvě plyšové židle a světlo vycházelo odkudsi zpoza záclony za garnýží, a přes strop padalo dolů jak větvičky smuteční vrby, a já jsem se posadil, a když jsem nahmatal peníze, tak jsem dostal sílu a řekl jsem, povečeříte se mnou? a co budete pít? a ona řekla šampaňské, a já jsem přikývnul a ona zatleskala a přišel číšník a přinesl láhev a otvíral ji a pak ji odnesl do přístěnku a přinesl sklenky a naléval, a já jsem pil šampaňské a bublinky mi stoupaly do nosu a kýchal jsem a slečna pila sklínku za sklínkou, když se mi představila, pak dostala hlad a já jsem řekl, ano, noste to nejlepší, a ona řekla, že ráda ústřice, že jsou tady čerstvé, a tak jsme jedli ústřice a nové šampaňské, a pak ještě, a ona mne začala hladit po vlasech a ptala se mne, odkud pocházím, a já jsem řekl, že z tak maličké vesničky, že uhlí jsem poprvé viděl až loni, a ona se tomu smála a řekla, abych se udělal komód, a mně bylo horko, ale sundal jsem si kabát a ona řekla, že je jí horko, tak zda by si mohla taky sundat šaty, a já jsem jí pomáhal, a rovnal jsem jí šaty na židli a ona mi potom rozepnula poklopec a teď jsem věděl, že to U Rajských musí být ne pěkné, ne krásné a rozkošné, ale rajské, vzala mne za hlavu a přitiskla si ji mezi prsy a ta prsa voněla, zavřel jsem oči a jako by se mi chtělo spát, tak krásná byla ta vůně a ty tvary a jemnost kůže, a ona mně dávala hlavu níž a níž, a voněl jsem jí k břichu a ona oddychovala a bylo to tak zakázaně krásné, že jsem si nepřál už nic víc než tohle, na tohle že každý týden si našetřím na horkých párcích osm set a víc, že mám krásný a vznešený cíl, jak říkával mi tatínek, abych vždycky měl cíl a že budu zachráněn, protože budu mít pro co žít. Ale ono to bylo ještě tak na půl cesty, Jaruška mi pak tiše vysvlékala kalhoty, stáhla trenýrky a líbala mne do slabin a já jsem najednou byl tak roztřepaný a tak tou představou, co se to všecko děje U Rajských, rozklepaný, že jsem se stočil do klubíčka a řekl jsem, co to, Jaruško, děláte? A ona se vzpamatovala, ale když mne viděla, tak nedala, vzala mne do úst a já jsem ji odtlačoval, ale ona byla jako pomatená, držela mne v ústech a pohybovala hlavou a zvyšovala rychle ty pohyby, a potom jsem ji už neodtlačoval a neodstrkával, ale celý jsem se natáhl, a držel jsem ji za ouška a cítil jsem, jak odtékám, jak je to docela jinačí, než jsem si to dělával sám, jak tohle do poslední kapky ze mne vypíjí slečna s krásnýma vlasama, zavřenýma očima, vypíjí ze mne to, co jsem odstříkával a odmrskával s odporem do uhlí ve sklepě nebo v posteli do kapesníku… když se zvedla, řekla hlasem plným únavy, a teďka z lásky… ale já jsem byl příliš dojatý a příliš zvadlý, až jsem se ubránil, a povídám, ale já mám hlad, nemáte hlad taky? A že jsem měl žízeň, vzal jsem sklenici Jarušky, hnala se po mně, ale nemohla zabránit, abych se nenapil, a zklamán jsem odložil sklenici, protože v ní bylo ne šampaňské, ale žlutá limonáda, od začátku pila limonádu, kterou jsem platil jako šampaňské, a já jsem to teprve teď věděl, zasmál jsem se a poručil jsem ještě jednu láhev, a když ji vrchní přinesl, tak jsem ji otevřel a sám nalil, a pak jsme zase ještě jedli a zvnitřku lokálu břinkal ariston, a když jsme dopili láhev a já začal být přiopilý, zase jsem se svezl na kolena a položil jsem hlavu do slečnina klína a líbal jsem, muchloval jazykem ty krásné vousy a vlasy, ale že jsem byl lehký, slečna mne vzala v podpaží a vytáhla mne na sebe, roztáhla nohy, a já jsem jak po másle vjel poprvé do ženské, to, nač jsem se těšil, tak to bylo tady, ona mne tiskla k sobě a šeptala mi, abych se zdržel, abych co nejdéle, ale já jsem se jen dvakrát pohnul, potřetí jsem stříkal do teplého masa, a ona se prohnula do mostu, ležela tak, že vlasama a chodidly se dotýkala kanape, a já jsem ležel na mostu jejího těla a do poslední chvíle, než jsem změknul, jsem zůstával v jejích roztažených nohách tak dlouho vězet, až jsem se vyvlékl a lehl si vedle ní. Oddychovala, položila se a po paměti mne nahmatala a hladila mne po břichu a po celém těle… A pak přišel čas oblékání a přišel čas loučení a čas placení, a vrchní počítal a počítal a podal mi účet na sedm set dvacet korun, a já jsem odcházel a vzal jsem ještě dvě stovky a dal jsem je Jarušce, a když jsem vyšel od Rajských, opřel jsem se za první zdí, a ve tmě jsem tak stál opřený, zasněný a poprvé jsem se dozvěděl, co se děje v těch krásných domech, kde jsou slečny, ale řekl jsem si, máš za vyučenou, hned sem půjdeš zejtra a budeš dělat zase pána, protože jsem je všecky ohromil, přišel jsem jako pikolík, který roznáší na nádraží horké párky, a odcházel jsem víc než jakýkoliv pán, který sedává U Zlaté Prahy u stolu štamgastů, kam mohou jen nóbl páni, jen městská honorace… !"
Úryvky si můžete poslechnout v krásném podání pana Ladislava Mrkvičky na Českém rozhlase.
Stopáž 1:42–3:28 (1/14) a 6:47–15:31 (1/14):
