Železniční trať Kolín–Havlíčkův Brod,
zastávka Čáslav 1869

Miloš Forman: Čekání na tatínka

Matka mi neřekla, že otce zatklo gestapo. Řekla mi jen, že bude pár dní pryč, ale že se určitě vrátí. Možná tomu opravdu věřila. Kdosi jí namluvil, že se takové věci stávají a že gestapo lidi jen vyslechne a brzy propustí, takže za pár dní bude určitě otec z gestapáckého vězení v Kolíně zase doma.

Druhý den mě místo do školy odvedla na nádraží. „Tatínek se nejspíš z Kolína vrátí vlakem," tvrdila, „musíme mu jít přece naproti, kdyby přijel."

Čáslavské nádraží nebývalo nikdy příliš frekventované. Je tu pár nástupišť překlenutých lávkou. Každý den sem z Kolína, nejbližšího železničního uzlu, přijížděly tři vlaky. Organizaci železnice převzali Němci, a tak lesknoucí se černá parní lokomotiva s pěti vagony v barvě khaki přijela vždy na minutu přesně. Maminka mi svírala dlaň, zatímco lokomotiva se skřípěním zastavovala. Dívali jsme se, jak vedoucí soupravy vyhazuje na peron pytel s poštou, dívali jsme se, jak se otevírají dveře a z nich vystupují pasažéři. Nakonec z vlaku vyskočil poslední. A my tam stáli pořád dál, i když se všechny dveře opět zavřely, lokomotiva si zlobně odfrkla oblakem páry a vyrazila směrem k východu. Stáli jsme tam a zírali, jako by tatínek mohl být pořád ještě uvnitř, snad že si zdříml a zmeškal svou stanici a teď zatáhne za ruční brzdu a vyskočí ven.

„Ve čtyři přijede další," řekla maminka a kráčeli jsme zpátky domů. Ale ani tenhle vlak tatínka nepřivezl a večerní taky ne. Čekala nás dlouhá noc a další tři vlaky nazítří.

Nevzpomínám si, že bych v těch dnech vůbec chodil do školy. Připadá mi, jako bych nekonečnou řadu týdnů doprovázel matku denně na nádraží, což zřejmě nebyla pravda. V každém případě se otec neobjevil a mě už ty nezáživné cesty na nádraží začaly nudit. Už jsem nečekal vedle maminky, až vlak zastaví a všichni vystoupí. Hned jak jsme přišli, vyběhl jsem po schodech nahoru na lávku a postavil se nad hlavní kolej. Čekal jsem tam nahoře, až vlak projede pode mnou a roztřese tu rezavou železnou konstrukci, na které jsem stál, jako by ta hlomozící, funící, skřípějící železná bestie projížděla skrze mě a zahalovala mě do oblaku čmoudu, který čpěl sírou a uhlím a lnul vlhce ke kůži a na tváři zanechával mastný povlak sazí. Stál jsem v tom oblaku, a když jsem se podíval pod sebe na ubíhající stříšky vagonů, náhle mi připadalo, že se nepohybují ony, že to já se na tom železném mostku řítím vpřed a vznáším se přímo nad nimi.

Vždycky chvíli trvalo, než kouř zmizel. Po pravdě řečeno, pasažéři se vždycky vytratili rychleji než ta těžká sírovatá deka čmoudu. A pokaždé, když se kouř rozplynul, stála na vylidněném peroně maminka sama.

(z knihy Co já vím? M. Formana a J. Nováka, kráceno)

Speciál do „nové” Čáslavi

Roku 1869 začala fungovat železniční trať mezi Kolínem a Golčovým Jeníkovem, která spolu s otevřením Dusíkova divadla a evangelického kostela předznamenala zřejmě největší rozkvět v dějinách města. O padesát sedm let později se v Čáslavi u příležitosti otevření další výjimečné budovy, Vyšší hospodářské školy, konala Krajinářská všeobecná výstava, na niž se mělo sjet a také sjelo tolik návštěvníků, že pro ně byl z Prahy vypraven speciální vlak. Mapka s cestou od nádraží k výstavě upozorňovala na všechny v Čáslavi nově zbudované veřejné stavby. Turisté nevycházeli z údivu, jak s jemnou rezervovaností popisuje dobové periodikum: „Četní hosté byli mile překvapeni vzhledem města, které se za poslední doby ke svému prospěchu stále zlepšuje".

Kde v Čáslavi najdete zbytky staré železniční lávky?

Jak město Čáslav rostlo směrem k železniční dráze, začali místní čím dál víc pociťovat nevhodné umístění nádraží, které de facto přehradilo starou cestu do obce Výčapy. A tak byla roku 1909 postavena železniční lávka vedoucí od perónu hlavního nádraží do prvního patra staniční budovy lokální dráhy. Později byla nahrazena stávající širší a pevnější lávkou na druhé straně od nádražní budovy. Zbytky původní lávky se ale neztratily. Část jich byla použita pro lokální spojku do místní továrny Kosmos (dnešní Zenit) a jiná její část se dodnes klene nad původní sáňkařskou dráhou v lesoparku Vodranty.