Bohumil Hrabal
„A už jsme s nikým nesměli mluvit a číšníci mě učili, jak se balí do ubrousku nůž a vidlička, a já jsem čistil popelníky a každej den jsem musel vyčistit plechový košíček na horký párky, protože já jsem roznášel na nádraží horký párky, naučil mne to ten pikolík, kterej už pikolíkem přestal být, už začal pracovat na place, ach, ten se něco naprosil, aby mohl roznášet dál párky! Až mi to bylo divný, ale pak jsem to pochopil. Nic jsem nechtěl dělat než roznášet podle vlaku horký párky, to kolikrát denně jsem dal páreček za korunu osmdesát s rohlíkem, ale cestující měl jen dvacet korun, někdy padesátikorunu, a já jsem vždycky neměl drobný, i když jsem je měl, a tak jsem prodával dál, až pak už cestující vyskočil do vlaku a dral se k okýnku a natahoval ruku a já jsem nejdřív položil horký párky, a pak jsem řehtal v kapse drobnými, ale cestující křičel, že drobný ať si nechám, hlavně ať vrátím bankovky, a já jsem ty bankovky pomalu hledal v kapse, a výpravčí už pískal, a tak jsem pomalu vytahoval ty bankovky, a vlak se už rozjížděl a já jsem běžel podle vlaku, a když se vlak rozjel, tak jsem zvedl ruku a užuž se ty bankovky dotýkaly prstů natahujícího se cestujícího, skoro se některý vyklonili tak, že je někdo musel v kupé držet za nohy, jeden dokonce zavadil hlavou o gránik, jinej o stožár, ale pak se už prsty rychle vzdalovaly a já jsem udýchanej stál s nataženou rukou, v který byly ty bankovky, a to bylo moje, málokterej cestující se vrátil pro ty prachy, a tak jsem začínal mít svoje peníze, za měsíc to už bylo pár stovek, nakonec jsem měl i tisícikorunu.“
(…) a já jsem už měl všechno na place připravené, a už se všechno zase skvělo čistotou, všude byly karafiáty, to podle sezóny se přinášel celý koš květin, a já jsem šel spát, ale když bylo pak ticho a na dvoře pleskaly ty ubrusy, jako by se sebou hovořily, dvůr byl plný mušelínových hovorů, otevřel jsem okno a pak jsem vyklouzl a mezi ubrusy jsem se dostal podle okének k vratům a přehoupl jsem je a šel jsem uličkou, od lucerny k lucerně. Vždycky jsem ve tmě počkal, až mne noční chodci předejdou, až jsem zdaleka viděl zelený nápis U Rajských, a tak jsem chvíli stál a čekal, z útrob baráku se ozývalo řinčení orchestrionu, a tak jsem si dodal odvahy a vešel jsem a tam na chodbě bylo okénko a já jsem tam stál a to okénko bylo tak vysoko, že jsem se musel za prsty zvednout, a tam seděla paní Rajská a povídá: „Copak si přejete, chasníčku?“ a já jsem řekl, že bych se chtěl pobavit, a tak otevřela, a když jsem vešel, seděla tam černovlasá mladá slečna a měla vyčesané vlasy a kouřila, a optala se mne, co bych tak chtěl? A já jsem řekl, že bych chtěl povečeřet, a ona na to, tak vám máme přinést večeři sem nebo do lokálu, a já jsem se začervenal a řekl, ne, já chci večeřet v chambre séparée, a ona se na mne zadívala a hvízdla si dlouze a zeptala se, a už věděla odpověď: „A s kým?“ A já jsem ukázal na ni a řekl: „S vámi“, a tak ona vrtěla hlavou a nabídla mi ruku, a ruku v ruce mne vedla temnou chodbou s červenými tlumenými světly, a otevřela dveře, a tam bylo kanapíčko a stůl a dvě plyšové židle a světlo vycházelo odkudsi zpoza záclony za garnýží, a přes strop padalo dolů jak větvičky smuteční vrby, a já jsem se posadil, a když jsem nahmatal peníze, tak jsem dostal sílu a řekl jsem, povečeříte se mnou? a co budete pít? a ona řekla šampaňské, a já jsem přikývnul a ona zatleskala a přišel číšník a přinesl láhev a otvíral ji a pak ji odnesl do přístěnku a přinesl sklenky a naléval, a já jsem pil šampaňské a bublinky mi stoupaly do nosu a kýchal jsem a slečna pila sklínku za sklínkou, když se mi představila, pak dostala hlad a já jsem řekl, ano, noste to nejlepší, a ona řekla, že ráda ústřice, že jsou tady čerstvé, a tak jsme jedli ústřice a nové šampaňské, a pak ještě, a ona mne začala hladit po vlasech a ptala se mne, odkud pocházím, a já jsem řekl, že z tak maličké vesničky, že uhlí jsem poprvé viděl až loni, a ona se tomu smála a řekla, abych se udělal komód, a mně bylo horko, ale sundal jsem si kabát a ona řekla, že je jí horko, tak zda by si mohla taky sundat šaty, a já jsem jí pomáhal, a rovnal jsem jí šaty na židli a ona mi potom rozepnula poklopec a teď jsem věděl, že to U Rajských musí být ne pěkné, ne krásné a rozkošné, ale rajské, vzala mne za hlavu a přitiskla si ji mezi prsy a ta prsa voněla, zavřel jsem oči a jako by se mi chtělo spát, tak krásná byla ta vůně a ty tvary a jemnost kůže, a ona mně dávala hlavu níž a níž, a voněl jsem jí k břichu a ona oddychovala a bylo to tak zakázaně krásné, že jsem si nepřál už nic víc než tohle, na tohle že každý týden si našetřím na horkých párcích osm set a víc, že mám krásný a vznešený cíl, jak říkával mi tatínek, abych vždycky měl cíl a že budu zachráněn, protože budu mít pro co žít. Ale ono to bylo ještě tak na půl cesty, Jaruška mi pak tiše vysvlékala kalhoty, stáhla trenýrky a líbala mne do slabin a já jsem najednou byl tak roztřepaný a tak tou představou, co se to všecko děje U Rajských, rozklepaný, že jsem se stočil do klubíčka a řekl jsem, co to, Jaruško, děláte? A ona se vzpamatovala, ale když mne viděla, tak nedala, vzala mne do úst a já jsem ji odtlačoval, ale ona byla jako pomatená, držela mne v ústech a pohybovala hlavou a zvyšovala rychle ty pohyby, a potom jsem ji už neodtlačoval a neodstrkával, ale celý jsem se natáhl, a držel jsem ji za ouška a cítil jsem, jak odtékám, jak je to docela jinačí, než jsem si to dělával sám, jak tohle do poslední kapky ze mne vypíjí slečna s krásnýma vlasama, zavřenýma očima, vypíjí ze mne to, co jsem odstříkával a odmrskával s odporem do uhlí ve sklepě nebo v posteli do kapesníku… když se zvedla, řekla hlasem plným únavy, a teďka z lásky… ale já jsem byl příliš dojatý a příliš zvadlý, až jsem se ubránil, a povídám, ale já mám hlad, nemáte hlad taky? A že jsem měl žízeň, vzal jsem sklenici Jarušky, hnala se po mně, ale nemohla zabránit, abych se nenapil, a zklamán jsem odložil sklenici, protože v ní bylo ne šampaňské, ale žlutá limonáda, od začátku pila limonádu, kterou jsem platil jako šampaňské, a já jsem to teprve teď věděl, zasmál jsem se a poručil jsem ještě jednu láhev, a když ji vrchní přinesl, tak jsem ji otevřel a sám nalil, a pak jsme zase ještě jedli a zvnitřku lokálu břinkal ariston, a když jsme dopili láhev a já začal být přiopilý, zase jsem se svezl na kolena a položil jsem hlavu do slečnina klína a líbal jsem, muchloval jazykem ty krásné vousy a vlasy, ale že jsem byl lehký, slečna mne vzala v podpaží a vytáhla mne na sebe, roztáhla nohy, a já jsem jak po másle vjel poprvé do ženské, to, nač jsem se těšil, tak to bylo tady, ona mne tiskla k sobě a šeptala mi, abych se zdržel, abych co nejdéle, ale já jsem se jen dvakrát pohnul, potřetí jsem stříkal do teplého masa, a ona se prohnula do mostu, ležela tak, že vlasama a chodidly se dotýkala kanape, a já jsem ležel na mostu jejího těla a do poslední chvíle, než jsem změknul, jsem zůstával v jejích roztažených nohách tak dlouho vězet, až jsem se vyvlékl a lehl si vedle ní. Oddychovala, položila se a po paměti mne nahmatala a hladila mne po břichu a po celém těle… A pak přišel čas oblékání a přišel čas loučení a čas placení, a vrchní počítal a počítal a podal mi účet na sedm set dvacet korun, a já jsem odcházel a vzal jsem ještě dvě stovky a dal jsem je Jarušce, a když jsem vyšel od Rajských, opřel jsem se za první zdí, a ve tmě jsem tak stál opřený, zasněný a poprvé jsem se dozvěděl, co se děje v těch krásných domech, kde jsou slečny, ale řekl jsem si, máš za vyučenou, hned sem půjdeš zejtra a budeš dělat zase pána, protože jsem je všecky ohromil, přišel jsem jako pikolík, který roznáší na nádraží horké párky, a odcházel jsem víc než jakýkoliv pán, který sedává U Zlaté Prahy u stolu štamgastů, kam mohou jen nóbl páni, jen městská honorace… !"
Úryvky si můžete poslechnout v krásném podání pana Ladislava Mrkvičky na Českém rozhlase.
Stopáž 1:42–3:28 (1/14) a 6:47–15:31 (1/14):
