Parčík „U Třech svatejch”

„Vono je mu už přes sto let, von je takovej chuděra malej. Všechny generace se na tom houpaly. Ale von už chudák nemá ocásek, von nemá uzdičku, ten třmen jeden nemá … ale přitom má takovej ksichtíček a takový voči, ten kůň je úžasnej.“  O kom je řeč? O houpacím koni, nemilejším dárku budoucího oscarového režiséra Miloše Formana, který má mezi kupou dětí různých generací, jež v domě čp. 555 vyrostly, jako „jedinej tu výsadu, že se tady v tom domě narodil.“  [•BP]  

II▶

Rodiče Miloše, Blahoslava a Pavla Formanových koupili dům od jistých Vančurových, což jejich potomci zjistili kuriózní cestou teprve nedávno:

——— jednou nám před domem zastavilo takový pěkný auto a z něj vystoupili starší manželé a chodili chvíli kolem domu, okukovali to, to už tady byla ta Milošova busta, a teď mě viděli na zahradě a říkali: - Heleďte, bydlí tady někdo? - - No bydlí, a co byste si přáli? - povídám já. -Víte, já jsem sem jako malý jezdil na prázdniny tamhle do toho domu.... - A teď ten pán jmenoval lidi, co to koupili pro svýho syna těsně po první světový válce, ale on sem nechtěl jít.  No a ten syn byl spisovatel Vladislav Vančura...  [•JP]  

II▶

...vzpomíná Jan Procházka. Přímo přes ulici od rodného domu Miloše Formana je malý parčík, kde si pod vzrostlým dubem po desítky let hrávaly děti.   A tak není divu, že se k tomuto místu občas upíraly i toužebné pohledy. Třeba malý Miloš byl...

——— …zamykanej tady v zahrádce, aby neutekl někam pod auto nebo aby se vůbec neztratil a Franta Nováků, kterej bydlel na druhým konci naší ulice, přišel k němu, k tý brance a říkal: -Miloši, pojď si hrát, pojď do parku. - A on se prej tak podíval smutně: -Když já nemůůůžu.- Bylo zamčeno….

——— ten park to bylo takový strašný lákadlo, byl pořád plnej dětí a my jsme si tam fakt hezky hráli. A to se hrály takový hry jako vybíjená, skákalo se přes švihadlo a hrály jsme o zeď takový ty školky a kuličky... No a byl tam takovej krásnej kopeček a já měla sportovní sáně, takže jsme to vždycky rozpíglovali! [•BP]  

II▶

Atmosféra dětských her se ulicí halasně rozléhala i v radostných intermezzech každodenního života v totalitě. Nemusíme chodit do válečných vzpomínek, kdy postupně a docela nečekaně Miloši Formanovi odvedli oba rodiče, maminku přímo z domu, a osmiletého chlapce nechali bez vysvětlení uprostřed noci samotného. Ani jeden z nich se už nikdy nevrátil. Stačí se v kůži tehdejších školáků vrátit do 50. let:

——— byli jsme silnej ročník, narozený 48´, 49´, po válce, takže nás bylo třeba čtyřicet sedm, čtyřicet osm v jedný třídě a byli jsme A, B, C. A většina těch dětí měla pozavíraný rodiče. Otce většinou, nebo dědečky, o maminkách, to nevím. Takže jsme byli taková parta, naši rodiče nejlíp věděli, která bije. A my jako děti jsme si to nesli taky, to na tebe přecházelo, taková ta tíseň, taková ta beznaděj. Já jsem to teda vnímala velmi a ti moji spolužáci taky. [•BP]

II▶

Ani mnohem později se občasné návštěvy Miloše Formana, tehdy nežádoucího emigranta, neobešly bez tíživého podtextu:

——— já si vzpomínám vždycky na Miloše, když přijel, že to bylo svým způsobem smutný. Potřebovali jsme si spoustu věcí povědět, ale vždycky s ním přijel nějakej tajnej. Přímo do baráku se vecpal nějakej estébák a byli taky tak drzí, že potřebovali telefon. Mě to teda nejdřív vůbec nenapadlo a pak jsem přišla dolů do předsíně, kde byl ten telefon pro celou rodinu na jednom místě, a ten estébák měl ten telefon normálně rozšroubovanej a honem rychle se tam snažil něco nacpat. A pak jsme se dozvěděli tady od lidí, že vlastně máme celou dobu odposlouchávanej telefon. My jsme stejně v podstatě nemluvili nic, co by bylo pro ně zajímavý, ale asi zřejmě bylo. Nevím teda co, dodneška to nechápu. [•BP]  

II▶

Ale hlasy dětí v sousedním parčíku neutichaly. Uprostřed bývala svého času osazená požární nádrž. Než ji zrušili úplně, byla dlouhou dobu bez vody, rozbitá, s popraskaným dnem. Velikou proměnou si parčík prošel poté, co byly v ulici zřízeny jesle. Protože sídlily v rodinném domku, neměly děti na jeho zahrádce moc prostoru, a tak se (dříve ze všech stran volně přístupný) park oplotil, kopeček zmizel a terén byl vůči ulici přizvednut podezdívkou. Nějakou dobu tedy na něj měly výhradní právo batolátka z jeslí. Nyní je park znovu otevřený všem, ale schovávanou, kuličkami, skákáním gumy ani obyčejným dětským mumrajem už nežije.

Čáslavská rodina generála Moravce ho s nadsázkou nazývají „parčík U Třech svatejch”, a sice s poťouchlým dvojsmyslným odkazem nejen na blízké sousoší, ale zejména na tři osobnosti světového formátu, které v této ulici vyrůstaly nebo žily. Nejstarší z nich byl generál František Moravec, strůjce atentátu na Heydricha. Těmi mladšími pak dvojka kamarádů Miloš Forman, jehož netřeba představovat, a Zdeněk František Novák, který se stal...

——— nejvyšším pojišťovákem u pojišťovny LLoyds, jezdil po světě a pojišťoval krále, královny a princezny. [•BP]  

II▶

Zdeněk Novák ve své profesi používal kvůli snadnější výslovnosti jméno Frank Z. Novak. A to bylo jméno, které Miloši Formanovi otevíralo cestu k natáčení v nevšedních interiérech a k mimořádným lidem. Po audienci dvojky kamarádů ze Spudilovy ulice u samotného papeže, se ve Vatikánu začal točit Amadeus.

Zdeněk František Novák stojí také za připomínkou návštěvy W. A. Mozarta v Čáslavi. Pamětní deska na budově SOU na Žižkově náměstí stvrzuje, že zde hudební génius sice nekoncertoval, ale alespoň přenocoval. Giovanni Punto, který při svém mistrovství nepohrdnul ani hraním v Čáslavi, si vysloužil Novákovu desku na Spořitelně. Franta Nováků (jak zůstává v paměti rodiny Formanovy) se zasadil i o přejmenování původní ulice Balkán I, později Spudilovy, na Formanovu v roce 2008.

——— Já bych si netroufla nikdy takový přání vyslovit, za to vděčíme Frantovi. Ale ulice nebyla pojmenovaná po Milošovi, jak si lidi myslej, ale vlastně po rodičích Miloše. A Miloš byl strašně dojatej, opravdu ale krásně dojatej. Viděla jsem, že je to pro něj velká síla. Postavil se před tu stoletou branku a náš hlavní vchod do baráku a povídal: - Mně je teď tak, jako kdyby se sem ty rodiče zase znovu vrátili. - [•BP]  

II▶

——— 

PAMĚTNÍCI

•BP —— Blahoslava Anna Procházková, roz. Formanová (* 1948)

Narodila se sice v České Lípě, ale celý život pendluje mezi Čáslaví a Starými Splavy (kde rodina měla a opět má rodinný pension z roku 1926). Absolventka Pedagogické fakulty v Hradci Králové, obor výtvarná výchova a sociologie. Své vzdělání uplatnila na několika generacích čáslavských dětí, výukou v lidušce, ZUŠce a nakonec v soukromém oboru v Tyršově ulici. Zakořeněna jinak pevně ve Formanově ulici.

•JP —— Jan Procházka (* 1944)

Narozen v Čáslavi, dětství strávil na rodinném velkostatku Skalka (u Třemošnice), z něhož byla v roce 1947 vystěhována a poté putovala po příbuzných, až se v roce 1954 vrátila do Čáslavi do ulice 28. října. Jan Procházka v Čáslavi absolvoval zdejší měšťanku, další studia mu byla kvůli původu zamítnuta. Bylo mu pouze umožněno vyučit se buď zemědělcem, nebo horníkem. Vyučil se zahradníkem a později, ač velmi krkolomně, absolvoval Vysokou školu zemědělskou, obor zahradní architektura. Od roku 1973 žije trvale ve Formanově ulici.