Střípky vzpomínek na mého dědečeka Ing. arch. Bohumíra Kozáka
Jsem nejmladší ze tří vnuček Ing. arch Bohumíra Kozáka. Zatímco dvě starší vnučky, dcery mé tety, tatínkovy starší sestry, žijí v Praze, v místě, kde dědeček prožil velkou většinu svého plodného života, moje životní osudy mě zavedly do Čáslavi. Dne 20. 3. 2023 zapsala Jana Bauerová, roz. Kozáková
V autě s prezidentem Masarykem
Snad nejrozsáhlejší realizací Ing. arch. Bohumíra Kozáka je nynější Thomayerova nemocnice v Praze-Krči, tehdejší Masarykovy domovy, vystavěné za první republiky za úctyhodně krátkou dobu (1926-28) na ploše 33 hektarů. Komplex 21 budov s vlastní infrastrukturou vznikl jako azyl pro chudé, sirotky a nevyléčitelně nemocné. Ve své době to byl jeden z nejpokrokovějších a nejrozsáhlejších projektů tohoto typu v Evropě. Slavnostního otevření se účastnil i sám pan prezident T. G. Masaryk, na jehož počest byly domovy pojmenovány. Cestou na zmíněnou slavnost se ptal svého pobočníka: „Kdo je ten mladíček, který tu s námi v autě cestuje?“ Odpověď zněla: „To je pan architekt, pane prezidente, ten to tady celé projektoval.“
Naše Dráža
Tak říkal Bohumír Kozák své manželce Drahomíře, rozené Havelkové, kterou si do Prahy přivedl právě z Čáslavska. Pocházela z evangelického rodu rolníků, kteří na Čáslavsku hospodařili, a kteří za své úspěchy vděčili nejen svému pokrokovému smýšlení (např. ve velkém pěstovali kmín), ale také své píli. Nesmírná pracovitost byla vlastní oběma manželům, byli k ní od dětství vedeni, zejména příkladem svých rodičů. Bohumír, původně křtěný Božimír a po domácku zvaný Bóža, po celý život moc dobře věděl a oceňoval, že „naše Dráža“ na sebe vzala tíhu všedního dne, aby se on mohl věnovat svému dílu.
Architekt na cestách
Tak se jmenuje soubor kreseb a akvarelů postupně vznikajících během domácích i zahraničních cest mladého architekta, který potřeboval na vlastní oči spatřit a do skicáře zachytit nejen aténskou Akropoli či Ponte Veccio ve Florencii, ale i krytý dřevěný mostek v Unčíně na Vysočině, pod nímž na potoce plavou husy, nebo náves slovenské dědiny. Cestoval vlakem. Zavazadla tehdy pomáhali nosit různí poslíčci. Jednou se mu jeho cestovní zavazadlo zdálo příliš těžké, a když je otevřel, namísto kreslířského a malířského náčiní v něm nalezl činky a různé posilovací pomůcky. Záměna se naštěstí brzy vysvětlila a napravila, ale architekt Bohumír Kozák se rád bavil představou, jak překvapený byl proslulý zápasník Gustav Frištenský, když v kufru objevil malířovy „barvičky“.
Jako dýchání
Kreslení bylo pro Bohumíra Kozáka asi tak přirozené jako dýchání. Provázelo ho nejen studentskými léty, kdy začaly jeho cesty za poznáváním architektonických památek Evropy, ale celým jeho životem až do pokročilého věku. Jeho nejmladší vnučka vzpomíná na rodinné výlety autem po regionálních památkách: „Zastavili jsme tam, kde to bylo pro dědečka zajímavé. Tatínek vyndal z auta kempingovou rozkládací židli, dědeček na ni usedl a začal kreslit do skicáře. Zvědavě jsem mu nakukovala přes rameno – například na náměstí v Novém Městě nad Metují, kde kresbou zachycoval renesanční průčelí s tzv. vlaštovčími ocásky. Dědečkovi bylo tehdy devadesát let, mně deset. Jindy jsme měli namířeno do Orlických hor, ale když jsme cestou míjeli nenápadný kostelík sv. Máří Magdaleny v Ledcích, kousek od Třebechovic, museli jsme zastavit a známá situace se opakovala. Obrázek s věnováním dodnes visí nad mým psacím stolem."
...Bohumír Kozák...
