Syn harfenistky a učitele hudby, který zemřel doslova s písní na rtech, bratr Veroniky, „čáslavského slavíčka“, i emauzského varhaníka Františka Benedikta a synovec dalšího vyhlášeného varhaníka a „generálbasisty“ Jiřího. Jan Ladislav mohl životu muzikanta uniknout leda tím, že by unikl životu samotnému. S jeho nadáním a pílí ale nebylo třeba utíkat, stačilo se chytit toho, co do něj hudebně nadmíru obdařená rodina vložila, a nechat se donést až mezi muzikantské hvězdy své doby. Kdyby se narodil o dvě stě let později, byl by bezesporu a se vším všudy hvězdou rockovou. Se vší slávou, obdivem žen, bankroty, avantýrami, závislostmi, vlivnými přáteli a muzikantskou genialitou.
O skladateli 
* 12. února 1760, Čáslav
† 20. března 1812, Paříž
adresa rodného domu:
nám. Jana Žižky z Trocnova 171/48, Čáslav
GPS: 49.9103669N, 15.3903911E
stezka: II03 Rodáci 1
kód: II03-04
text: Klára Fidlerová
spolupráce: Petra Bělohlávková
hudební nahrávky: Petra Bělohlávková
ilustrace: Nora Procházková
JAN LADISLAV DUSÍK —— LETMO
Kdyby žil dnes, byl by Jan Ladislav Dusík hudební hvězdou se vším všudy: s koncertními šňůrami, milostnými i muzikantskými výstřelky, závislostmi a davy fanoušků. Ničemu z toho se nebránil ani ve své době, před dvěma sty lety. Kromě nezpochybnitelné klavírní virtuozity, kterou dnes už neoceníme, a množství skladeb, které stále ocenit můžeme, se do dějin hudby zapsal tím, že ve své skladatelské činnosti začal používat přednesové značky a jako pianista podnítil výrobce tohoto nástroje k rozšíření klaviatury.
Koncertoval a skládal po celé Evropě, milovala ho i Paříž, kulturní metropole 18. a 19. století, v jejíž blízkosti strávil poslední roky života. V Čechách se na něj paradoxně začalo zapomínat, zatímco v Japonsku nebo na Novém Zélandu znají jeho jméno a dílo stejně dobře jako to Schumannovo nebo Chopinovo.
...rodný dům J. L. Dusíka...
...Dusíkův hudební nástroj...
II03-04_dusík_square3.jpg
JAN LADISLAV DUSÍK —— VZLETNĚ
Syn harfenistky a učitele hudby, který zemřel doslova s písní na rtech, bratr Veroniky, „čáslavského slavíčka“, i emauzského varhaníka Františka Benedikta a synovec dalšího vyhlášeného varhaníka a „generálbasisty“ Jiřího. Jan Ladislav mohl životu muzikanta uniknout leda tím, že by unikl životu samotnému. S jeho nadáním a pílí ale nebylo třeba utíkat, stačilo se chytit toho, co do něj hudebně nadmíru obdařená rodina vložila, a nechat se donést až mezi muzikantské hvězdy své doby. Kdyby se narodil o dvě stě let později, byl by bezesporu a se vším všudy hvězdou rockovou. Se vší slávou, obdivem žen, bankroty, avantýrami, závislostmi, vlivnými přáteli a muzikantskou genialitou.
Před hudbou není úniku
Na půdě čáslavské fary se dlouhá desetiletí prášilo na stohy notových papírů popsaných skladbami kantora první klasy měšťanské školy Jana Josefa Dusíka, který za vydatné pomoci své ženy Veroniky piloval zpěv a hru na rozličné nástroje s desítkami dětí. Ty z měšťanských i šlechtických rodin sem rodiče posílali pro páně učitelovo umění a oblíbenost, ty chudé rovněž proto, aby jim coby muzikantům zajistili lepší budoucnost.
Dbajíce na to, aby se jejich vlastní ratolesti nestaly pověstnými kovářovými kobylami, postarali se manželé Dusíkovi o nejlepší hudební vzdělání i svým osmi dětem, z nichž Jan Ladislav byl ten prvorozený.
Když ho tatínek na varhany a klavír naučil, co mohl, poslal svého tehdy dvanáctiletého syna na studia po jezuitských gymnáziích, a tak Ladislav kromě šprtání latinských slovíček zpíval na kůru v jihlavském chrámu a hrál na varhany v kutnohorské svaté Barboře, až na čas zakotvil v Praze, kde po Novoměstském gymnáziu studoval Univerzitu Karlovu. Poté hodlal dle svého dřívějšího předsevzetí vstoupit do kláštera, jenže božská prozřetelnost a josefínský dekret (určující minimální věk řeholníků) mu v tom zabránily, čímž zřejmě žďárské cisterciáky ušetřily pěkné řádky skandálů a předním evropským dvorům poslaly vstříc dechberoucího pianistu a miláčka publika.
Tím, kdo způsobil, že čáslavská raketa Jana Ladislava Dusíka udělala díru do světa, byl příznačně dělostřelec. Rakouský důstojník hrabě Männer vyvezl mladého varhaníka koncertovat na samou hranici jejich tehdejší domoviny – Rakouské monarchie – do nizozemského Mechelen. Odtud Jan Ladislav začal křižovat Evropu sem a tam: Amsterdam - Haag - Mohuč – Berlín - Petrohrad - Paříž – Milán – Paříž – Londýn – Hamburk – Čáslav – Praha – a do třetice Paříž. Život jako jedno velké koncertní turné.
Muž, který rozezpíval klavír
Varhany šly brzy stranou a Dusík se stal virtuózem klavírním. Koncertoval nejen na kladívkový klavír, nýbrž i na tehdy velmi populární klávesnicovou skleněnou harmoniku. (Přednost dával pro jeho zvukový charakter a intenzitu klavíru s anglickou mechanikou.) Tyto nástroje mu umožnily dovést jeho umění, cit pro tónovou kvalitu a emocionální přednes k dokonalosti. Publikum šílelo. Tvořivý duch skladatele a koncertního mistra se nemohl spokojit s pouhou virtuozitou, musel posunout své umění dál. A tak Dusík jako jeden z prvních začal do svých skladeb zapisovat přednesové značky vyzývající k emotivní hře – počin hodný pravého romantika, počin, který se pro Chopina, Schumanna či Schuberta stal zcela běžnou praxí. Aby piano dokázalo pojmout celého jeho nespoutaného ducha, přesvědčil Jan Ladislav slavného anglického výrobce pian Johna Broadwooda, aby postavil první klavír s klaviaturou rozšířenou o klávesy g3- c4. Pro velký úspěch této inovace přidal Broadwood záhy ještě C1 – F1. Klavír začal zpívat. A tím, kdo ho rozezpíval, byl Jan Ladislav Dusík.
Pohyblivý virtuóz i milovník
„Vážený příteli,“ psal roku 1792 z Anglie Janu Josefu Dusíkovi do Čáslavi skladatel Joseph Haydn, „(…) jsem šťasten, že Vás mohu ujistit, že máte za syna nejhodnějšího, nejmravnějšího a v oboru hudebním nejvýtečnějšího muže.“ Těžko říci, zda až do svého anglického pobytu sekal Jan Ladislav dobrotu a zkazila ho teprve puritánská Anglie, nebo k papá Haydnovi či na veřejnost žádná z klavíristových eskapád nepronikla, každopádně přívlastek nejmravnější by své koncertní hvězdě přiznala asi jen drtivá menšina jeho současníků. Kronika rodu Dusíků totiž říká, že Jan Ladislav slavil mnoho úspěchů nejen na poli hudebním, nýbrž i milostném, leč „žádné z dam se nepodařilo nadlouho upoutati pohyblivého virtuosa.“
To na obdivuhodných sedm let dokázala až zpěvačka a dcera vlámského skladatele Domenica Corriho Sophie, která Dusíka přivedla až k oltáři. Svátost manželská, ba ani otcovství nezabránilo však našemu virtuózovi neuplatnit opět svoji „pohyblivost“, když v roce 1799 zbankrotovalo hudební nakladatelství Corri, Dussek & Co, které Jan Ladislav vzhledem k obchodnímu netalentu obou zúčastněných poněkud lehkomyslně založil se svým tchánem. Splacení dluhu, ba nakonec i vězení pro dlužníky by jistě bylo mravnějším, nikoli však pohodlnějším řešením nešťastné situace. A tak úspěšný skladatel a neúspěšný podnikatel vyřešil situaci urychlenou plavbou přes kanál La Manche, aby záhy skončil v náručí jisté kněžny, která ho údajně nechala unést na svůj šlesvický statek. O tamějším dvouletém pobytu Dusík nikdy nepromluvil. Vrátil se z něj bez jediného slova (po dvaceti letech v cizině) domů, do Prahy a … (i když jen na pár měsíců) do Čáslavi.
Vive la France!
Nejen Čáslav, ale i Praha už mu byly malé. A Paříž mu dala za pravdu. Po několika letech ve službách pruského prince se Dusík ocitl v kulturní metropoli Evropy počátku 19. století a … zazářil. Navzdory obrovské umělecké konkurenci, kterou k francouzským šlechtickým dvorům táhla tehdejší sláva a grandiozita dvora Napoleonova, syn čáslavského varhaníka a učitele hudby koncertoval v nejprestižnějším divadle té doby, v pařížském Odéonu a od té chvíle se stalo novou pařížskou módou chodit na Dusíka.
Se svým patronem francouzským ministrem Talleyrandem se později nuceně uchýlili na venkov, do paláce v Saint-Germain-en Laye, kde nakonec bez rozptylujícího koncertního ruchu vznikla jeho nejlepší díla skladatelská. Nicméně zde se také završily i dny kdysi pohyblivého virtuosa. Za léta pohodlného života někdejší Casanova nesmírně ztloustl, takže ač zemřel v pouhých 52 letech, o šest let dřív než jeho otec, poslední týdny a měsíce se téměř nedokázal hnout ze své ložnice a trávil dny v alkoholovém opojení, dokud jeho život definitivně neukončila úplná ochablost nervů. Bylo to shořet, nebo vyhasnout?
Nejznámější skladby
Dusíkova tvorba čítá téměř 300 nejrozličnějších skladeb převážně pro sólový klavír, mezi nejznámější patří však klavírní sonáty Elégie harmonique sur la mort de Son Altesee Royale, le Prince Louis Ferdinand de Prusse (Harmonická elegie na smrt Jeho královské výsosti, prince Luise Ferdinanda Pruského, op. 61, 1806), La Consolation (Útěcha, op. 62, 1807), La Retour à Paris (Návrat do Paříže, op. 64, 1807) a Ľ Invocation (Vzývání, op. 77, 1812).
UKÁZKA —— Canzonetta, op. 16, č. 11
V době stavby čáslavského divadla byl Jan Ladislav Dusík bezesporu tím nejslavnějším místním rodákem, a tak bylo od počátku jednomyslně rozhodnuto, že nejstarší venkovské kamenné divadlo v Čechách ponese hrdě jeho jméno. A tak je tomu dodnes.
Dvacáté století dalo Čáslavi rodáky další, kteří se tomu prvnímu svým věhlasem a uměním přinejmenším rovnají.
ZAJÍMAVOSTI
Opravdu Dusíkovo divadlo
Ve své době byl Dusík skutečně hvězdou, pak ale na slávu jeho jména začal padat prach. Nicméně dvacáté století nános zapomnění opět oprášilo a důkaz o znovuoživení zájmu o Jana Ladislava Dusíka se odehrál právě v Čáslavi. Jednoho dne před divadlem nesoucím Dusíkovo jméno hleděla ředitelka Eva Albrechtová s údivem na autobus plný japonských turistů, kteří se jí začali dobývat do instituce, a foťáky cvakaly ostošest. Po chvíli zmatku se vyjevilo, že jde o muzikology na speciální dusíkovské tour de Evropa, a Čáslav tudíž nemohli rozhodně vynechat... S pomocí paní ředitelky našli nejen divadlo, ale i Dusíkův rodný dům.
Na koncert do Spořitelny?
Pamětní deska na domě čp. 82 na náměstí Jana Žižky z Trocnova, kde již řadu let sídlí Česká spořitelna, připomíná, že se tu kdysi odehrálo hudební vystoupení světové úrovně, ačkoli nepatriotsky zamlčuje celou jeho polovinu. Nicméně díky reportážní recenzi Jana Ferdinanda Opitze pro zemské noviny Prager Oberpostamtszeitung jako bychom se ocitli ve zdejší koncertní síni 14. a 15. září roku 1802:
„Dusíkova klavírní hra vykazuje takovou sílu, vyrovnanost a čistotu, že ji můžeme právem označit uměním „non plus ultra“. Dne 14. (září) o tom mohl přesvědčit společnost milovníků umění a jeho obdivovatelů, poté co v domě pana von Widmanna (…) uspořádal koncert, na němž zahrál řadu svých vlastních klavírních skladeb, které vyšly tiskem většinou v Paříži nebo Londýně.”
„Radost, kterou v nás pan Dusík před dvěma dny svou hrou vyvolal, se následující den na stejném místě nejen zopakovala, ale ještě znásobila, tentokráte díky panu Puntovi ze Žehušic, který nejprve zahrál na housle a poté předvedl svou nenapodobitelnou hru na lesní roh. Na koncertu rovněž vystoupil i synovec J. Punta, p. Fellauer, který společně s Dusíkovým bratrancem a za Dusíkova doprovodu zazpívali dvě italské árie, jež byly odměněny potleskem. V závěru večera pak oba velcí mistři, Dusík i Punto předvedli čáslavskému publiku hudební umění v jeho nejvyšší kvalitě, a sice když společně zahráli Beethovenovo Rondo pro klavír a lesní roh.
Koncert následujícího dne byl tentokráte zahájen Dusíkovým sólovým vystoupením, a sice některou z jeho variací na anglickou píseň God Save the King. Poté, stejně jako předchozí den, zahrál Grand Concerto, op. 22, tentokráte však s takovou intenzitou a jemností, že mu obecenstvo vzdalo hold, neboť sám překonal svůj výkon z předchozího večera.
Dusík i Punto rozhodně předvedli vše, co je v technických i interpretačních možnostech hry na oba nástroje, klavíru i lesního rohu. Je potěšující slyšet tyto dva velké mistry, kteří si jako virtuosové vydobyli v Evropě tolik slávy, a zároveň vědět, že jsou oba našimi krajany!”
UKÁZKA —— Téma a úryvek z 1. variace na anglickou píseň God Save the King
Za Dusíkem do Galerie i ZUŠ
Nynější umělcovi obdivovatelé už mohou navštívit stálou expozici věnovanou jeho životu a dílu v městské Galerii, jež sdílí budovu někdejších kasáren se Základní uměleckou školou J. L. Dusíka. Kde jinde si tedy můžeme dovolit jak perličku o skladatelově vztahu k vojenství, tak ukázku z jeho sonatin pro žáky.
Na jednom z Dusíkových koncertů v Haagu byl inkognito přítomen sám císař Josef II., který v té době cestoval po Nizozemí. Dusík byl posléze císaři představen jako jeho rakouský poddaný. Josef II. se Dusíka dotázal, proč vlastně opustil svou vlast. Dusík císaři odpověděl: „Protože jsem se bál, že budu donucen k vojenské službě.“ Nato císař odpověděl: „Také v Rakousku se oceňují talenty a dělají se výjimky ve prospěch umělců.“ V hudbě však proti vojenství Dusík nic nenamítal. Jeho Vojenský pochod si pro svůj koncert v Paříži vybral i Felix Mendelssohn – Bartholdy, autor Svatebního pochodu, jedné z nejhranější skladeb na světě.
UKÁZKA —— Sonatina G dur
Miláček Marie Antoinetty
Při první návštěvě Paříže koncertoval Jan Ladislav Dusík i pro Marii Antoinettu, při druhé návštěvě utekl před revolucí, která jí vzala život. Otřesen událostmi své mecenášky a obdivovatelky napsal v Londýně roku 1793 k její poctě jednu ze svých později nejznámějších skladeb – The Sufferings of the Queen of France / La Mort de Marie Antoinette (Smrt Marie Antoinetty, královny francouzské), op. 23 (1793).
...Jan Ladislav Dusík...
