Josef Svoboda
— spadl do toho zázraku přímo od ponku

Narozen pod ponkem

Jak se traduje, Josef Svoboda se narodil pod ponkem v truhlářské dílně, která se nacházela na ohrazeném pozemku proti jednopatrovému obytnému domu ve Formíkově ulici čp. 95. Hrál si tam s hoblovačkami, odřezky a se špalíčky, pomalu si osvojil zacházení s truhlářskými nástroji. Když mu bylo třináct, dostal pod vánoční stromeček svůj ponk. Jeho maminka samozřejmě šílela, protože měla obavy z nějakého uříznutého prstu. Jeho tatínek byl toho živým důkazem.

Po kvartě nechtěl zůstat na čáslavském gymnáziu, neboť se mu zamlouvala výtvarná škola. Jeho otec, který ho držel zkrátka, mu tento přestup ale nepovolil, a tak se Josef z trucu začal u něj učit truhlářem. Ani jedné z učednických prací nebyl ušetřen. Se zaťatými zuby po Čáslavi rozvážel na kárce hotové zakázky. Tři roky vzdorovitého učení mělo neocenitelný význam. Osvojil si řemeslo, neustále se věnoval malování a k tomu ještě přečetl základní kánon světové literatury. Tento návyk se později promítl do jeho usilovného studia nových her, neboť měl ambici ovládnout divadelní literaturu, analyzovat jednotlivé texty her a teprve poté je realizovat: „Když mi třeba někdo zavolal z New Yorku a nabídl mi spolupráci, tak už člověk musel dopředu něco vědět." Řemeslo v jeho solidnosti a poctivosti vždy považoval za důležité, neboť se na inscenační problém mohl podívat i z jiné strany, aby tak objevil něco nového, co obsahuje náboj i myšlenku.

Inspirace čáslavské

Příroda byla pro Josefa Svobodu vždy samozřejmým prostorem pro hraní. Lásku k zahradě v něm probudila babička, jež ho také přivedla k dějepravě, úctě k prostému životu a smysluplným věcem. Ale teprve až skauting mu umožnil, aby všem vnějším vjemům porozuměl co nejlépe.

V jeho vzpomínkách na jinošská léta zůstávalo málo členěné Čáslavsko zdrojem umělecké inspirace. Ve zdejší rovině miloval dominantu městské věže, louky a dolíky, úvozové cesty, bažantnice, kamenné lomy a pískovny. Velmi rád jezdil, ale i pěšky chodil do Kutné Hory, která k němu promlouvala tvaroslovím historické architektury.

V Čáslavi ho zajímali nevšední lidé, třeba kantoři. V obecné a pokračovací škole ho oslovil učitel Vodák, který mu i později při jeho návštěvách domova, když už působil na vysoké škole v Praze, pomáhal vnímat bezprostřední okolí a vyznat se v době i v sobě.

Scénograf Dusíkova divadla

Všeobecně se o Josefu Svobodovi vědělo, že často chodí s napnutým plátnem malovat do čáslavské krajiny, proto ho ochotníci v místním Dusíkově divadle požádali, zda by pro ně v tatínkově truhlářské dílně připravil kulisy i nábytek. Josef Svoboda měl od dětství v oblibě manuální práci a již dříve si zhotovil loutkové divadlo a marionety. Výpravy k představení Tylovy hry Paní Marjánka, matka pluku a pohádky O Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku od Boženy Němcové byly jeho prvními scénickými návrhy. Úkolu se zhostil s velkým nadšením, i když hlava rodiny strašně zuřila, že bude komediantem a skončí s holým zadkem po světě.

Scénografické začátky ve V/velkém

K divadlu Josefa Svobodu definitivně přivedla válečná léta. Patřil mezi mladé umělce, kteří se scházeli v malostranském bytě na pražských Nových zámeckých schodech. Vědomí bezmoci přehlušovali intenzivní přípravou budoucnosti. Divadelní plány se však začaly rozcházet se skutečností: jeho přátelé obětovali zamýšlenou studiovou experimentální scénu a místo toho v květnu 1945 přijali angažmá v „kamenném" Divadle 5. května. Svoboda proto ze vzteku zmizel k divadelní společnosti do Náchoda. Tamější podmínky pro tvorbu však byly naprosto nevyhovující, tudíž se vrátil s prosíkem zpět do Prahy.

V té době se šéfem Velké opery 5. května (tehdejší hlavní operní scény) stal impozantní odborník na moderní operní inscenace Václav Kašlík, ten k uvedení zapomenuté Ostrčilovy opery Kunálovy oči pozval Josefa Svobodu, který neodolal snad i proto, že operu do té chvíle nedělal. Viděl ji jen tehdy, když přijel z rodné Čáslavi do Prahy nakupovat kovový materiál pro tatínkovu truhlárnu. Toto představení v režii Jiřího Fiedlera bylo opravdovým začátkem Svobodovy divadelní kariéry.

Po osvobození, v pouhých šestadvaceti letech, byl tedy angažován jako šéf výpravy Velké opery 5. května a začal po svém coby kvalifikovaný truhlářský mistr, student architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, mimořádný posluchač na dějinách umění a filozofie na filozofické fakultě a začínající výtvarník budovat dílny se zkušeným padesátičlenným technickým personálem bývalého Nového německého divadla, mezi který si z Čáslavi povolal také čtyři dělníky.

Ve Velké opeře 5. května začal rozbourávat zavedené stereotypy, scénografický realismus a strnulost inscenací. Touha a odvaha experimentovat ho vždy vzrušovaly. S otcem si v tomto ohledu nikdy nerozuměl: „Pořád jsem hledal jinou funkci určitého kusu nábytku. A ne že se do toho hodí posraný podvlíkačky jako do šuplete, odkud je pak panička vyndá a vypere. To je pro mě malá funkce. Já jsem měl prostě jiný program.“ 

S Alfrédem Radokem

Díky „jinému programu" si hned první den ve Velké opeře 5. května padl do oka s režisérem Alfrédem Radokem, čímž začala jejich více než dvacetiletá spolupráce. Josef Svoboda již za žádných okolností nepotkal divadelníka s tak jasnou a realizovatelnou fantazií. Měli i svůj zdánlivě nelogický jazyk, hovořili v narážkách a metaforách. Dělali si z toho legraci. Při interview s žurnalisty používali smluvená gesta a znamení. Radok se třeba poškrabal ve vlasech, aby Svoboda věděl, že klame. A pak veškeré smyšlenky vyšly v novinách. Bylo to okouzlující partnerství dvou maximalistů.

„Musíš být profi!"

Jeho touha po profesionalitě pramenila z rodinného prostředí. Táta, výborný řemeslník, dlouholetý předseda čáslavské truhlářské organizace, písmák městské kroniky, přísný samorostlý chlap s živým zájmem o věci veřejné svého syna do uměleckého světa vybavil životním krédem: „Nemůžeš být prťák, musíš být profi! Vyučil jsem se truhlářem ve Vídni, neboť jsem věděl, že je to město nábytku. A já jsem chtěl dělat ten nejlepší nábytek! Po šesti letech jsem se vrátil do Čáslavi a založil jsem si dílnu. A ty musíš udělat totéž. To znamená, musíš se snažit ve svém oboru vědět a umět všechno, pracuj s láskou a odpovědností, nauč se myslet v řádu svého řemesla."

Zázračný scénograf

Velkou operu 5. května Josef Svoboda považoval za zázrak, do jehož středu dění spadl zcela přímo. Její mimořádnou tvůrčí atmosféru už nikdy později nezaznamenal. Katapultovala jej do divadelní praxe brilantně. Byl na ni celý svůj život pyšný, překročila s ním profesní startovní čáru. Z osmnácti jeho výprav jich polovina nejen vstoupila do historie, ale ukázala neotřelé možnosti scénografie

Svobodův vlastní umělecký rukopis a inovativní scénografický styl se pak postupně rozvíjel v jeho pražském ateliéru, kde byl obklopen hromadou rozličných materiálů, přírodních či vyrobených rekvizit, tisícovkou diapozitivů a negativů a v němž neopakovatelně provozoval svá magická umění a miniaturizoval si libovolné divadelní situace, aby ze světla, z pohybu, barev a tvarů zhmotňoval jakoukoli iluzi.