Laterna magika
Expozici československého pavilonu pro EXPO ´58 v Bruselu doprovodil v jeho kulturní síni program Nonstop revue o 24 obrazech. Josef Svoboda ve spolupráci s architektem Pavlem Smetanou instaloval na svou dobu velmi složitou jevištní a projekční techniku. V režii Alfréda Radoka vzniklo představení, které nadšení diváci a kritici nazvali Laternou magikou a v němž scénografie zachovávala výtvarné a obsahové vztahy mezi projekčními plochami a veškerým pohybem umělců na divadelní scéně.
„…jak ona jde tou chodbou, vejde do dveří a to je nafilmovaný. Stálo tam projekční plátno; ona otevře tapetový dveře, který jsou zezadu pojednaný jako normální dveře. Ona projde, zase se to zavře a už tam nejsou reálný dveře. Ona projde, zase se to zavře a už tam nejsou reálný dveře, ale ty nafilmovaný. A lidi byli úplně u vytržení, protože to nemohli pochopit, a přitom je to jednoduchý jako facka. Protože fór byl v tom, že nafilmovaná je herečka, jak přichází zezadu ke dveřím. A vidíme ji, jak otevírá dveře. A najednou vidíme, jak dveře se otevírají k nám a ona tam stojí živá. To je krásnej gag.“
(k programu Nonstop revue o 24 obrazech z knihy Helena Albertová, Josef Svoboda scénograf. Institut umění – Divadelní ústav, Praha 2012)
O jedné premiéře
Premiéra La Traviaty předčila všechna očekávání. Sám Svoboda jí byl nadšen. Jeho vyprávění o této inscenaci je obšírné a barvité:
„….Dělat Traviatu v Itálii je samo o sobě riskantní podnik, ale pokusit se z ní udělat totální divadlo, aby to byla báseň, která má atmosféru? Udělat báseň při denním, polodenním a pak nočním světle je skoro nemožné, protože takové reflektory zatím nemáme k dispozici. Přesto jsem na nabídku kývl a předem věděl, že z toho budu mít zamotanou hlavu. Co teď?
Na podlahu jsem položil 10 malovaných prospektů velkých 24x12 metrů. Jeden na druhý, jako koberce, úplně vespod ležel prospekt k poslední scéně. Do úhlu mezi tou nádhernou cihlovou zdí a podlahou jeviště jsem postavil ve sklonu 45 stupňů obrovské zrcadlo, které přenášelo odraz prospektů na pódiu. Postříkal jsem ho asi 50 % barvou, ale to jsem musel udělat sám, nikomu se do toho nechtělo, protože to zrcadlo stálo asi 50 000 marek a oni se báli, že ho zkazí. Z hlediště byly vidět ležící prospekty jako vertikální malba, ostatně dokonale Italy vytvořená v duchu 19. století, namalovali i nádhernou verdiovskou oponu. V odrazu se rozmlžila i jejich určitá kýčovitost a malířské finesy. Na začátku předehry leželo zrcadlo na podlaze, nebylo tam nic než zeď a uprostřed scény chumáč šedého pletiva, na který jsem pustil zleva projekci diapozitivu nádherné kamélie. Předehra skončila, zrcadlo se zvedalo a odráželo oponu. Vtom z každé strany přišli k prospektům černě oblečení technikáři, roztrhli prospekt vedví a odtáhli ho stranou. Obnažili další prospekt, koláž z dobových galantních pohlednic, které jsem nakoupil u bukinistů v Paříži.
Sluhové přinesli stylový nábytek a na scéně bylo Casino Royale. A z těchto pohlednic jsem udělal celou Traviatu, i tu vilu jsem tam našel, ne rokokový zámeček, ale dobové venkovské sídlo. K tomu jsem namaloval na prospekt louku. Některé prospekty technikáři neodtáhli úplně ze scény, předchozí vrstvy zůstávaly částečně na jevišti, vršilo se to na sebe, konfrontovalo, mělo to atmosféru mého projekčního divadla. Poslední scéna v Casinu Royale byla jen ze svítících lustrů, takže v průmětu na zadní stěnu seděli zpěváci. Jako na lustrech. A když byl odtažen poslední prospekt, zrcadlo odráželo prostou dřevěnou podlahu. Konec iluzí, Violetta umírá ve svém letním sídle, které je už v dražbě. A pak se zrcadlo začalo napřimovat, zmenšoval se odraz podlahy a stále víc a víc zrcadlo odráželo jeviště s diváky – takže to bylo doslova nastavené zrcadlo všem, kdo sledovali ten smutný příběh – a nezasáhli. Pocit spoluviny byl umocněn i tím, že všechen mobiliář, rekvizity, kostýmy, ale i technici, zpěváci, osvětlovači, garderobiérky, prostě všichni byli společně uzavřeni spolu s diváky v tom eliptickém prostoru.“
Ke scénografii La Traviata, Giuseppe Verdi Sferisterio di Macerata 1992, režie Henning Brockhaus z knihy Josef Svoboda scénograf. Helena Albertová. Institut umění – Divadelní ústav, 2012. Praha
...Josef Svoboda...
