Aleš Veselý — muž, který ozvučoval sochy

ALEŠ VESELÝ —— VZLETNĚ

Asi jen málokdo projde kolem monumentálního objektu před vstupem do budovy jezuitské koleje v Kutné Hoře, kde sídlí Galerie Středočeského kraje (GASK), aniž by si povšimnul zavěšené mohutné koule.

A především ti mladší si ji neopomenou zkusit pootočit. Už téměř deset let zde vítá návštěvníky. Ale jen málokdo ví, že tento monumentální objekt se jmenuje Vstup do zákona a vytvořil jej čáslavský rodák Aleš Veselý v roce 2009. Stejně jako velká část ostatních sochařových plastik název objektu odkazuje k judaismu. 

Ne náhodou proto další sochařovu plastiku najdeme na nádraží v Praze-Bubnech, kde se z nádražní budovy buduje památník holocaustu. Aleš Veselý pro něj vytvořil Bránu nenávratna (2014-­2015), železniční koleje směřující šikmo vzhůru. Připomíná, že právě z tohoto nádraží byli za druhé světové války pražští Židé odváženi do tábora Terezín a později do dalších pracovních nebo vyhlazovacích táborů. 

Čáslavské stopy

Aleš Veselý pocházel ze smíšené, židovsko-české rodiny úředníka pojišťovny. V době, kdy se narodil, bydleli v dnešní ulici J. Mahena 232/19. Jednopatrový dům s historizující fasádou stojí jen několik metrů od synagogy. Z Čáslavi se odstěhovali, když mu byly dva roky, ale jak uvedl na vernisáži v Čáslavi 16. září 2014, i přes tento nízký věk mu na celý život v paměti utkvěly vzpomínky, jak jej v kočárku vozili podél trati a on se díval na vlaky, nebo si vybavuje vstup do domu na náměstí, kam rodiče často chodili na návštěvu.

Během druhé světové války vyrůstal Aleš Veselý v Hradci Králové. Jako Žid musel nosit žlutou šesticípou hvězdu a nesměl chodit do školy. Zůstal s mámou, otec i starší sestra byli deportovaní do Terezína, ale odtud se jim podařilo před koncem války uprchnout. Takové štěstí nemělo 42 jeho příbuzných, kteří byli za nacistické okupace zavražděni.

Po válce studoval na gymnáziu v Ústí nad Labem, v Praze na střední výtvarné škole a posléze na Akademii výtvarných umění v grafickém ateliéru prof. Vladimíra Silovského. Ten ve své tvorbě zpracovával především sociální témata. Pracoval převážně technikou leptu a suché jehly a znám byl i díky ilustracím knih nebo své známkové tvorbě.

Vyjádření autentické existence

Na konci padesátých let začal Aleš Veselý vytvářet asambláže a objekty, ve kterých používal pro výtvarné umění do té doby netradiční materiály, jako jsou dřevo, písek, hlína, listí, plechy, dráty, textilie, asfalt a různé nalezené přírodní i průmyslové materiály, které vzájemně napojoval pomocí laků nebo pálením plamenem letlampy. V duchu informelu, české verze mezinárodní poválečné abstrakce, vytvářel dvojrozměrné objekty na stěnu, a od roku 1963 trojrozměrné objekty. Surové a spontánní propojování hmoty vyjadřovalo co nejbezprostředněji podstatu existence a autentické bytí. Z objektů vystupovaly na všechny strany trny a bodce, jindy byly jejich nejvýraznějších prvkem pukliny nebo obnažené rány.

Po těchto asamblážích, objektech a strukturálních grafikách vytvořil v roce 1964 plastiku Židle Uzurpátor a také sérii Enigmatické objekty, což byly jeho první svařované železné plastiky. Během prvního ročníku Sympozia prostorových forem ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě v letech 1967–1968 tato linie tvorby vyvrcholí monumentální ocelovou plastikou Modlitba za zemřelého, ve které se vyrovnával se smrtí svého otce. Později tento sedmimetrový objekt z nerezového plechu pojmenoval Kaddish. Získal za něj cenu Matyáše Brauna I. stupně na výstavě Socha a město v Liberci. Dnes je tato socha umístěna s řadou dalších prací v zahradě ve Středoklukách.

Těmito pracemi se Aleš Veselý zařadil do generačně různorodého okruhu autorů, kteří už na konci padesátých let začali rozvíjet materiálovou abstrakci. Společně uspořádali v ateliérech několik neoficiálních výstav nazvaných Konfrontace. Byly příležitostí, jak vystavit tvorbu, kterou by schvalovací komise nepřipustily do tehdejších oficiálních síní. Druhá přehlídka Konfrontace se uskutečnila na podzim 1960 v nově získaném sklepním ateliéru Aleše Veselého na Žižkově. Zúčastnili se jí mimo jiné Vladimír Boudník, Čestmír Janošek, Jan Koblasa, Karel Kuklík, Zbyšek Sion nebo Antonín Tomalík a Jiří Valenta. Cestou z varšavského kongresu mezinárodního sdružení výtvarných kritiků AICA ji navštívil i francouzský výtvarný kritik a filosof Pierre Restany. Teprve v roce 1964 se těmto autorům pod hlavičkou Skupiny D podařilo vystavovat v Nové síni v Praze. Výstava je považována za přelomovou přehlídku autorských osobností hlásících se k českému informelu. Aleš Veselý zde vystavil své sochy Židle Usurpátor a Enigmatické objekty, které připomínaly svým umístěním na tyčích náboženské nebo válečné korouhve. Za tyto vystavené práce obdržel o rok později Cenu kritiky na IV. bienále v Paříži, což byl jeho první významnější úspěch.

Enviromentální projekt ve Středoklukách

V druhé polovině šedesátých let měl Aleš Veselý řadu výstav v zahraničí, jeho dílo se dočkalo mnoha úspěchů a psal o něm i Pierre Restany. Ale po roce 1968 neodpovídalo dobovému oficiálnímu umění. Také závažné osobní důvody přivedly Veselého k tomu, že se na dlouhou dobu stáhl do soukromí. Ve Středoklukách u Prahy koupil rozpadlý statek a upravil si jej na ateliér. Stodolu a přilehlou zahradu postupně přeměnil v rozsáhlý enviromentální projekt. V této době vytvořil nesčetné plastiky Postelí, Židlí, Vozů a Kár. Od konce sedmdesátých let vytvářel monumentální sochy, které měly podobu ohromných kružidel, obrovských mechanismů umisťovaných často do krajiny a vyrovnávajících síly pomocí tahů, tlaků nebo pnutí. Tyto objekty často mají také podobu kyvadel a visících koulí. Sochař přitom využíval různých balvanů, pružin, táhel, pák nebo nakloněných rovin, později také bran, koridorů nebo klecí. Vytvářel také monumentální, snad až utopické landartové projekty, zejména pro pouštní prostředí. Tyto obří objekty se mu buď nepodařilo realizovat nebo se nešťastnou náhodou zničily. Sem patří i nikdy nerealizovaný třicet metrů vysoký objekt Memento (1968), zamýšlený jako socha pro Památník Terezín, z nějž zůstala jen tři metry velká studie.

V monumentálních sochách často využíval napětí plynoucí z kombinace materiálů: křehkosti a pevnosti, lability a tíže, hrubosti a ušlechtilosti. Jen hrubě opracovaný kámen spojoval s lesklou ocelí. Zrcadlový povrch plechu deformoval svět kolem sebe, podobně jako i my vidíme svět a vesmír po svém, jako jednu z možných iluzí světa.

Spisovatel, hudebník, pedagog

Je zajímavé, že Aleš Veselý psal také básně a literární eseje a v letech 1978–1982 byl členem skupiny Žabí hlen, v níž uplatňoval konkrétní zvuky rozpohybovaných soch, a také hrál na klávesové nástroje. Od roku 1990 působil jako profesor na Akademii výtvarných umění v Praze.  

Návrat do Čáslavi

Pomyslně se Aleš Veselý jako jeden z nejvýznamnějších českých sochařů dvacátého století vrátil do Čáslavi poprvé v roce 2008, kdy v Dusíkově divadle představil své kresby. Stejné divadlo mu připravilo výstavu v roce 2014. Ve foyer budovy divadla byly představeny menší plastiky. Další tři monumentální objekty tohoto čáslavského rodáka byly umístěny v exteriéru města, a to v zahradě divadla, na Kostelním a na Žižkově náměstí.