Miloš Forman — jednoznačně svoboda.
Ve všech jejích významech...

Nejslavnějším rodákem z Čáslavi je nepochybně oscarový režisér Miloš Forman. Na malé město s velkým náměstím nikdy nezapomněl.

O režisérovi

* 18. února 1932, Čáslav
† 13. dubna 2018, Danbury, USA

 

adresa rodného domu:
Formanova 555, Čáslav

GPS: 49.9068986N, 15.3911133E
stezka: II03 Rodáci 1
kód: II03-01

text: Hana Benešová
rozhovor: Nora Procházková, Kamila Ženatá
ilustrace: Nora Procházková

MILOŠ FORMAN —— LETMO 

Jeden z nejproslulejších filmových režisérů 20. století se narodil a vyrůstal v Čáslavi v domě, který dodnes obývá jeho širší, čáslavská rodina. Ve zdejším kině prožil první okouzlení filmem, na nádraží chodil vyhlížet parní vlaky i otce, kterého mu stejně jako nakonec i maminku přímo před očima odvedlo gestapo. Uzavřel tu klukovské přátelství, které mu pomohlo natočit Amadea, a nasál vůni lip, bez které se neobešel ani ve svém novém domově v americkém Connecticutu.

Na výsluní světové kinematografie vedla jeho cesta přes ikonické filmy československé nové vlny (např. Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko) až k Oskary obdařeným – Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975) a Amadeovi (1984).

 

 

...rodný dům Miloše Formana...
...klíč od branky visel zezadu na sloupku...
...Miloš Forman s maminkou a Rekem...
...jeden z milých nešvarů – rád kousal párátka...
...rodný dům Miloše Formana...
...klíč od branky visel zezadu na sloupku...
...Miloš Forman s maminkou a Rekem...
...jeden z milých nešvarů – rád kousal párátka...
MILOŠ FORMAN —— VZLETNĚ

Nejslavnějším rodákem z Čáslavi je nepochybně oscarový režisér Miloš Forman. Na malé město s velkým náměstím nikdy nezapomněl. 

„Tady se nám bude líbit.“ Učitel Rudolf Forman se s manželkou Annou a dvouletým synem Blahoslavem přistěhoval do Čáslavi rok po vzniku republiky. Na začátku června 1920 se manželům Formanovým narodil druhý syn. Dali mu jméno Pavel. Když se batolil, koupili dům na Balkáně I od Vančurových. Jejich syn Vladislav, který pokoušel štěstí na výtvarné akademii a byl prvním předsedou Devětsilu, právě dokončil studia medicíny.

Dům s číslem popisným 555 stál v zahradě plné ovocných stromů, v protějším parčíku rostly duby a lípy. 

Proč bychom se netěšili

Rudolf Forman byl nejstarší z osmi dětí Josefa a Anny Formanových. Sourozence měl pořád na krku, jinak to nešlo, poslední porod matka nepřežila. S dětmi to Rudolf uměl, byl klidný laskavý, měl autoritu. Svůj pedagogický um nejdřív uplatnil jako skautský vedoucí a později jako učitel. V Čáslavi pak vyučoval na učitelském ústavu. Jeho manželka Anna Formanová zase dokázala ve Starých Splavech vybudovat v roce 1926 první český pension. Formanovi ho provozovali vždy pouze přes léto. Idylické prázdniny v pensionu Rut si zamilovala řada osobností, například sportovní komentátor Josef Laufer.

„To je náš Milošek,“ napsala Anna Formanová do knihy hostů k fotografii čtyřměsíčního usměvavého nemluvněte. Nejmladší syn se jí narodil 18. února 1932. Bratr Anny, Boleslav Šváb, který v Náchodě provozoval koloniál, svému synovci přinesl dřevěného houpacího koně. To byl dárek! Milošova nejmilejší hračka je dodnes ustájena na svém místě v jídelně.

Milošovou kmotrou byla manželka ředitele čáslavské plynárny Marta Hluchá. Svého kmotřence se ujala, když zůstal za války bez rodičů a jeho příbuzní už se o něj nemohli starat. Formanovi byli evangelíci. Víru si předávali z generace po generaci spolu s Kralickou biblí.
Milošův kamarád, o šest let starší František Novák bydlel hned vedle, v domě s číslem popisným 554. Jejich přátelství přetrvalo i v emigraci. Kdykoliv se potkali, volali na sebe: „Číslo 555 zdraví číslo 554!“ Na malé město s velkým náměstím, rodnou Čáslav nikdy nezapomněli.

Miloš ještě nechodil do první třídy, když ho s sebou rodiče vzali do kina Pokrok na filmové zpracování opery Prodaná nevěsta. Film byl němý. Zvuk dodalo publikum v sále, které sborově zpívalo: „Proč bychom se netěšili, proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá? Kdož z nás ví, zda pouť budoucí vesele tak uhlídá?“

Šestiletý Miloš filmovému kouzlu zcela propadl, když na plátně čáslavského kina spatřil Disneyho Sněhurku. To byla podívaná, Prófa, Rejpal, Štístko, Stydlín, Kejchal, Dřímal i Šmudla ožili! Když přišel Miloš domů, zamířil rovnou do koupelny. „Nikdo se jich už ani nedotkne,“ prohlásil kategoricky. Mýdla ve tvaru trpaslíků, která pocházela z továrny čáslavského podnikatele a mecenáše Emila Picka, uložil do ozdobné krabice. S filmovými hrdiny se musí zacházet uctivě, nepatří se, aby si s nimi někdo mydlil ruce, starší brácha Pavel je má pořád upatlané od barev, jak maluje.

 Hladový Rek

„Přece neodejdeme…,“ opakoval Rudolf, když Anna na podzim 1938 přemítala nad možností odejít za hranice. „Kohnovi odjeli, Koukolovi taky a píšou, že za nimi máme přijet… Hitler se nespokojí s pohraničím. Co když bude válka?“ strachovala se Anna.

Krátce po německé okupaci v březnu 1939 se Rudolf Forman zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa. Gestapo si pro něj přišlo v dubnu 1940 do školy v Čáslavi. Dovolili mu ale, aby se rozloučil se synem. Miloše ze třídy přivedl ředitel školy. Miloš zaraženě koukal na muže v kožených kabátech a divil se, proč ho tatínek hladí po vlasech a ptá se, jestli nezlobil a má na zítřek nějaké úkoly. Vždyť se uvidí u večeře a poví mu to, jako každý den. „Řekni mamince, že je všechno v pořádku. Řekni jí, že se co nejdřív vrátím,“ požádal ho Rudolf a předal mu pro Annu dopis.

Tak tomu už Miloš vůbec nerozuměl, ale co, večer si to rodiče vysvětlí sami. Když si Anna Formanová přečetla lístek od manžela, který jí syn zvesela předal, zesinala a rozplakala se. Třeba je to omyl, třeba ho hned po výslechu pustí domů, třeba se vrátí už zítra! „Půjdeme tatínkovi naproti.“ Den co den Anna Formanová se synem vyhlížela na nádraží v Čáslavi svého muže. Týdny doufala, že vystoupí z vlaku, který přijel z Kolína, a bude mít radost, že na něj čekají. Společně půjdou domů a všechno zlé bude pryč. Všechno zlé je teprve čekalo.
Asi za dva měsíce se Anna dozvěděla, že Rudolfa převezli z kolínského vězení do České Lípy. V modlitbách prosila, aby se zase shledali, Miloš si o tatínkův návrat napsal Ježíškovi. V noci se mu zdálo o ohyzdné čarodějnici, která postává za plotem jejich domu v Čáslavi – a najednou ho má ve svých spárech. Vzbudil se hrůzou – a oddechl si, že to byl jen sen. Ne, nic takového se nestane. Rek ho ochrání, kdyby se ta babice objevila, zažene ji a pokouše, zrovna jako německého listonoše ve Starých Splavech.

Hrubosrstému jezevčíku Rekovi, kterého Miloš objevil v papírové krabici pod vánočním stromkem, mohl svěřit cokoliv. Věrný psí kamarád byl jeho jistota, představoval pouto s dobou, kdy bylo všechno ještě v pořádku, kdy byl tatínek doma. Jenomže hladový Rek zadávil všechny slepice a musel z domu. Pro Miloše to byla bolestná ztráta.

Meruňky

U čáslavského hokynáře Havránka Anna Formanová nenakupovala. Byl všetečný a upovídaný, což mohla být za války zkratka do maléru. A taky že byla. Na začátku srpna 1942 v krámku kdosi zanechal letáky. Havránek to nenahlásil, zato svým zákazníkům líčil, co se přihodilo. Byla jen otázka času, kdy si pro něj gestapo přijde. Teprve před měsícem skončilo druhé stanné právo… Při zostřeném výslechu uvedl dvanáct osob, které u něj onen den nakupovaly. Bůhvíproč jmenoval i Annu Formanovou. Možná se zmýlil, možná si už na jiné nevzpomněl a jenom chtěl, aby ho už přestali mlátit.

Domovní prohlídka v domě číslo popisné 555 žádný výsledek nepřinesla. Annu Formanovou si ovšem s sebou odvedli. Anna uprosila gestapáky, aby mohla dát lék synovi. Miloš stonal ve svém pokojíku. Slyšel dupání po schodech i tiché maminčiny kroky. Uviděl její bledou tvář, smutné oči a neptal se, proč mu lék nese znovu, vždyť mu ho dávala před hodinou.

Bratr Anny, od kterého Miloš jako dárek dostal houpacího koně, svého desetiletého synovce nazítří odvezl s sebou do Náchoda. V domě, kde Boleslav Šváb bydlel s rodinou, provozoval koloniál. Pro Miloše to byl nový svět.

Na podzim 1942 směl Boleslav sestru vidět. Na nádraží v Praze se setkali s Pavlem Formanem, kterého mělo gestapo v hledáčku kvůli jeho obrazům. Návštěva uvězněné matky byla sice riziko, ale vědomě ho podstoupil. V kobce Petschkova paláce je nechali dlouho čekat, než k nim Annu dovedli. Povolili jim půl hodiny. Anna k sobě vroucně tiskla Miloše, a potom už mluvila o běžných věcech. Jestli se na zahradě v Čáslavi urodilo hodně meruněk, jestli se jim podařilo sehnat cukr na zavařování, co ve škole. Nemohla, ani nechtěla svým synům a bratrovi vyprávět o nekonečných výsleších a strachu. Mluvit o zdánlivých banalitách u stěny s krvavým cákancem je projev síly. „Konec návštěvy,“ řekl úsečně bachař.

V březnu 1943 přišlo do Náchoda oznámení z Osvětimi, že Anna zemřela. Tehdy se na Miloše začali Švábů vyptávat jejich noví, němečtí nájemníci. Na čas se tedy přestěhoval k Rudolfově sestře Anně Sládkové. Její manžel měl v Náchodě lékárnu. V roce 1944 se Miloš vrátil do Čáslavi, ujala se ho jeho kmotra Marta Hluchá, jejíž muž byl ředitelem čáslavské plynárny.

V Dusíkově divadle v Čáslavi byl Miloš s Pavlem na operetě Polská krev, kterou účinkující nedokázali dohrát, protože věděli, že jde o poslední představení. Od 1. září 1944 byla všechna divadla na základě německého nařízení uzavřena.

V té době už byl Rudolf Forman po smrti. Chtěl zemřít v Čáslavi, zahynul v květnu 1944 v koncentračním táboře Dora. Jeho spoluvězni z Pankráce, Malé pevnosti v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu po válce vzpomínali, že jim dodával víru a povzbuzoval je. Další jeho přátelé z odboje přišli říct Formanovým synům, že za svůj život vděčí právě Rudolfovi, jelikož jejich jména při výslechu neřekl.

 Koráb pouště

V rodině Hluchých zůstal Miloš až do konce války. V červnu 1945 si myslel, že snad vidí fata morgánu. Na poli u plynárny se pásl velbloud dvouhrbý. Spokojeně ukusoval mladé obilí a přežvykoval. „Kluci, velbloud!“ Nebyl to velbloud, byla to velbloudice a skauti ji nazvali Pepča. Jenže co s ní? „Velbloud patří do ZOO.“ – „Jenže zoologická zahrada je až v Praze.“ – „Nevadí, tak ji tam dovedeme.“ – „Až do Prahy?“ – „To se vymyslí.“

Miloš a jeho kamarád Karel Bochníček dali Pepče ohlávku. Čáslavští skauti měli dovést velblouda do Kutné Hory, další skupina skautů pak doprovodila Pepitu dál, až do Prahy. Karavana budila pozdvižení. „Skauti vedou velblouda!“ Místní chtěli cizokrajné zvíře vyměnit za koně či motorku, kdosi nabízel dokonce náklaďák.

Když byli Čáslaváci v polovině cesty do Kutné Hory, vyjela proti nim kolona ruských náklaďáků. Pepina se zastavila uprostřed silnice a ani se nehnula. Sovětský důstojník chvíli sledoval, jak se ji skauti marně snaží přimět, aby uhnula. Přestalo ho to bavit. Vystoupil z gazíku, vytáhl revolver a namířil velbloudovi na hlavu. Skauti se zoufale pokoušeli Pepču popostrčit stranou, Karel Bochníček si klekl před sovětského důstojníka a prosil ho, ať nestřílí. Pepča nehnutě stála a žvýkala. Pak ze sebe vydala zvláštní zvuk a nazelenalý obsah jejího žaludku přistál na Milošově hlavě. Oficír se rozchechtal a zbraň schoval. Pepča spokojeně odkráčela stranou. Zápachu velbloudích zvratků se Miloš zbavoval týden, ovšem s vědomím, že jeho oběť nebyla marná, pomohla zachránit tvora z daleké ciziny.

První setkání Miloše se sovětskými vojáky skončilo šťastně. Po invazi v srpnu 1968 si musel na happy end počkat víc než dvacet let.

Miloš ve světě

V době invaze byl shodou okolností v zahraničí s povolením vycestovat do USA. A tak vycestoval a stal se jedním z nejproslulejších filmových režisérů 20. století.

Při všem neštěstí, které Miloše Formana hlavně v dětství potkalo, mu rovněž v pravý okamžik přála Štěstěna. Jako nadaný válečný sirotek dostal příležitost studovat prestižní internátní gymnázium v Poděbradech, kde byli jeho spolužáky a kamarády Ivan Passer, budoucí filmař a celoživotní parťák, i budoucí dramatik a prezident Václav Havel.

Miloš Forman si zamiloval divadlo, ale přijímacím řízením na obor režie na DAMU neprošel. Víceméně ze zoufalství, že bude muset na vojnu, si podal přihlášku na jednu ze dvou posledních vysokých škol, kam to ještě bylo možné, na scenáristiku na FAMU. Byl přijat okamžitě.

Na světové výstavě EXPO 58 už psal scénáře po boku divadelního génia Alfréda Radoka a scénografického kouzelníka Josefa Svobody, o dvanáct let staršího „souseda” z Čáslavi, a podílel se tak na unikátním spojení divadla a filmu zvaném Laterna magika, kterým tehdy Češi ohromili svět.

Pak už Miloš Forman točil jeden film za druhým – nejdřív v Československu (Konkurs, Černý Petr, Dobře placená procházka, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko) a po jeho okupaci v roce 1968 se dokázal během pár let dostat i na špičku kinematografie Spojených států amerických, a potažmo na špičku světovou. Sbíral nominace a nejvyšší filmová ocenění jedno za druhým.

Jeho Přelet nad kukaččím hnízdem v roce 1976 vyhrál amerického Oscara ve všech pěti hlavních kategoriích. Osm Oscarů získal o devět let později i Amadeus. Oba tyto snímky zajistily zlatou sošku za režii i samotnému Miloši Formanovi a zaručily mu tak nesmrtelnost. Je ale docela možné, že tím vaším favoritem mezi jeho filmy je muzikál Vlasy, nejčeštější a nejklasičtější česká klasika Hoří, má panenko, anebo klidně Lásky jedné plavovlásky, Lid vs. Larry Flint či Muž na Měsíci. Ač režisér, nikdy v sobě nezapřel scenáristu a uměl si vybrat ke zfilmování opravdu silné příběhy. Příběhy o svobodě ve všech jejích podobách a o všech překážkách, které se jí odnepaměti kladou do cesty. O tom věděl Miloš Forman, kluk z čáslavského Balkánu, svoje.

 

O onom houpacím koníkovi či Milošových návratech do rodného hnízda za dob emigračních se můžete dočíst na naší další (le)toulce:

ZMIZELÁ 2 ⟶ II02-04 Parčík „U třech svatejch"  

Oficiální web Miloše Formana 

INTERVIEW

Rozhovor praneteře Miloše Formana Nory Procházkové s Kamilou Ženatou

„Jednoznačně svoboda. Ve všech jejích významech.
Tím, jak žil, jak se choval a jaké filmy tu s námi zůstaly.“

 

Tvůj dědeček, Bláža Forman, byl nejstarším bratrem Miloše Formana. Učil výtvarnou výchovu na základní škole na náměstí. Jeho mladší bratr, Pavel Forman, byl malíř, život prožil v Austrálii. Tvoje maminka Blahuška malovala s několika generacemi čáslavských dětí ve své proslavené výtvarné škole. Tvůj strýc Honza je architektem a ty sama jsi typografka. Vaší rodinou se táhne umělecký talent jako červená nit, která spojuje generace rodiny Formanů. Milan Knížák o tobě napsal: „Chci především zdůraznit, že vedle tvořivosti a lehkosti příznačné pro její práci jsou podstatnými rysy pečlivost a systematičnost. Právě důsledné vytváření systémů, které strukturují úkol až do nejmenších podrobností, je základním faktorem charakterizujícím její tvorbu. Nesetkáváme se často s projevy volnosti, lehkosti a tvůrčí svobody tak provázané s pečlivostí a systematičností.“ Jaké to pro tebe, Noro, bylo narodit se do domu s tak silným geniem loci?

Výjimečnost tohoto místa jsem si začala uvědomovat až později. Jako dítě jsem náš dům vnímala jako prostor prozářený sluncem, vůněmi a láskou. Až postupně jsem si začala všímat, že náš dům má paměť, že se v něm potkávají všechny generace, které tu žily přede mnou a zanechaly všude své otisky. Myslím, že mě takové rodové soužití hodně obohatilo.
Třeba knížky – právě jejich prostřednictvím dochází k nenápadnému propojování domu a všech jeho obyvatel napříč časem. Každý, kdo dočte knížku, napíše na její poslední list datum a své jméno. Ani nevím, kdy má tenhle zvyk počátek, ale je krásné sledovat, jak ty samé knihy hltal můj pradědeček, dědeček, babička, maminka a nakonec i já s bráchou. A v jaké životní etapě jsme se kdo s knihou potkali a jaký měl kdo rukopis.
Moji kluci jsou už šestou generací, která si užívá krásného propojení domu, zahrady a zároveň města.

Jaká je první vzpomínka na tvého strýce Miloše Formana? Kolik ti bylo let, když jste se spolu poprvé potkali? Vzpomínáš si na něco zajímavého, třeba i maličkost?
Byly mi asi tři nebo čtyři roky, když se u nás doma objevil se štábem z muzikálu Hair. Najednou tu byla spousta lidí, poprvé v životě jsem potkala černošku. A nejen to, ona dokonce zpívala – byla to nádhera. Ale hlavně se pamatuji na Petra a Matěje, jak si se mnou hráli na písku a oba měli stejné bundy a tvrdili mi, že jsou z papíru. Dodnes je vidím, byly takové bílé. Někde jsou fotky…
Takže Miloše sice registruji, protože mě drží v náručí a já mám lepší výhled na celou bandu, ale černoška a papírové bundy z tohoto setkání vycházejí vítězně. S prvními vzpomínkami jsem na tom o poznání líp než maminka, kterou, když ji měl na starosti, máčel v jezeře, aby neřvala.

Jak se u vás doma o Milošovi hovořilo?
To nebylo zrovna téma, které by před malou holkou někdo otevíral. Přeci jen jsme měli odposlouchávaný telefon a auto s estébáky nebývalo daleko. Dodneška z toho mám husí kůži. Stejně jako z tanků, které kolem našeho domu jezdívali na nádraží a všechno se klepalo a já se schovávala s hrůzou v jídelně pod stůl. Takže spíš asi nemluvilo. Miloš se vždycky zjevil, chvíli pobyl a zmizel. Vždycky, když byl v Čechách, snažil se dostat domů. Babičku měl moc rád, říkával, že to byla jediná dáma, kterou kdy potkal. Pamatuji se právě na jednu z těch rychlých návštěv – byly jsme s babičkou samy doma; Miloš se objevil, dal si čaj a bábovku a zase zmizel. Běžela jsem potom za maminkou do hudebky, kde tenkrát učila, ale nebyla jsem jí schopná říct, jakou jsme měly návštěvu. Bála jsem se to vyslovit nahlas, abych nezpůsobila nějaký problém.

A vaše další setkávání v průběhu času?
Ta porevoluční byla už radostná. A naštěstí jich nebylo málo. Od prvního setkání po to poslední je tolik momentů, úžasných zážitků, rozhovorů, ale i ticha. Miloš měl „ticho“ hluboko v sobě, o nejniternějších zážitcích – o těch mluvil málo. A bylo krásné, že jsme o spoustě věcí mluvit nemuseli, protože jsme je oba znali… Přeci jsme oba byli ze stejného baráku! Vnímali jsme, jak se různí lidé v našich myslích propojují, naše vzpomínky se přímo zhmotňovaly – třeba vzpomínky na babičku, která pak už nežila – ale byla to ona, která mi v dětství vyprávěla o Milošových lotrovinách a o mém dědečkovi – a k tomu se pak zpětně vázaly i Milošovy vzpomínky na jeho dětství a nám oběma blízké osoby. Takové silné uzavírání kruhů. O to silnější, že část života byla rodinná komunikace zapovězená a zpětné navazování na ni bylo bolavě krásné.

Měli jste možnost někdy spolu více hovořit?
Měli. Projeli jsme spolu párkrát na kolech půl Evropy a po večerech si povídali… A mastili karty. Možná jsem nejlepší mariášová hráčka na Čáslavsku (další do party býval Dóda Pištěk, Petr nebo Matěj, kluci se různě střídali). Jezdili jsme spolu i autem, v té době jsem neměla ještě řidičák, tak jsem se snažila aspoň mluvit a mluvit, aby cesta ubíhala a Miloš neusnul. Čáslav – to bývalo nejlepší téma. Než jsme probrali všechna čísla popisná a jejich obyvatele, už jsme byli v Hamburku.

Byla jsi za ním ve Spojených státech?
Měla jsem štěstí, že mě revoluce „lízla“ ve správném věku. Ještě jsem nebyla zařazená do pracovního, vysokoškolského ani rodinného procesu – tedy až na letní prázdniny, to byla celá naše rodina vždycky v pozoru a pracovala v pensionu. Jakmile začalo žloutnout listí, mohla jsem zase zmizet přes oceán – a v červnu zase zpátky – hurá na pension. Takže ve Státech jsem za ním byla – a ne jednou. Vzpomínky se pomalu rovnají a je jich hodně.

Prosím vzpomeň si na nějakou příhodu, nebo situaci. Stačí třeba i úplné maličkosti.
Občas se nám na našich cestách po Evropě stalo, že nás odmítli ubytovat. Miloš si s sebou na cesty bral jedno náhradní triko a tlustého průvodce značky Michelin, v kterém byly doporučeny nejzajímavější podniky s vynikající kuchyní. Tam jsme samozřejmě směřovali. Ale do pětihvězdičkových hotelů holt nelze vjíždět v šortkách a na kole, navíc bez zavazadel. A tak jsme byli občas nuceni podávat opravdu velké sportovní výkony, protože další michelinský hotel byl hodně vzdálený od toho, z kterého nás zrovna vyhodili.

A každý večer jsme se strašně přejedli nějakým vynikajícím jídlem. Miloš miloval dobré jídlo.

Hovořili jste spolu někdy o jeho filmech?
Byla jsem přítomná hodně rozhovorům o filmech, ale spolu jsme se o nich nebavili. Neměli jsme tu potřebu. Miloš byl pro mě spíš jako dědeček, protože otce maminky jsem nikdy nepoznala. Že byl režisér – bylo pro mě až to další.

Které jeho filmy máš ráda a proč?
Ráda mám všechny, ale hlavně ty české. Mají svou drsnou poetiku.

Byla jsi za ním v New Yorku? Jaký měl byt? Jakou měl atmosféru?
V NYC jsem byla několikrát a jeho bytu si do sytosti užívala, zejména úžasného výhledu na Central Park. Byt byl vysoko a výhled z něj byl fascinující – asi jako by ses dívala ze špičky čáslavské věže na okolní krajinu. Tomu ovšem odpovídal i čas, který bylo potřeba strávit ve výtahu, než ses dostala dolů nebo nahoru. Často jsem venčila Milošova psa, ve výtahu si lehl na podlahu a vždycky usnul. Nejlepší z celého bytu byl ale záchod s oknem na východní stranu. Když vycházelo slunce nad parkem, člověk ani neměl potřebu přesouvat se jinam. Byt byl laděný do tmavě zelené barvy, pocitově se prolínal s atmosférou parku – i zde se člověk stával jeho součástí. Pracovní stůl a velké okno – víc nebylo potřeba. Prostor byl jednoduchý, plný vůně knih a obrazů. Asi dost neamerický.

Je to nedávno, co jste spolu s Milošem slavili jeho narozeniny v Connecticutu. Jaká ta oslava byla?
Byla krásná, srdečná, čistě rodinná. Byl to svátek pro nás všechny, protože v Čechách se málokdy díky pracovním povinnostem potkáme, tady jsme si to vynahradili dosyta. Miloš byl šťastný, že nás tam má všechny pohromadě. Martina objednala dobroty z restaurace, takže se nikdo nemusel obtěžovat kuchyní, jen ráno to tam vonělo koláčem. Všude ležel sníh a vůbec nikomu nepřišlo, že jsme hodinu od New Yorku. Sledovali jsme české zprávy a pouštěli si fotky od Máchova jezera i z Čáslavi. Maminka s sebou vzala jednu relativně čerstvou knihu o Milošovi. Četli jsme si v ní a dost se nasmáli nesmyslům, které si dotyčný autor navymýšlel. Dokonce jsme ji celou počmárali a uváděly jsme fakta na pravou míru.

Jaký byl rozdíl mezi Milošovým životem v New Yorku a v Connecticutu? Jak vlastně prožil poslední roky svého života?
New York byl pracovní místo v době natáčení, stříhání a pracovních schůzek. Connecticut byl domov, kde se chodilo v pyžamu a užívalo se přírody. A to opravdu občas divoké. Od medvědů po bobry i mraky komárů. Přesně tam si Miloš vychutnával svobodu (myslím tím pracovní – příprava filmu je dost těžké řemeslo, která člověka úplně pohltí na několik let). V Connecticutu konečně naplno nasával to, co šlo celý život trochu stranou – a to byla rodina a normální rodinný život. Vůbec se nedivím, že se mu pak nechtělo zpět do rušného New Yorku.

Miloš Forman prožil bohatý, složitý a obdivuhodný životní příběh. Osud a okolnosti jeho života ho nemilosrdně tvarovaly. Myslím, že jako mnoho jiných silných osobností netrpěl sebelítostí. Dokázala bys popsat, v čem spočívala jeho nesmírná síla jít pořád dál a být šťastný?
Touha přežít, žít a nic nevzdat. Pracovat. Když měl zajímavý námět na film, dokázal se zakousnout a nepovolil, dokud z něj nevyždímal maximum. To bývala období, někdy dlouhá, kdy s ním nebyla řeč, protože byl plně pohroužený v daném tématu. Všechno ostatní muselo jít stranou. Možná to pramenilo z dětství, neboť ztratil oba rodiče a musel opravdu vnitřně bojovat, aby to jeho dětská duše zvládla. Pak zemřel starší bratr, kterého měl moc rád. Nakonec byl tehdejším režimem donucen zůstat v Americe a tím pádem přišel o svou druhou rodinu. To všechno člověka buď porazí, nebo zocelí – a dá mu sílu.

Co máš od Miloše na památku?
Třeba brašny na kolo? Taky je tady náš dům a pokrevní příbuzenství – a nekonečný klid v duši, že sdílím rodinu s báječnými lidmi, za které se nemusím stydět. A hodně vzpomínek z dětství, které mi na dálku Miloš zprostředkoval – třeba dobrodružné výpravy Skandinávií v době, kdy se do zahraničí necestovalo. A dar přátelství lidí, kteří nás propojovali v minulosti a pojí až do dnešních dnů.

Jaký je podle tebe odkaz Miloše Formana? Čemu věřil?
Jednoznačně svoboda. Ve všech jejich významech. Tím, jak žil, jak se choval a jaké filmy tu s námi zůstaly.
Jeho heslo bylo RODINA.

Noro, co to heslo všechno obsahuje? Rozumím tomu tak, že Miloš Forman, celý svůj život hledal rodinu, o kterou přišel – jednou jako malé dítě, podruhé jako dospělý muž, který byl vyhoštěn ze své rodné země?
On rodinu nehledal, měl ji hluboko v sobě. Jen to někdy trvá, než se uvnitř uložené vyzvedne na povrch a nahlas vysloví. Často o tom přemýšlím, o to víc, že se můj starší syn blíží věku, v němž Miloš přišel o maminku, kterou miloval. Vždycky, když mi o ní vyprávěl, celý zářil. Pro dítě to muselo být nesmírně těžké, srovnat se se ztrátou obou rodičů. Navíc všichni tři sourozenci celou válku pendlovali mezi příbuznými, protože je hledalo gestapo. Chápu, že se svým dětem snažil vštípit, že rodina je opravdu to největší bohatství, které můžeme mít. Takže to heslo obsahuje úplně všechno.



Miloš, Saul a Oskaři
Miloš, Saul a Oskaři

ČÁSLAVSKÉ STOPY

Čáslavské stopy Miloše Formana RYBNÍK | Jan Čapek a Miloš Forman spolu bruslí roku 1943. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RYBNÍK | Jan Čapek a Miloš Forman (vlevo) spolu bruslí roku 1943. Zdroj | Hanna Pfannová, rodinný archiv RODNÝ DŮM | Malý Miloš na štráfce, pohled do Tyršovy ulice, cca 1938. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODINA | Miloš s kamarádem (jeho rodina ho ukrývala za války v místní plynárně). Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODINA | Rodiče Anna a Rudolf s nejstarším bratrem Blahoslavem, rok 1919. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | Malý Miloš si čte v Čáslavi na terase, rok cca 1939. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODINA | Malý Miloš cca 1937. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy MILOŠ | Na lyžích. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy MILOŠ | Na skautském táboře. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy MILOŠEK | Na skautském táboře. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | Miloš, Blahoslav (bratr), Rek, Anna (maminka), Pavel (bratr). Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | Miloš s bratry a rodiči. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | S bratry a maminkou. RODNÝ DŮM | Miloš, Blahoslav, Rek, Anna, Pavel. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | S bratry a maminkou. RODNÝ DŮM | Miloš, Blahoslav, Rek, Anna, Pavel. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | Na tříkolce v nynější Formanově ulici. S bratry a maminkou. RODNÝ DŮM | Miloš, Blahoslav, Rek, Anna, Pavel. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy EVANG. UČITELSKÝ ÚSTAV | Tatínek při výuce. S bratry a maminkou. RODNÝ DŮM | Miloš, Blahoslav, Rek, Anna, Pavel. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | Miloš se švagrovou Jiřinkou, rok 2006. S bratry a maminkou. RODNÝ DŮM | Miloš, Blahoslav, Rek, Anna, Pavel. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy MILOŠ | Dětství ve Starých Splavech. S bratry a maminkou. RODNÝ DŮM | Miloš, Blahoslav, Rek, Anna, Pavel. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | V roce 2023. Foto | Tomáš Pospěch RODNÝ DŮM | Rodinný houpací kůň. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | Rodinný houpací kůň. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODNÝ DŮM | Interiér rodného domu. Foto | Tomáš Pospěch RODNÝ DŮM | Interiér rodného domu. Foto | Tomáš Pospěch RODNÝ DŮM | Interiér rodného domu. Foto | Tomáš Pospěch RODINA | Dopis otce synům z vazební věznice v Ulmu. RODNÝ DŮM | Rodinný houpací kůň. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODINA | Dopis otce synům z vazební věznice v Ulmu. RODNÝ DŮM | Rodinný houpací kůň. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy RODINA | Oznámení o úmrtí obou rodičů Rudolfa a Anny s dřevorytem od staršího bratra Pavla. Zdroj | Rodinný archiv rodiny Formanovy

Mapa


Kde najdete režisérův rodný dům?