gen. František Moravec
— muž, který rozhodl o atentátu na Heydricha

FRANTIŠEK MORAVEC —— VZLETNĚ

"O svobodě a hranicích se nediskutuje!"

Čáslavský rodák, brigádní generál František Moravec celý život jako zpravodajec neúnavně bojoval proti nepřátelům své země, nacistům a komunistům. Největší zodpovědnost na sebe vzal, když počátkem října 1941 rozhodl o operaci Anthropoid. Zemřel v exilu, cestou do práce. Až po letech jeho vnučka našla list, který u sebe stále nosil v peněžence. Byla na něm báseň o Čáslavi. Spolu s dalšími příbuznými pak usilovala o to, aby byl v milovaném rodném městě pochován.   

František Moravec se narodil 23. července 1895 do početné rodiny Aloise a Albíny Moravcových. Na svět malému Františkovi pomohla čáslavská porodní bába Anna Krátká, katolický farář jej pokřtil 4. srpna 1895, za kmotra mu šel František Marek. (František Moravec z katolické církve vystoupil v únoru 1921.) Františkův otec Alois Moravec byl vyučený řezník, maminka Albína rozená Sýkorová se starala o kupu dětí. Porodila jich dvanáct, oplakala tři.

Po přestěhování z nynější ulice Jana Karafiáta bydleli v Koudelovské (nynější Jeníkovské) čp. 249. Domem od rána do večera zněl dětský smích a křik. Když chtěl mít František klid na učení, schovával se do kadibudky. Ovidiovy verše ale stejně po chvíli přerušilo klepání na dveře.

Navzdory obtížným studijním podmínkám patřil mezi nejlepší žáky, ovšem na čáslavském gymnáziu, kde maturoval v roce 1913, se spíš než na jeho vynikající výsledky vzpomínalo na to, jak svého času prohodil spolužáka Outratu (budoucího člena londýnské exilové vlády) vitrínou v kabinetu biologie.

Na filozofické fakultě české univerzity v Praze začal na podzim 1913 studovat latinu a francouzštinu. V březnu 1915 ale musel narukovat. Byla válka. Pár měsíců pak strávil v Čáslavi jako příslušník c. k. zeměbraneckého pluku č. 12, na ruskou frontu odjížděl jako velitel čety. V rakouské uniformě však dlouho nebojoval.

Mezi Srby

V lednu 1916 padl František Moravec do zajetí. Pod ruským velením se tehdy připravovala 1. srbská dobrovolnická divize, která do svých řad přijímala i Čechy. František se k Srbům přidal v květnu 1916. V Rumunsku, kam byl nasazen, probíhaly nelítostné boje. Podporučík František Moravec si vedl statečně. Střelné poranění na lýtku o mnoho let později ve Spojených státech ukazoval vnoučatům, když se ho vyptávala, co v mládí dělal. V březnu 1918 se připojil k československým legiím ve Francii, kde velel četě 22. československého střeleckého pluku. Dva roky po boku Srbů Františka Moravce zocelily. Uměl přijmout rozhodnutí, převzít zodpovědnost, dokázal jednat tvrdě a neohroženě. Posléze byl převelen do Itálie, z níž se do nově vzniklého Československa vrátil jako nadporučík italských legií.
Projít válkou ve stejnokrojích čtyř armád a poznat všechny evropské fronty se podařilo málokomu…

Zpravodajec

Po zkušenostech z bojišť se už k filologii nevrátil, válka jej připoutala k armádě. Na jaře 1919 František Moravec se svým plukem čelil na Slovensku náporu vojsk Maďarské republiky rad. Pak sloužil u plzeňské posádky. V roce 1920 se oženil s devatenáctiletou Vlastou Novákovou, jejímž rodičům patřilo v Plzni vydavatelství a knihkupectví. Manželům Moravcovým se narodily dvě dcery, Hana (1921) a Taťána (1922).
V prosinci 1925 František Moravec nastoupil na Válečnou školu v Praze, absolvoval ji v červnu 1928 jako primus ročníku „Krále Jiřího z Poděbrad”. Následující dva roky působil v jednotlivých odděleních štábu Velitelství 2. divize v Plzni. Právě v té době se projevil jeho talent pro zpravodajskou službu.

Na podzim 1929 byl František Moravec jmenován přednostou 2. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství (ZVV) Praha.
Do jeho života tehdy vstoupil armádní generál Josef Bílý, zemský vojenský velitel v Čechách. Moravec ho respektoval jako málokoho, úcta k autoritě se pak přeměnila v přátelství.
Generál Bílý chtěl mít přehled o vojenské situaci v okolních zemích. František Moravec do zpravodajské aktivity vnesl systematičnost a řád. Agenturní sítě vystavěl promyšleně, aby bylo možné mít pod kontrolou území Německa a Rakouska do hloubky dvaceti kilometrů od státních hranic. Moravcův aparát získával zprávy o německém Reichswehru a rakouském Bundesheeru i o četných polovojenských organizacích, které působily v Německu a Rakousku. V obranném zpravodajství se zaměřoval na protistátní aktivitu Německé nacionálně-socialistické strany dělnické ‒ DNSAP v Československu a na podvratnou činnost Komunistické strany Československa (KSČ).

O kvalitě Moravcova pětiletého působení na Zemském vojenském velitelství Praha svědčí hodnocení od generála Bílého ze září 1934: „Jest zvláště velmi schopný pro zpravodajskou službu, kterou ovládá po všech stránkách dokonale.”
Na konci září 1934 byl František Moravec jmenován přednostou skupiny B ‒ pátrací 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu. Převzal řízení veškeré zpravodajské aktivity proti Německu, Rakousku a Maďarsku. V roce 1937 byl povýšen na plukovníka generálního štábu.

Nacistické Německo bylo v roce 1935 označeno za stát hlavního zpravodajského zájmu. Moravcův agenturní aparát zajistil obrovské množství informací. Od ledna 1936 do listopadu 1938 bylo zatčeno 2 799 osob, které byly obviněny ze špionáže pro Německo. Do září 1938 se podařilo dekonspirovat sabotážní a teroristické sítě Abwehru na území Československa.
V květnu 1938 Moravcovo varování o shromažďování německých vojsk u československých státních hranic přimělo československou vládu k mimořádným vojenským opatřením, k částečné mobilizaci. Nejtěžší okamžiky nastaly v září 1938. Nacisté vytvořili natolik silnou kontrašpionážní bariéru, že ji Moravcův aparát už nedokázal prorazit.  

Klíčová informace

Po mnichovské dohodě a záboru pohraničí zakázala vláda druhé republiky vojenskému zpravodajství pracovat proti Německu. Moravec zákaz vyslechl – a stejně pokračoval dál… A dobře udělal. Staré agenturní kontakty se osvědčily. Vynikl mezi nimi Paul Thümmel, agent A-54. Moravcovým mužům, pro něž pracoval od jara 1936, sice nikdy nepřiznal svou pravou identitu, jeho sdělení z 11. března 1939 však bylo klíčové. Oznámil, že 15. března 1939 wehrmacht obsadí zbytek českých zemí. O této akutní hrozbě František Moravec opakovaně a naléhavě informoval vládu. Setkal se však s nepochopením. Nezbylo mu než jednat na vlastní pěst.

Pomocnou ruku mu v nejkritičtější chvíli podala britská Tajná zpravodajská služba (Secter Intelligence Service ‒ SIS). Po nejnutnějších přípravách odstartoval odpoledne 14. března 1939 z ruzyňského letiště dopravní letoun s jedenáctičlennou zpravodajskou skupinou plk. gšt. Františka Moravce na palubě. Mířil do Londýna. „Moravcovu jedenáctku“ tvořili Josef Bartík, Ladislav Cigna, Bohumil Dítě, Josef Fořt, Alois Frank, František Fryč, Karel Paleček, Václav Sláma, Emil Strankmüller, Jaroslav Tauer, Oldřich Tichý.

„Kdo nic neví, nic neprozradí,“ opakoval František Moravec svým dcerám. O své práci zpravodajce před nimi nikdy nemluvil. Čtrnáctého března 1939 se s nimi rozloučil jako každý jiný den. „Otec nám pověděl, že jede na služební cestu na Moravu. Nebylo to nic výjimečného, měl stále plno práce,“ vzpomínala Taťána Moravcová, tehdy šestnáctiletá premiantka gymnázia Elišky Krásnohorské. „Ráno pro něj přijel šofér – a odjeli. Večer k nám otcův řidič přišel a oznámil nám: ,Tak plukovník je v bezpečí. On i jeho spolupracovníci odletěli do Anglie.‘“ Vlasta Moravcová 21. března 1939 v dopise napsala: „Drahý Fanouši, ani nevíš, co vše, totiž co strachu a rozčilování jsem prožila od úterka. … Těch nápadů, co vše mám dělat, co s tím velkým bytem, co s nábytkem, čím se mám živit, atd. A hlavně ta ohromná starost, co ty, zda jsi v bezpečí. V úterý v noci, totiž ve středu ráno přišel šofér s flintami a to ve 4 hod. ráno. Já se tak lekla, že snad by se krve nebyl dořezal, že se Ti něco stalo, že ses nedostal tam, kam jsi chtěl. No, teď už jsem mnohem klidnější, už vím, že nás neopouštíš. Já vím také, jak asi Tobě bylo, když jsi nás zde musel nechat. No, doufejme, že se vše obrátí a že se zase šťastně sejdeme. … Tak se měj hodně dobře, a moc se těším na shledanou. Teď můžeš být klidný a neměj o nás strach. Líbá Tě Tvá Vlasta.“

V dubnu mu v dopise svěřila: „Milý Fanouši, nevím, zdali toto psaní dostaneš, nemám ponětí, kde jsi. Mám stále takové starosti, vše na mně leží a nikdo neví, co bude dál. …Dále mám plán, že co nejdříve odtud odjedeme já s dětmi a to vozem diplomatickým na naše pasy, které se nám teď velmi hodí. Ale nevím, zdali nás tam vůbec chceš, nebudeme-li Ti tam na obtíž.“ Vlasta s dcerami odešla za hranice v červenci 1939. Cestou do Valašského Meziříčí se zastavily v Čáslavi u Františkových rodičů, kteří tou dobou už sedmnáct let bydleli v ulici Balkán I. Albína a Alois Moravcovi uhodli, že se jejich snacha a vnučky pokusí překročit hranici. „Dědeček i babička měli hrozný strach a prosili nás, abychom jim hned napsaly,“ zapsala si Františkova mladší dcera. Z protektorátu unikly také rodiny Moravcových spolupracovníků. Z polského přístavu se pak všichni dostali lodí do Dánska a do Velké Británie. Vlasta Moravcová s dcerami žila v Addingtonu nedaleko domu, kde bydlel Edvard Beneš. František Moravec za rodinou jezdil na víkendy.

V Londýně

Moravcovi muži po příletu do Londýna obnovili svou zpravodajskou činnost. Navíc před nepřítelem v Praze dokázali zachránit evidenci živé agenturní sítě. Moravcův ústup do Londýna byl počátkem československého zahraničního odboje. František Moravec se záhy stal jedním z nejbližších spolupracovníků Edvarda Beneše. Stál v čele vojenských zpravodajců. Udržoval rádiové spojení s domácím odbojem, získal údaje o chystaném německém útoku v Jugoslávii i o domácí zbrojní výrobě a strategicky významných železničních sítích.
Vůbec největší zodpovědnost na sebe František Moravec vzal, když rozhodl o operaci Anthropoid. Zpráva o smrti generála Josefa Bílého a dalších důstojníků z Obrany národa, které nechal po svém příjezdu do Prahy popravit zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, Moravce hluboce zasáhla.
Rozhodl se ránu oplatit ještě větší ranou.

Operace Anthropoid – úkol je vážný

Svůj záměr sdělil plukovník František Moravec dvěma vojákům, rotnému Karlu Svobodovi a rotmistrovi Jozefu Gabčíkovi, které 3. října 1941 přijal ve své kanceláři v londýnské budově Porchester Gate: „Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší z nejlepších. I tento stav je znamením války. Tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat. Doma naši pracovali a jsou nyní v situaci, že jejich možnosti jsou omezené. Řada je na nás zvenčí, abychom pomohli. Jeden z úkolů pomoci bude svěřen Vám. Říjen je měsícem našeho národního svátku. Je potřeba, aby tento svátek byl nějak podtrhnut. Bylo rozhodnuto, aby toto podtržení se stalo nějakým činem. … Jsou v Praze dvě hlavní osoby, které representují toto vybíjení. Je to K. H. Frank a Heydrich, nově příchozí. Podle našeho názoru jakož i našich vedoucích osob, je třeba pokusit se o to, aby jeden z nich za to zaplatil, abychom ukázali, že vracíme ránu za ránu. To by byl v principu také úkol, kterým budete pověřeni. Zítra odjedete přezkoušet noční seskoky. Domů jedete dva, abyste si pomáhali. ... Způsob a dobu provedení úkolu si musíte stvořit sami. Tak jak známe situaci u nás, dostane se Vám pomoci všech našich dobrých lidí, na které se obrátíte. Ovšem z Vaší strany je třeba důsledné opatrnosti a rozvahy. Nemusím opakovat, že úkol je historicky vážný, risiko veliké. Jak jsem řekl, úkol je vážný. Tedy srdce na pravém místě. Vznikají-li pochybnosti po tom, co jsem řekl, řekněte to.“  Vojáci neváhají. Souhlasí. Rotný Karel Svoboda však o několik dní později utrpí při závěrečném výcviku zranění a z akce musí být vyřazen. Operace Antropoid se odkládá.

Jozef Gabčík požádá své nadřízené, aby za Svobodova náhradníka vybrali rotmistra Jana Kubiše, který si pak do svého zápisníku zaznamenal: „Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mne požadován zvláštní úkol, úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mne ani to nejhorší.“ Svůj úkol splní 27. května 1942.

V exilu

František Moravec řídil II. odbor Ministerstva národní obrany do září 1944, kdy byl jmenován podnáčelníkem Hlavního velitelství v Londýně a krátce poté povýšen do hodnosti brigádního generála. Vliv na řízení vojenské zpravodajské práce měl ale jen do jara 1945. Komunisté ho totiž nemohli vystát a postarali se o to, aby byl navzdory všem zásluhám upozaděn.

Po únoru 1948 František Moravec věděl, že když zůstane v Československu, půjde mu o život. Už 29. března 1948 odešel do exilu a samozřejmě nepřestal pracovat jako zpravodajec. Nesmířil se s tím, že v Československu převzali moc komunisté. Pod patronací americké zpravodajské služby posílal své lidi na československé území, získával informace. Pomohl sestavit skupinu bývalých československých důstojníků, která připravovala kurýry na cesty do Československa. Podílel se na operaci OKAPI. Stejně jako za války nečekal na rozkazy, ale často jednal sám za sebe. Po odchodu do USA dělal analytika na ministerstvu obrany.

Se svou ženou bydlel v malém domku, rád zahradničil, hrál scrabble a luštil křížovky. Každé ráno šel na autobusovou zastávku, odkud jezdila pravidelná linka do Pentagonu. Tři dny po sedmdesátých prvních narozeninách, 26. července 1966 už do Pentagonu nedojel. Zastavilo se mu srdce.

„Dědeček zemřel den před naším příjezdem do Washingtonu. Těšila jsem se, že se uvidíme a bude mi vyprávět,“ vzpomínala Moravcova vnučka Anita Moravec Gard. František Moravec u sebe do konce života nosil v peněžence báseň Karla Horkého Čáslavská: „My jsme ptáci Čáslaváci, kdo je s námi ten je náš, my tu mažem ferbla, očko, jedníka a mariáš. Čáslava je hezký město, hezčí nežli Prčice, jedna huba jako druhá, každá na půl střevíce. My jsme ptáci Čáslaváci, máme paže sokolí, jeden bratr zvedal tuplák, až měl z toho mozoly…“

„Díky té básni jsme si uvědomili, jak moc svoje město miloval a kam doopravdy patří jeho srdce,“ říká Anita Moravec Gard. Proto si také velmi přála, aby urna s jeho popelem byla uložena na čáslavském hřbitově. V dubnu 2022 se František Moravec do Čáslavi už navždy vrátil.

„Nikdy nesmíme vzdát spravedlivý boj pouze proto,
že se situace zdá beznadějná – žádná moc na světě
nemůže navždy zotročit lidského ducha.“

“A just fight muset never be given up merely because
the odds seem to be hopeless – no power on earth
can enslave the human spirit forever.“  

| nápis, který žádala rodina generála Moravce dvojjazyčně umístit na pietní místo v čáslavském kolumbáriu.