V Pražské a blízkém okolí se to zdá se hemžilo nezapomenutelnými charaktery.
Povoznictví Štancl
„Pan Štancl měl povoznictví, maštal. Vozil lidem uhlí a dříví, měl dva tři koně a ty se střídali v tahu. Měl špatnou nohu, možná i protézu, ale co se toho navozil lidem, třeba když se stěhovali. A v jeho povoznictví byla velká plechová baňka, plná melasy ...a to bylo sladký! … „Parchanti mizerný, jedeš!“ -To jsme slýchali každou chvíli. My jsme tam nesměli, jenom když tam šel pan Štancl třeba kydat hnůj, nebo koně krmit, tak nás vzal s sebou. On se bál, aby nás koně nepokopali. A já vždycky, když jsem šla kolem, tak jsem nesla napadaný jabka koníčkům.“
Jeho syn Zděnek měl závodní motorku krosku, černo-bílou, jezdil závody a jako mladej jezdil v cirkuse v tom globuse. On vždycky našláp tu motorku, to bylo, jako když pustíte tank, ta dělala rámus a my jako děti jsme se seběhly, on nás posadil na tu širokou nádrž a vozil nás po tom velikým dvoře a paní Štanclová volala: „Ježišimarjá, ať sem ty děti nechoděj, něco se tady stane a my z toho budeme mít oplejtačky, netahej je sem.“ On nás netahal, my jsme se tam tahali sami.“ [•JM]
Pan Šváb a baba Pleskavá
„Pan Šváb byl jedna z takovejch legendárních postav Čáslavi, chodil vohnutej a my jsme se ho jako děti trochu báli, V tý době tady byla spousta takových postav. Na malým městě bylo mnoho osamělejch, podivnejch lidí.
Já si pamatuju, že jedný paní jsme říkali baba Pleskavá, a to byla paní, která se strašně zlobila, když děti na ni tleskaly. A my jako blbý malý děti jsme na ni tleskaly a měli jsme hroznou radost, když se zlobila, mávala na nás a házela po nás kabelku.“ [•KŽ]
Tarzan Jarda Jeřábek
„Na rohu 28. října a Pražský byl starej barák, kterej měl vchod do sklepa a tam bydlel Jarda Jeřábek. To byla figura, velice mohutnej chlap, takovej trochu popletenej, v létě v zimě chodil v kraťasech a jako kluci jsme po něm házeli (já jsem teda moc neházel, já jsem se bál), ale kluci po něm házeli sněhový koule, nebo kameny a on vždycky úžasně řval. Byl takovej hromotluckej, že se moc nerozběh, ale naznačoval, že by běžel. Kluci ho trápili, ten tam bydlel jako poustevník.“ [•JP]
II▶
„My jsme šly s mamkou z města a šel Jarda. Byl vysokej, svazák, chlap jak Tarzan a povídá: „Helejte paničko a nezbylo vám něco vod voběda? Kdybyste byla u mě, tak byste se měla dobře, u mě byste spala v bílejch peřinách.“ [•JM]
II▶
„Jeho máma dělala v lomě v Hejdofě a spadla tam do tý hluboký temný vody, ve který byly víry. Chlapi hned po ní hákama, vytáhli ji, no, ale pozdě. A co teď s Jardou … tak Jarda byl obecní dítě. Chodil pást krávy, pást husy a o dobytek se staral u sedláka. A pak pan Štancl povídal: „Takhle to nejde, my si Jardu vemem.” Bydlel u Bohatejch v tý jedný místnosti, nosil si ze dvora uhlí, dříví. Paní Štanclová mu prala a vařila, byl u nich jako doma. On neměl talíř, on měl takovej malej lavůrek, protože jed za tři. Takhle jednou přišel pan Štancl a povídá: „Jardo, co tady děláš? Proč si to nejdeš sníst do seknice?“ - „Nemůžu, šéfe. Panička mě vyhnala na lavici a řekla mně, abych si to šel sníst ven, že bych jí v seknici zacintal ubrus.“ Pan Štancl se vrátil do maštale a vzal bič. Paní Štanclová byla malá, drobná. Ještě že tam byli sousedi, tak zasáhli: „Pane Štancl, co to děláte, vy jste se zbláznil!“ Tak mu ten bič vytrhli z ruky a nic se nestalo, ale na Jardu se nesmělo šáhnout, on byl člen rodiny, on pro něj pracoval." [•JM]
II▶
„Měl metály, já nevím, kde je sbíral. Byl strašně špinavej a taky smradlavej, možná tam neměl vodu, to nevím, jak to bylo u něj v domečku, on tam nikdy nikoho nepouštěl, i když jsme tam jako děti kolikrát nakoukly. My jsme se tam bály, protože on byl tak porostlý špínou a měl opravdu strašně nuzný bydlení, ale měl střechu nad hlavou a byl v tom strašně spokojenej.“ [•BP]
II▶
Ruda Horák
Další čáslavskou figurkou byl Ruda Horák, který žil v Domově důchodců, a kudy chodil, hrál na foukací harmoniku. Vzpomínka na něj se zachovala v básničce tehdy školačky Lucie Vrané:
„Můžu Vám říct, a nebudu přehánět,
že tomu staříkovi bylo tak sto let.
Každé odpoledne před naší školou stál,
a za maličký úsměv na harmoniku hrál.
Byl drobounký a starý, na nohou zbytky špacírek.
Všichni lidé, co ho znali, říkali mu – Papírek.
Někteří se ho báli, když ulicemi chodíval,
jiní se mu smáli, že svoje vrásky neskrýval.
A on byl strašně šťastný, že těm všem mohl hrát,
že může těm lidem okolo ještě něco dát.
Jednou však přišla zima a on zmrzl na chodníku,
a ve své zkřehlé ruce svíral malou harmoniku.
A tak si na něj vždycky vzpomenu,
když okolo té školy jdu.
Zas vidím ho tam stát,
a s jiskřičkami v očích na harmoniku hrát."
(autorka Lucie Vraná, zdroj Jarmila Vraná)
Čáslavští prosťáčci
Milými sousedy bývalo v této čtvrti i pár věčných dětí.
„Jeden vždycky u nás zvoníval, a když tatínek vyšel ven, tak on vždycky: „Pane učiteli, pane učiteli máte nějakou knížku, dejte mi nějakou knížku, ona mi to maminka bude číst, já strašně rád poslouchám, když mi maminka čte.“ Tak pan učitel vždycky hledal nějaký knížky a dával mu knížky a oni to potom přečetli a už zase zvonil: „Pane učiteli, pane učiteli, to byla taková hezká knížka, to bylo tak krásný, musíte mi něco takovýho zase půjčit.“ Chodíval k nám jako do knihovny .
A paní učitelka Lešovská na Pražský měla takovýho chlapečka taky a ten vždycky, když šel kolem našeho domu, tak volal: „Brambůrko, brambůrko, já tě zdravím. Ukaž se mi, brambůrko,“ protože já jsem tady byla často schovaná mezi rododendronama.“ [•BP]
