Pražská dneška? „Vyprahlá a pustá. Když paří slunce, tak jít od Ostrýho rohu dolů ke Třem svatejm je o úpal, protože se tam člověk nemá vůbec kam schovat. A ten pocit z toho... žádná radost, vyprahlost.“ [•KŽ] Za dětství dnešních starších generací rostly v Pražské (tehdy ul. 5.května) vysoké vzrostlé břízy, které lemovaly pravou část ulice. V horní části tvořily zelený pás dvě řady, ve spodní jedna. Procházelo se tak de facto alejí, kolem níž se prostíraly hlavně obytné domy a řada statků.
O Pražské 
adresa: Pražská 162/64, Čáslav
GPS: 49.9149589N, 15.3882622E
typ objektu: ulice, statek, rodný dům
stezka: II02 Zmizelá 2
kód objektu: II02-02
text:
Radka Neumanová
Klára Fidlerová
vzpomínají:
Kamila Ženatá
Jan Procházka
Pražská dneška? „Vyprahlá a pustá. Když paří slunce, tak jít od Ostrýho rohu dolů ke Třem svatejm je o úpal, protože se tam člověk nemá vůbec kam schovat. A ten pocit z toho... žádná radost, vyprahlost.“ [•KŽ] Za dětství dnešních starších generací rostly v Pražské (tehdy ul. 5.května) vysoké vzrostlé břízy, které lemovaly pravou část ulice. V horní části tvořily zelený pás dvě řady, ve spodní jedna. Procházelo se tak de facto alejí, kolem níž se prostíraly hlavně obytné domy a řada statků.
II▶
Kousek pod Víškovým domem proti hostinci U Bílé růže stával statek rodiny Špinarů, kde se v roce 1916 narodil významný český paleontolog Zdeněk V. Špinar, zvaný pro svou specializaci na paleontologii obojživelníků „žabař“.Se Zdeňkem Burianem spolupracoval i na obrazových rekonstrukcích fosilních zvířat, které známe z dětství snad všichni. Demolice jeho rodného domu byla zahájena v roce 1986 v souvislosti s výstavbou tzv. „hokejky“.
Zhruba uprostřed ulice, na křižovatce s ulicí 28. října stojí jedna z prvních čáslavských „bytovek“. Dnes je v ní dole prodejna potravin...
——— ale tam tenkrát bejvala masna. A na začátku šedesátejch let, kdy byla opravdu nouze o určitý potraviny, tak když jsem přišla ze školy, třeba jsem chodila do 2. třídy, což byl rok 62, tak babička mě okamžitě posílala, ať si jdu stoupnout frontu, protože ten den přišlo maso. A tam se čekalo na maso třeba 2 hodiny. To vodstáli obvykle méněcenný členové rodiny, který ještě sami neuměli nakupovat, ale vystáli tam to místo, a pak babička přišla a dostála tu frontu, aby si tam to maso vybrala a koupila. Maso chodilo třeba jenom jedenkrát nebo dvakrát týdně a byla o něj nouze a takhle se na něj muselo stát. [•KŽ]
II▶
Výstavba této bytovky dostala přednost před statkem Bohatých, kteří tu hospodařili ještě v době, kdy jim jejich pole, budovy i zvířata přestaly patřit a staly se majetkem Státního statku. Vjezdovou bránu, kterou střežili dva lvi, ještě v šedesátých letech běžně projížděla koňská spřežení.
——— ty koně trousili koblížky a lidi, když viděli koblížek, tak vybíhali s lopatkama a kbelíčkama a honem rychle odnášeli domů a dávali k růžím. To bylo velmi žádaný hnojivo. [•KŽ]
II▶
U Bohatých jeden čas bydlela i rodina, která s nimi sdílela podobný osud. Laudovým z Habrů sebrali po roce 1948 jejich venkovské hospodářství...
——— a ten tatínek byl tak zoufalej, že na Kalabousku skočil pod vlak. Toho úplně utrápili. Dětem nedovolili jít do školy, jim nedovolili moc si vydělat a on to neunes a skočil pod vlak. [•JP]
II▶
O pár let později byl vyvlastněn i statek Bohatých, kteří náhradou dostali rohový dům mezi Formanovou ulicí a 28. října. Tíživé věci se děly po válce i na druhé straně ulice. Rodinu ze svého času největšího statku v Čáslavi – rodinu Seidlovu – vystěhovali do Pražské, do sdíleného bytu v zeleně okachlíkovaném domě, který patřil jejich vzdáleným příbuzným...
——— jednou v noci jim tam policajti udělali razii, přepadli tu rodinu, sebrali jim obrazy, prstýnky, i snubní prstýnky jim strhali z rukou, veškerý vklady, porcelán, prostě je vybrakovali s tím, že dlužej nějaký peníze ze statku. Oni jim to ve 48´sebrali a v padesátým ještě, že dlužej daně… [•JP]
II▶
Na druhé straně od křižovatky Pražské a 28. října, v ulici Pazderského, byla gumárna s malým g, která sloužila jako opravna a protektorovna pneumatik pro všechny lidi z celého města a okolí. Na její dlouhou tradici navázala rodina Losenických, když objekt koupila a vytvořila z něj centrum setkávání, her a zábavy, které svým jménem udržuje vzpomínku na původní gumárnu stále živou. A jen kousek odsud bylo možné vniknout do pustnoucí Wágnerovy zahrady...
——— kde jsme jako děti řádili, protože to byla ohromná zahrada, o kterou se nikdo nestaral, a my jsme tam lezli po stromech a dělali jsme tam skrejše a hráli si na indiány. [•KŽ]
II▶
Celá Pražská mívala zcela jinou atmosféru, prostor, zvuky, vůně. Byla třeba pokryta žulovou dlažbou, která přetvářela nejen pohled na ulici, ale i akustiku místa. Zvuky a vůně se proměňovaly také s ročním obdobím a jejich střídání připomínaly i takovéto detaily:
——— když byl podzim, tak jezdila auta, která byla naložená řepou, a vždycky jak něco spadlo, lidi běželi sbírat ty řepy, protože se z nich vařily řepánky. [•KŽ]
II▶
A častokrát zaplavila ulici atmosféra zcela odlišná. Od kostela sv. Alžběty totiž procházely Pražskou na hřbitov pochody smuteční.
——— viděli jsme ty nádherný koně, čtyřspřeží černých koní, jak táhnou smuteční kočár nazdobenej květinama, a za ním šla dechovka a hrála do pochodu smuteční písně a za tím kráčel pohřební průvod, plačící, smuteční hosté. A já jsem vždycky u toho cejtila takovou strašně posvátnou smuteční atmosféru až tajemnou, protože to byl výjev, jak z nějakýho neskutečnýho filmu. Bylo to kouzlo malého města, kde se odehrávaly takovýhle důležitý okamžiky, jako byly třeba ty pohřby. [•KŽ]
II▶
———
PAMĚTNÍCI
•KŽ —— Kamila Ženatá (* 1953)
Čáslavská rodačka, malířka, multimediální umělkyně a terapeutka. Dětství prožila v ulici nesoucí dnes jméno jejího dědečka Karla Pazderského.
•JP —— Jan Procházka (* 1944)
Narozen v Čáslavi, dětství strávil na rodinném velkostatku Skalka (u Třemošnice), z něhož byla rodina v roce 1947 vystěhována a poté putovala po příbuzných, až se v roce 1954 vrátila do Čáslavi do ulice 28. října. Jan Procházka v Čáslavi absolvoval zdejší měšťanku, další studia mu byla kvůli původu zamítnuta. Bylo mu pouze umožněno vyučit se buď zemědělcem, nebo horníkem. Vyučil se zahradníkem a později, ač velmi krkolomně, absolvoval Vysokou školu zemědělskou, obor zahradní architektura. Od roku 1973 žije trvale ve Formanově ulici.
„ČÁSLAVSKÉ KARAKTERY“
V Pražské a blízkém okolí se to zdá se hemžilo nezapomenutelnými charaktery.
Povoznictví Štancl
„Pan Štancl měl povoznictví, maštal. Vozil lidem uhlí a dříví, měl dva tři koně a ty se střídali v tahu. Měl špatnou nohu, možná i protézu, ale co se toho navozil lidem, třeba když se stěhovali. A v jeho povoznictví byla velká plechová baňka, plná melasy ...a to bylo sladký! … „Parchanti mizerný, jedeš!“ -To jsme slýchali každou chvíli. My jsme tam nesměli, jenom když tam šel pan Štancl třeba kydat hnůj, nebo koně krmit, tak nás vzal s sebou. On se bál, aby nás koně nepokopali. A já vždycky, když jsem šla kolem, tak jsem nesla napadaný jabka koníčkům.“
Jeho syn Zděnek měl závodní motorku krosku, černo-bílou, jezdil závody a jako mladej jezdil v cirkuse v tom globuse. On vždycky našláp tu motorku, to bylo, jako když pustíte tank, ta dělala rámus a my jako děti jsme se seběhly, on nás posadil na tu širokou nádrž a vozil nás po tom velikým dvoře a paní Štanclová volala: „Ježišimarjá, ať sem ty děti nechoděj, něco se tady stane a my z toho budeme mít oplejtačky, netahej je sem.“ On nás netahal, my jsme se tam tahali sami.“ [•JM]
Pan Šváb a baba Pleskavá
„Pan Šváb byl jedna z takovejch legendárních postav Čáslavi, chodil vohnutej a my jsme se ho jako děti trochu báli, V tý době tady byla spousta takových postav. Na malým městě bylo mnoho osamělejch, podivnejch lidí.
Já si pamatuju, že jedný paní jsme říkali baba Pleskavá, a to byla paní, která se strašně zlobila, když děti na ni tleskaly. A my jako blbý malý děti jsme na ni tleskaly a měli jsme hroznou radost, když se zlobila, mávala na nás a házela po nás kabelku.“ [•KŽ]
Tarzan Jarda Jeřábek
„Na rohu 28. října a Pražský byl starej barák, kterej měl vchod do sklepa a tam bydlel Jarda Jeřábek. To byla figura, velice mohutnej chlap, takovej trochu popletenej, v létě v zimě chodil v kraťasech a jako kluci jsme po něm házeli (já jsem teda moc neházel, já jsem se bál), ale kluci po něm házeli sněhový koule, nebo kameny a on vždycky úžasně řval. Byl takovej hromotluckej, že se moc nerozběh, ale naznačoval, že by běžel. Kluci ho trápili, ten tam bydlel jako poustevník.“ [•JP]
II▶
„My jsme šly s mamkou z města a šel Jarda. Byl vysokej, svazák, chlap jak Tarzan a povídá: „Helejte paničko a nezbylo vám něco vod voběda? Kdybyste byla u mě, tak byste se měla dobře, u mě byste spala v bílejch peřinách.“ [•JM]
II▶
„Jeho máma dělala v lomě v Hejdofě a spadla tam do tý hluboký temný vody, ve který byly víry. Chlapi hned po ní hákama, vytáhli ji, no, ale pozdě. A co teď s Jardou … tak Jarda byl obecní dítě. Chodil pást krávy, pást husy a o dobytek se staral u sedláka. A pak pan Štancl povídal: „Takhle to nejde, my si Jardu vemem.” Bydlel u Bohatejch v tý jedný místnosti, nosil si ze dvora uhlí, dříví. Paní Štanclová mu prala a vařila, byl u nich jako doma. On neměl talíř, on měl takovej malej lavůrek, protože jed za tři. Takhle jednou přišel pan Štancl a povídá: „Jardo, co tady děláš? Proč si to nejdeš sníst do seknice?“ - „Nemůžu, šéfe. Panička mě vyhnala na lavici a řekla mně, abych si to šel sníst ven, že bych jí v seknici zacintal ubrus.“ Pan Štancl se vrátil do maštale a vzal bič. Paní Štanclová byla malá, drobná. Ještě že tam byli sousedi, tak zasáhli: „Pane Štancl, co to děláte, vy jste se zbláznil!“ Tak mu ten bič vytrhli z ruky a nic se nestalo, ale na Jardu se nesmělo šáhnout, on byl člen rodiny, on pro něj pracoval." [•JM]
II▶
„Měl metály, já nevím, kde je sbíral. Byl strašně špinavej a taky smradlavej, možná tam neměl vodu, to nevím, jak to bylo u něj v domečku, on tam nikdy nikoho nepouštěl, i když jsme tam jako děti kolikrát nakoukly. My jsme se tam bály, protože on byl tak porostlý špínou a měl opravdu strašně nuzný bydlení, ale měl střechu nad hlavou a byl v tom strašně spokojenej.“ [•BP]
II▶
Ruda Horák
Další čáslavskou figurkou byl Ruda Horák, který žil v Domově důchodců, a kudy chodil, hrál na foukací harmoniku. Vzpomínka na něj se zachovala v básničce tehdy školačky Lucie Vrané:
„Můžu Vám říct, a nebudu přehánět,
že tomu staříkovi bylo tak sto let.
Každé odpoledne před naší školou stál,
a za maličký úsměv na harmoniku hrál.
Byl drobounký a starý, na nohou zbytky špacírek.
Všichni lidé, co ho znali, říkali mu – Papírek.
Někteří se ho báli, když ulicemi chodíval,
jiní se mu smáli, že svoje vrásky neskrýval.
A on byl strašně šťastný, že těm všem mohl hrát,
že může těm lidem okolo ještě něco dát.
Jednou však přišla zima a on zmrzl na chodníku,
a ve své zkřehlé ruce svíral malou harmoniku.
A tak si na něj vždycky vzpomenu,
když okolo té školy jdu.
Zas vidím ho tam stát,
a s jiskřičkami v očích na harmoniku hrát."
(autorka Lucie Vraná, zdroj Jarmila Vraná)
Čáslavští prosťáčci
Milými sousedy bývalo v této čtvrti i pár věčných dětí.
„Jeden vždycky u nás zvoníval, a když tatínek vyšel ven, tak on vždycky: „Pane učiteli, pane učiteli máte nějakou knížku, dejte mi nějakou knížku, ona mi to maminka bude číst, já strašně rád poslouchám, když mi maminka čte.“ Tak pan učitel vždycky hledal nějaký knížky a dával mu knížky a oni to potom přečetli a už zase zvonil: „Pane učiteli, pane učiteli, to byla taková hezká knížka, to bylo tak krásný, musíte mi něco takovýho zase půjčit.“ Chodíval k nám jako do knihovny .
A paní učitelka Lešovská na Pražský měla takovýho chlapečka taky a ten vždycky, když šel kolem našeho domu, tak volal: „Brambůrko, brambůrko, já tě zdravím. Ukaž se mi, brambůrko,“ protože já jsem tady byla často schovaná mezi rododendronama.“ [•BP]
