O Vostráku 
adresa: Vostrák – nároží ul. Pražská a Masarykova, Čáslav
GPS: 49.9137189N, 15.3887583E
typ objektu: ulice
stezka: II02 Zmizelá 2
kód objektu: II02-01
text:
Radka Neumanová
Klára Fidlerová
vzpomínají:
Josef Vrbický
Kamila Ženatá
Jindřich Frajer
Jitka Maštalířová
„Vostrej roh, to bylo vyhlášený místo. Obvykle, když se v Čáslavi stala nějaká havárka, tak to bylo na Vostrým rohu.“ Ostrý roh – Vostrý roh – Vostrák. Dnes paradoxně s křivkami kruhového objezdu.
Původně šlo o běžnou řadami domků lemovanou křižovatku, na které svého času stával...
——— na prostředku takovej červeno-bíle pruhovanej sud a v něm byl policajt a řídil dopravu. [•JP]
II▶
Domky z velké části zmizely a uliční fronta se posunula výrazně od silnice. Celý prostor se tak nějak rozbřednul a v současnosti slouží spíš autům (pro jízdu i „odpočinek“ na parkovišti) než lidem. Změna je patrná i u domova důchodců, který sice sám o sobě vypadá po celá desetiletí prakticky pořád stejně, ale ještě v šedesátých letech
——— byl ten park vždycky plnej stařečků a stařenek, který tam sedávali. Já jsem kolem chodila a povídala jsem si s nima a potom, když už jsem byla na gymplu, tak jsem tam velmi často chodila kreslit a vlastně moje přijímací zkoušky na akademii se odehrávaly tak, že jsem dělala celý série portrétů právě v tom parku v domově důchodců. [•KŽ]
II▶
...vypráví malířka Kamila Ženatá, místní rodačka a pamětnice. Dnes tu stojí pomník obětem válek osamocen a místo je prakticky liduprázdné.
——— když zlikvidovali ty malý domečky, zůstal tam jen Víškův, protože tam byly nějaký majetkový problémy s výkupem. Až po desítkách let se to zbouralo, přestože tam nějaký lidi opakovaně založili požár, aby už to shořelo, ale hasiči to vždycky uhasili. Říkali, že nemůžou přeci dopustit, aby tam shořel barák, i když ruina, když mají 300 metrů od toho stanici. Ono to bylo napěchovaný odpadkama, byl tam vrak nějakýho robura. Lítali tam potkani. Když se to likvidovalo, tak ani ti dělníci tam nemohli vydržet. Naložilo se tam sedm kontejnerů různých igelitů a všeho možnýho. To jsme byli rádi, že jsme se toho zbavili. [•JF]
II▶
Kousek od křižovatky směrem k náměstí provozoval pan Šidlof malou benzínovou pumpu se stojany, u kterých se ještě opravdu pumpovalo. Stála tam ještě hodně dlouho po tom, co přestala fungovat. Naproti pumpě...
——— když se přešla ulice, tak byl takový rohový dům Víškův – jako činžák – a tam dole byla prodejna ovoce a zeleniny, kde prodávala žena, která byla úplnou legendou. Jmenovala se Alžběta Habásková a prodávala tam ovoce a zeleninu. A to byla taková paní od rány, která když tam ženský nakupovaly, tak ona na ně křičela: „Ženský, neprohrábávejte mi tady to zelí!”, „Nevošahávaj mi to, jo?”... takhle byla od rány, ale byla zase na druhou stranu taková autentická, srdečná. A tadleta Bětuška má vlastně na hřbitově hrob, kterej si zaplatila už za svého života a už si tam vlastně napsala své jméno, protože ona nikoho neměla, tak si zajistila to svoje poslední místo sama. Takže když se jde na čáslavskej hřbitov, tak tam je možný tenhleten hrob najít. Já na to mám veliký vzpomínky, protože jsme tam často s babičkou chodily kupovat tu zeleninu. A protože bylo chudo, dal si člověk do pytlíku pár brambor, vzal si k tomu jeden květák a vlastně šetřil. Vybíral opravdu jenom to, co skutečně bude jíst a na co má peníze. [•KŽ]
II▶
Vedle zeleniny bydlel pan Černý...
——— on měl něco s nosohltanem a von takhle mluvil – fon thchle mlfil fnchn- my jsme mu jako děti říkali Dieslák. A vedle bydleli cirkusáci Volfovi, artisti, a měli Jarušku, ta se zabila v šestnácti letech na visutý hrazdě. To byli hrozně slušný lidi, krásně oblečený na tehdejší dobu. Ty kluci šli s maminkou nakoupit, paní měla krásnej kabát, hezky učesaná, namalovaná a oni ji doprovázeli a vždycky: „Maminko, co bys chtěla?“ Všecko jí nakoupili a odnesli, ty se k ní chovali vždycky dobře. [•JM]
II▶
Druhým směrem –po Pražské směrem na Budín – nesmíme zapomenout na „městskou stálici” U Bílé růže, tenkrát poctivou hospodu čtvrté cenové kategorie, dnes Kozlovnu. Původně...
——— to uspořádání uvnitř bylo jiný, výčep byl vpravo, bylo tam strašně nakouřeno, sedělo tam spousta chlapů a tam jsem zase tatínkovi chodila pro pivo. Býval tam i sál, kde se tancovalo. Pod ním bylo pohřebnictví a dle dětské pověry by člověk při procházení kolem neměl v tu chvíli dejchat. Takže já jsem vždycky, když už jsem se blížila k tomu domku, zadržela dech. A utíkala jsem, co jsem mohla, až jsem byla nejdál od tý pohřební služby, a pak jsem se teda konečně nadechla, a to většinou bylo až úplně u Vostrýho rohu. [•KŽ]
II▶
Projekt demolice domků na Ostrém rohu, která začala charakter ulice měnit k nepoznání, byl zpracován v roce 1986. Bylo zbořeno 7 domů s číslem popisným 120, 122, 123, 125, 346, 347, 641 ve prospěch výstavby 96 bytových jednotek v půdorysně (o exaktních 135°) zalomeném panelovém domě, tzv. „hokejce“.
———
PAMĚTNÍCI
•KŽ —— Kamila Ženatá (* 1953)
Čáslavská rodačka, malířka, multimediální umělkyně a terapeutka. Dětství prožila v ulici nesoucí dnes jméno jejího dědečka Karla Pazderského.
•JP —— Jan Procházka (* 1944)
Narozen v Čáslavi, dětství strávil na rodinném velkostatku Skalka (u Třemošnice), z něhož byla rodina v roce 1947 vystěhována a poté putovala po příbuzných, až se v roce 1954 vrátila do Čáslavi do ulice 28. října. Jan Procházka v Čáslavi absolvoval zdejší měšťanku, další studia mu byla kvůli původu zamítnuta. Bylo mu pouze umožněno vyučit se buď zemědělcem, nebo horníkem. Vyučil se zahradníkem a později, ač velmi krkolomně, absolvoval Vysokou školu zemědělskou, obor zahradní architektura. Od roku 1973 žije trvale ve Formanově ulici.
•JM —— Jitka Maštalířová (* 1952)
Čáslavská rodačka, která své dětství prožila hlavně v ulici 28. října. Dlouholetá ošetřovatelka v městské nemocnici i místním domově důchodců.
•JV —— Josef Vrbický (* 1945)
Šéf bytového podniku v letech 1985-90, jeden z prvních obyvatel „hokejky“. V Čáslavi žije od svých deseti let.
•JF —— Jindřich Frajer (* 1953)
Čáslavský rodák, který vyrůstal v nedalekých Šebestěnicích, v Čáslavi navštěvoval hudební školu, absolvoval střední průmyslovku a 23 let pracoval na místním letišti.
Zajímavosti
Volfovi v Japonsku, Procházka na Hradě
„Jeden z Volfů se mnou chodil do třídy. Oni zimovali ve statku našeho příbuzného. V místech, kde je dnes lékárna pod divadlem, býval velký statek Procházkův – to byl velký dlouhý jednoposchoďový dům s průjezdem do dvora, měl na sobě žbrlení a byl porostlý vinnou révou. Za tím byl velkej dvůr, ten šel až dolů do Jablonského. Tenhle Procházka byl legionář a přišel až dlouho po válce, uměl rusky, uměl německy, uměl francouzsky a k němu se váže několik rodinných historek. Když bylo po 45. roce veliký nadšení vzhledem k Sovětskému svazu, tak jednou jel do Prahy, byla zima a on měl ještě z legionářské doby kožich a papachu. Vystoupil z vlaku a teď tam byla nějaká delegace a začala ho rusky vítat tak on s nima pohovořil rusky. A oni, že vítají delegaci ze Sovětského svazu, tak se nechal dovézt až na Hrad a furt rusky – a najednou volali z nádraží, že přijela další delegace. Tak milého Procházku prokoukli a prohlásili ho za blázna. On potom dělal pokladníka a s Volfovýma sjezdil půl světa, a protože uměl řeči, tak to všechno zorganizoval a měl se s nima dobře.
Jinak jeden z těch Volfů (byli taky v Japonsku), když jsem byl asi v šestý třídě, přivezl takhle velkou krabičku, asi jako je ten diktafon, a to bylo tranzistorový rádio! No to my jsme vůbec nevěděli, že existujou tranzistory, že něco takovýho může bejt! My jsme všichni měli doma ty velikánský bedny s lampama, a když ty lampy praskly, musel někdo přijít a vyměnit to. A on měl takovouhle krabičku a ono to hrálo. A vůbec všelijaký věci měl… třeba propisovačku, to vůbec nebylo, to byl zázrak „A hele, to udělá čáru tři kilometry dlouhou!“ Nebo igelitovej pytlík, to taky nebylo normální.“
[•JP]
Řádové sestry v domově důchodců
„Lucie byla v kuchyni. Ernestina, Desponzáta. Kobínka pletla a šila, našemu Petrovi pletla rukavičky. Chodila pro děti do školky, do školy, když jsme ještě pracovaly. Vzaly je na volný pokoj nebo k sobě a tam si s nima hrály.
Jednou na nás přišlo udání, že tam vraždíme lidi. To byla morová rána. Já přišla do práce, tam bylo dvacet antibiotik. Chřipky. Ale takový, že přecházely do zápalu plic. Zábaly, zábaly, zábaly. Tam lidi kapali jak mouchy. My jsme to neměly kam dávat, tak jsme je dávali do Alžběty na zem.“
A maškary, jaký jsme měli! Paní Novotná s jeptiškama našily masky a tančila celá jídelna. Pan ředitel Beran z ČSAO měl kapelu, tak přijel hrát a na jídelně byl plakát: „ZÍTRA. K poslechu i k tanci hrajou Beranovi kanci!“… „Děvčata, kdo tam dal tu ceduli?“ – „Nevíme. My jsme vozili lidi na oběd, my jsme teď přišly.“ – „Prosím vás, dejte tu ceduli pryč, kdyby sem přišel někdo cizí, co by si o nás pomyslel. Vždyť to je hrozný.“ – „No, a co by si o nás pomyslel, že jsou tady starý, ale veselí lidi.“ – „Ty mlč, a strhni ten papír.“
V 70. letech je vystěhovali, šly do svého chudobince někam do Jeseníků. Pak si pro jejich krásnej dřevěnej oltář, kterej mívaly v klauzuře, přijel nějakej farář, protože tady jim ho vyhodili na dvůr."
[•JM]
