Volfovi v Japonsku, Procházka na Hradě
„Jeden z Volfů se mnou chodil do třídy. Oni zimovali ve statku našeho příbuzného. V místech, kde je dnes lékárna pod divadlem, býval velký statek Procházkův – to byl velký dlouhý jednoposchoďový dům s průjezdem do dvora, měl na sobě žbrlení a byl porostlý vinnou révou. Za tím byl velkej dvůr, ten šel až dolů do Jablonského. Tenhle Procházka byl legionář a přišel až dlouho po válce, uměl rusky, uměl německy, uměl francouzsky a k němu se váže několik rodinných historek. Když bylo po 45. roce veliký nadšení vzhledem k Sovětskému svazu, tak jednou jel do Prahy, byla zima a on měl ještě z legionářské doby kožich a papachu. Vystoupil z vlaku a teď tam byla nějaká delegace a začala ho rusky vítat tak on s nima pohovořil rusky. A oni, že vítají delegaci ze Sovětského svazu, tak se nechal dovézt až na Hrad a furt rusky – a najednou volali z nádraží, že přijela další delegace. Tak milého Procházku prokoukli a prohlásili ho za blázna. On potom dělal pokladníka a s Volfovýma sjezdil půl světa, a protože uměl řeči, tak to všechno zorganizoval a měl se s nima dobře.
Jinak jeden z těch Volfů (byli taky v Japonsku), když jsem byl asi v šestý třídě, přivezl takhle velkou krabičku, asi jako je ten diktafon, a to bylo tranzistorový rádio! No to my jsme vůbec nevěděli, že existujou tranzistory, že něco takovýho může bejt! My jsme všichni měli doma ty velikánský bedny s lampama, a když ty lampy praskly, musel někdo přijít a vyměnit to. A on měl takovouhle krabičku a ono to hrálo. A vůbec všelijaký věci měl… třeba propisovačku, to vůbec nebylo, to byl zázrak „A hele, to udělá čáru tři kilometry dlouhou!“ Nebo igelitovej pytlík, to taky nebylo normální.“
[•JP]
Řádové sestry v domově důchodců
„Lucie byla v kuchyni. Ernestina, Desponzáta. Kobínka pletla a šila, našemu Petrovi pletla rukavičky. Chodila pro děti do školky, do školy, když jsme ještě pracovaly. Vzaly je na volný pokoj nebo k sobě a tam si s nima hrály.
Jednou na nás přišlo udání, že tam vraždíme lidi. To byla morová rána. Já přišla do práce, tam bylo dvacet antibiotik. Chřipky. Ale takový, že přecházely do zápalu plic. Zábaly, zábaly, zábaly. Tam lidi kapali jak mouchy. My jsme to neměly kam dávat, tak jsme je dávali do Alžběty na zem.“
A maškary, jaký jsme měli! Paní Novotná s jeptiškama našily masky a tančila celá jídelna. Pan ředitel Beran z ČSAO měl kapelu, tak přijel hrát a na jídelně byl plakát: „ZÍTRA. K poslechu i k tanci hrajou Beranovi kanci!“… „Děvčata, kdo tam dal tu ceduli?“ – „Nevíme. My jsme vozili lidi na oběd, my jsme teď přišly.“ – „Prosím vás, dejte tu ceduli pryč, kdyby sem přišel někdo cizí, co by si o nás pomyslel. Vždyť to je hrozný.“ – „No, a co by si o nás pomyslel, že jsou tady starý, ale veselí lidi.“ – „Ty mlč, a strhni ten papír.“
V 70. letech je vystěhovali, šly do svého chudobince někam do Jeseníků. Pak si pro jejich krásnej dřevěnej oltář, kterej mívaly v klauzuře, přijel nějakej farář, protože tady jim ho vyhodili na dvůr."
[•JM]
