Chrám sv. Petra a Pavla ve 20. století

O REKONSTRUKCI CHRÁMU —— VZLETNĚ

V letech 1908–1911 proběhla pod vedením architekta Kamila Hiberta celková rekonstrukce chrámu sv. Petra a Pavla. Památka, s níž se Čáslavané cítí být srostlí a jejíž podobu považují současné generace za neměnný obraz dávné minulosti, ve skutečnosti získala svou charakteristickou tvář až v době, již jen o pár let minuli nejstarší žijící pamětníci.

Jsou všechny stavební slohy cenné?

Architekt za dodržení respektu k autentickému vzhledu památky tedy přistoupil k velkorysému řešení celku. Kostel znehodnocený pozdějšími přestavbami očistil od bezcenného zdiva a jednotlivé části chrámu opatřil samostatnými střechami a štíty. Románskému kostelu navrátil jeho typickou siluetu a vyzdvihl spojení románského kostela s vrcholně středověkým chrámem.

Ve chvíli, kdy byla zakázka zadávána, vedla se na poli památkové péče živá diskuze; na jedné straně byli příznivci památkového purismu, kteří zastávali metodu historizující restaurace a dogmaticky vyzdvihovali „progresivní“ umělecké slohy, ostatní styly opomíjeli a jejich „nánosy“ ze staveb odstraňovali. S jejich přístupem sympatizoval i Josef Mocker, který se v osmdesátých letech 19. století spolu s J. Zachem (ředitelem kutnohorské reálky) podílel na regotizaci interiéru čáslavského kostela a který je autorem dveří jižního portálu. Na přelomu století už ale docházelo ke kritické revizi puristického přístupu, a patrně i proto čáslavští nakonec oslovili právě Kamila Hilberta, který naslouchal nové koncepci památkové péče, již ve svém díle definoval Alois Riegl. Ten vyzdvihoval hodnotu stáří a požadavek, aby památka byla zkoumána a udržována ve své dochované, originální hmotě. Každý sloh měl podle něj svou dobovou oprávněnost a historické stavby měly být pietně restaurovány. Kamil Hilbert na tyto nové myšlenky pružně a citlivě reagoval. Zakázku na rekonstrukci čáslavského chrámu přijal roku 1905 a brzy začal s důkladným stavebně-historickým průzkumem.

Architekt Hilbert měl jasno 

Čáslavský chrám při svém staletí trvajícím vývoji zahrnuje architektonické formy románské, raně, vrcholně i pozdně gotické i renesanční. V interiéru a především u vnitřního vybavení – mobiliáře je hojně zastoupeno i baroko. Hilbert všechny fáze respektoval a žádné nedal přednost. V románské části například respektoval valenou klenbu z období renesance a nepožadoval návrat původního trámového stropu, stejně tak v raně gotickém presbytáři ponechal vrcholně gotické okenní kružby. To se zdá z dnešního pohledu jako samozřejmost, ale puristická obnova by ke stavbě takto nepřistupovala a stavba by se nám dochovala slohově méně bohatá.

Hilbert byl překvapen zachovalostí románské části stavby a chtěl románský sloh více uplatnit i na průčelích a při pohledech z exteriéru. V té době kostel sv. Michala totiž zakrývala nadezdívka a jednotící pultová střecha vedoucí od římsy kaple sv. Anny až k presbytáři.

Jedinečnost čáslavského chrámu kromě symbiózy s románským předchůdcem určil i v tom, jak časně se renesanční prvky uplatňovaly v souběhu s pozdně gotickými motivy. Svou prací chtěl Hilbert navázat na vzhled kostela z obnovy (1537–1539) po zničujícím požáru města. Nejobecněji se dá jeho přístup popsat tak, že poškozené části opravil. Tam, kde nenalezl věrohodné podklady pro rekonstrukci, použil novotvary přizpůsobené goticko-renesančnímu období – tedy prvky inspirované historií, ale s vlastním tvůrčím vkladem. Ten můžeme nejvýrazněji pozorovat a snad i nejlépe ocenit v případě krásných atikových obloučkových štítů, bez kterých si stavbu již těžko dokážeme představit.

Odvážné autorské vstupy 

Odvážný byl i autorský přístup ke goticko-renesančnímu portálu, nad který architekt umístil pískovcové poprsí patronů kostela provedené sochařem Suchardou, jenž sv. Petra se sepnutýma rukama a papežskou tiárou a sv. Pavla čtoucího z knihy doplnil po straně plastikami andělů.

Hilbertovy první architektonické návrhy nebývaly konečné a měnily se s postupným poznáváním stavby. Dost často došlo kupříkladu k zjednodušení a realizaci menšího rozsahu dekorací, než bylo původně zamýšleno. Hlavním důvodem však nebyl tlak na finanční úspory ze strany města, ačkoli ani tomu se proces rekonstrukce nevyhnul, nýbrž architektův osobní tvůrčí vývoj. Hilbert se ve své tvorbě totiž začal posouvat od secesních prvků s rozbujelými rostlinnými formami k abstrakci a geometrickým tvarům a zříkal se ornamentu ve smyslu až kubistickém.
Svůj vliv na oproštění se od zdobnosti mohlo mít i zdejší konzervativní prostředí, které obecně k secesi přistupovalo s nedůvěrou a brzdilo její nástup. Sama církev, která v době osvícenství ztratila své pozice, se snažila působit na široké masy uměním srozumitelným a tradičním, a nechtěla je tedy konfrontovat s „novotami“. Ať už byl konečný výraz jakkoli úsporný, Hilbert vždy kladl velký důraz na kvalitu materiálů a provedení prvků.

Přes konzervativismus městské rady 

Projevem výše zmíněného konzervativního purismu městské rady byl především požadavek na zbavení kostela omítky a obnažení kamenného zdiva. Kostel byl do té doby omítaný a architekt ve svém návrhu velmi jemně rozlišoval omítané a neomítané plochy a tento plošný požadavek těžce nesl.

Architektův přístup z řešení zadání byl komplexní a ač je velmi dobře znám pro obnovu památek a byl vyhledávaným památkovým architektem, jako tvůrce je přehlížen. Přitom právě v Čáslavi se jeho invence projevila naplno. Svou prací výrazně zvýšil uměleckou hodnotu památky a rozvinul ji a doplnil o umělecky hodnotnou vlastní volnou tvorbu.