Matouš Ulický podle Jaroslava Vrchlického aneb Krvák
Náhle hlasem hromu
hejtman rozkazuje: Na skřipec s ním, braši,
ztuha přivažte jej, nežli se nám splaší,
snad mu na tom loži přece zacpem hubu.
(…)
… Kat mu jazyk trhá,
do prachu jej v krvi pod nohy mu vrhá.
Ulický však dále krve horkým proudem
blekotá:
Ó, pane, suď mne svojím soudem,
ať mne třeba plamen tvého pekla schvátí,
dej, bych – aspoň – pánům, moh' tam -
přikládati.
(úryvek ze Selských balad Jaroslava Vrchlického)
Matouš Ulický podle Aloise Jiráska aneb Dusno, jež by se dalo krájet
Mučednická smrt a oběť Matouše Ulického poutala pozornost spisovatelů ještě o dvě stě padesát let později Alois Jirásek nás „ve svém románě Skály zavádí do jasného jitra dne 11. září 1627, kdy v starožitné Čáslavi bylo smutno a ticho. Ulice i náměstí byly liduprázdné. Ale jak zazněly polní trubky, mušketýři se shromáždili na náměstí, aby doprovodili s císařskými jezdci Matouše Ulického na popraviště. Tomu podivnému divadlu přihlíželi pan hrabě Michna z Vacínova i krajští hejtmané. Biřic znovu a znovu ohlašoval vinu odsouzencovu. Matouš Ulický se bránil jen prostými pevnými slovy: Lež to jest. Obyvatelé sledují okenicemi svých domů smutný průvod, který se ubírá Jeníkovskou ulicí ke stínadlům. Sestra Ulického, Eva, tam běží za město úvozovou polní cestou, ale Jirásek ji nenechává dojít až k nešťastnému jejímu bratrovi."
Pravda o Matouši Ulickém aneb Justiční vražda?
Matouš Ulický pocházel z Kostelce na Hané. Po přestěhování do Čáslavi se roku 1621 oženil, brzy ale jako kaplan podobojí musel odejít do emigrace. Po třech letech se do Čech tajně vrátil, aby navštívil svou nemocnou ženu. Ukrýval se v lesích u Krchleb, kde byl při pronásledování sedláckých rebelantů zatčen, odvezen do Čáslavi a zde vězněn, mučen a nakonec 11. září 1627 popraven. Nejstarší zprávy o Ulickém jsou zapsány v Historii o těžkých protivenstvích církve české od J. A. Komenského. Podle ní Matouš Ulický popíral svou účast na selském povstání a ani během natahování na skřipec neprozradil jediné jméno a nezřekl se své víry, k čemuž byl opakovaně vyzýván. Byla u něj sice nalezena rebelantská výzva, nebylo mu však dokázáno, že je jejím autorem. Historické bádání dává Komenského spisu za pravdu: Matouš Ulický byl kněz a kazatel, ale nikoli buřič, a byl tedy odsouzen neprávem.
