Kdo je tady stavitel? aneb Jak si Čáslavští na divadle trochu přidali...
Původní rozměry základů Dusíkova divadla byly 7 x 4 sáhy. Při jejich vyměřování ale došlo ke změně. Údajně měšťan Jan Písek popostrčil kolíky ze 7 sáhů na 12 a na šířce ze 4 na 7, aby Čáslavským dopřál divadlo co největší. Stavitele Josefa Spudila to podle Klimenta Čermáka pořádně rozčílilo. „Teď již každý švec chce býti inženýrem," zvolal popuzeně na adresu měšťana Píska. Ve skutečnosti se ale rozměry budovy změnily jen na délce. Stavba byla údajně delší o 2 sáhy, než bylo zakresleno v projektu.
O divadelním přátelství, které vzniklo z nedostatku peněz a ubytovacích kapacit
V dubnu 1883 si čáslavští ochotníci pozvali Švandovu divadelní společnost, která tu odehrála několik představení, např. Prodanou nevěstu. Jejich prvotním zájmem bylo na hostování Švandovy společnosti vydělat co nejvíce peněz. Potřebovali totiž pokrýt dluhy stavebního fondu Dusíkova divadla. Jelikož divadlo nemělo žádné ubytovací kapacity, museli být herci Švandovy společnosti po několik dní ubytováni přímo u čáslavských měšťanů. A tak byl původní zištný zájem brzy zapomenut a mezi čáslavskými ochotníky a členy Švandovy společnosti se zrodilo silné přátelské pouto, které vydrželo dlouhé roky. Na nádraží se s odjíždějícími herci přišly rozloučit stovky lidí! Pavel Švanda nechal dokonce v Čáslavských listech otisknout toto poděkování ochotníkům a čáslavským měšťanům: „Tisíceré díky za skvostné přijmutí a pohoštění mé společnosti. Všichni jsou nadšeni spanilomyslností čáslavských hostitelů a proklamují tento výlet za nejskvělejší, jaký kdy vůbec konali."
Těžký život divadelního nápovědy
Nejdůležitější, a proto nejlépe placenou osobou v ochotnickém souboru byl před 150 lety nápověda. Důvodem jeho nepostradatelnosti byla četnost představení a omezené příležitosti zkoušet. Z počátku se hrálo přibližně dvakrát měsíčně po pouze dvou či třech zkouškách, které navíc probíhaly po nocích. Vyšší gáži než herci dostával nápověda také proto, že nejvíce trpěl výpary z petrolejových lamp, jimiž bylo divadlo původně osvětleno. Jejich vdechováním se mohl přiotrávit, ba i omdlít.
Nápověda byl tedy vždy postavou potřebnou, leč také neoblíbenou. Po každém představení mu ochotníci, kteří se scházeli v Besedě, aby představení rozebrali, přiřkli všechny chyby. Někteří nápovědové si našli svérázný způsob, jak jim to oplatit. Například Ladislav Král byl pověstný tím, že herce zkoušel z textu během představení. Ti, kteří svůj text neznali, slyšeli z nápovědní budky jen jeho výsměch.
