Dusíkovo divadlo 1869/1924/2012

Dusíkovo divadlo je čtvrtým nejstarším a prvním „venkovským" kamenným divadlem v Čechách a mezi čáslavskými stavbami má rozhodně nejbohatší a nejpohnutější historii, jež si nezadá s osudy Národního divadla v Praze. I ono vzniklo díky značnému úsilí mnoha nadšených lidí, i ono přestálo fatální požár. Jeho dnešní vzhled odpovídá převážně podobě budovy obnovené právě po vyhoření roku 1923.

Myšlenka postavit v Čáslavi samostatnou divadelní budovu, která by současně byla pomníkem slavnému čáslavskému rodáku, preromantickému hudebnímu skladateli a klavírnímu virtuosovi Janu Ladislavu Dusíkovi (1760-1812), vznikla již v roce 1865 mezi čáslavskými ochotníky. Ti zprvu působili v sále hostince U Kraleviče (dnešní hotel Grand), kde museli platit nájem a často stavět a rozkládat jeviště. Rozhodující podnět ke změně nakonec zavdal tamější hostinský, „a to pro rozličné nepříjemnosti v místnostech divadelních" i proto, že „také místnost nedostačovala ani ochotnictvu ani obecenstvu, jsouc nerozsáhlá a nízká."

O dva roky později se započalo s realizací podle návrhu místního stavitele Josefa Spudila, který pro divadlo vytvořil dokonce i oponu a veškeré jevištní dekorace.

Divadlo se poprvé slavnostně otevřelo veřejnosti 28. února 1869 za doprovodu veselohry Františka Jeřábka s názvem „Cesty veřejného mínění". Jak s oblibou říkala dlouholetá ředitelka Dusíkova divadla Eva Albrechtová: „Když v květnu 1868 František Palacký, Bedřich Smetana a další význační mužové poklepávali na základní kámen pražského Národního divadla, v Čáslavi už probíhaly dokončovací práce."

Hlavní průčelí divadla situoval Spudil do Dusíkovy ulice, zatímco v části budovy obrácené do Rudolfovy třídy (dnešní Masarykovy ulice) se nacházel vstup do Čtenářské besedy a prostor zpěváckého spolku Hlahol. Podle perokresby J. Dobše z roku 1868 měla fasáda novogotický ráz s neorománskými prvky. Za necelých dvacet let však už byly třeba první stavební úpravy, které proběhly podle projektu inženýra Františka Tetřeva, který ve městě navrhl i muzeum. Průčelí do Dusíkovy ulice se prodloužilo po obou stranách a v rozích se přistavělo schodiště s přímými východy do ulice. Obloučkový vlys byl částečně omezen a fasáda se stala celkově jednodušší. K jevišti bylo přistavěno skladiště, dvě šatny a další zázemí.

Nad historický hlavní vstup divadla byla roku 1896 umístěna pamětní deska z hořického pískovce s podobiznou Jana Ladislava Dusíka, po němž je divadlo pojmenováno.

Nešťastnou náhodou na Nový rok 1923 budova tragicky vyhořela. Zbyly jen holé zdi a železobetonová konstrukce galerie. Po požáru se projevila silná vůle ihned zahájit kroky k renovaci. Na znovuobnovení přispívali místní obyvatelé i lidé z okolí a především ochotnické divadelní spolky. Pro návrh na obnovu bylo osloveno sedm firem, zvítězil projekt architektů Josefa Skřivánka a Václava Svobody. Za poměrně krátkou dobu se podařilo divadlo díky solidaritě Čáslavských opět obnovit. Výstavby se zúčastnili hlavně místní řemeslníci. „Bezmezná, nadšená a bezpříkladná obětavost všech spolupůsobily, že můžeme slavit v tak krátké době vzkříšení našeho divadla! Jako pták Fénix vyrostlo z popela nádhernější, krásnější, než bylo. Každý snad přispěl hřivnou k jeho znovuvybudování."

Dne 16. března 1924 bylo divadlo slavnostně znovu otevřeno Jiráskovou Lucernou. Fasáda byla nově zdobena štukovými horizontálními pásky a ženskými maskarony v duchu tehdy v Čechách doznívající secese prolínající se s prvky stylu art deca. Nejvíce se proměnila podoba interiéru. Hlediště získalo nový výraz s kontrastní barevností původně starorůžových, později temně červených stěn a bílých detailů. Balkony s širokými bílými štukovými pásy podepírají jednoduché hladké sloupy s hlavicemi dekorovanými zlacenými blanitými listy. Tyto motivy vypovídají o tehdejším obdivu exotiky, konkrétně Egypta.

Ve 30. letech byla upravena a o nástavbu navýšena Beseda. Po druhé světové válce se pracovalo s razantním návrhem na přestavbu inženýra A. Palusky a Jaromíra Jiráska, ve kterém se promítly předválečné architektonické tendence jako funkcionalismus a neoklasicismus. Součástí nekompromisního návrhu byla i studie interiéru, v němž se měly mimo jiné objevit nástěnné malby s motivy z českých dějin. Předložená úprava, která by bývala definitivně setřela původní charakter divadla, se nakonec nerealizovala.

Za poslední výraznou rekonstrukci a dostavbu v letech 2011-12, vyžádanou zastaralým zázemím a vybavením, vděčí Dusíkovo divadlo brněnské architektonické kanceláři Burian-Křivinka. Rekonstrukce proběhla pod vedením autora stavby Aleše Buriana ve spolupráci s Radkou Neumanovou a od roku 2016 pokračovala dílčími opravami (fasáda, foyer). V průběhu roku 2021 pak proběhly stavební úpravy hlavního sálu. Díky těmto zásahům získalo divadlo nejen Novou scénu (svou třetí), ale potvrdilo i status divadla jako živého organismu, který se neustále kulturně i stavebně rozvíjí.