Jak to celé sledoval dobový tisk …?
Dobové noviny vzpomínají, že při plánování stavby se také naráželo na výrobní kapacity stavebního materiálu a kapacitu stavebních podniků. V minulosti byla na okrese řada cihelen, vápenek, kamenolomů, písníků apod. Provozy se začaly zavírat a doslova prý rabovat, takže třeba cihelny přežily jen čtyři. Šest let před tím dokonce „jistý pracovník ministerstva stavebnictví v souvislosti se zaváděním prefabrikátů prohlásil, že během pěti let se cihly uplatní jen tak na stavbu „kozích chlívků“. Jak je vidět, prognóza mu nevyšla a dnes naopak stojíme před řešením nevyřešených problémů. Navíc zub času hlodá pořád, bytový fond stárne, opravy jsou nákladné a nové domy není z čeho vyrábět a není ani kdo by jich více a rychleji postavil. Výsledek je zdrcující. Jen v Kutné Hoře a Čáslavi je přes tisíc čekatelů na byt.“
Problémy byly i s nedostatkem pracovních sil a údržbou bytového fondu. Na sto bytů připadalo 1,5 údržbáře. Článek končil povzdechnutím: „Pak můžeme zpětně žádat dodržení jejich slibů – více vyrábět a rychleji stavět.“
V roce 1971 se prý situace zlepšovala, hlavně v družstevní bytové výstavbě a v dodávkách materiálů. U řemeslníků a celkové doby výstavby to však stále vázlo. Pro novou výstavbu bylo navíc potřeba řešit pro Čáslav staletí palčivé téma, vodu. V roce 1976 se chystal nový vodovod z Kutné Hory a nová čistírna odpadních vod jako podmínky pro větší bytovou výstavbu v prostoru Žitenické ulice. Té ale měla předcházet postupná výstavba na Ostrém rohu (120 + 72 bytů).
Letité staveniště
„Když jsme se nastěhovali v srpnu 80 do dvougarsonky v Těsnohlídkově ulici, tak já jsem hned potom od října nastupovala zpátky na vysokou školu do Brna a jezdívala jsem jednou do tejdne brzičko ráno, třeba ve čtyři, rychlíkem do Brna, a jak na tom sídlišti trvalo strašně dlouho, než udělali nějaký terénní úpravy a chodníky, tak jsem to různě přeskakovala a chodila po prknech, který tam byly místo chodníků, přes louže. A taky jsem se pořádně bála, protože tam nebylo žádný světlo a my jsme byli ten nejspodnější barák u parku. Ono vůbec dlouho trvalo, než se tam něco pořádně udělalo. Třeba pořádný chodníky nebyly hotový ani za pět let. Pamatuju si, jak jsem tam běhala s břichem za osmnáctiměsíčním synem, který tam drandil s tatrou, a pořád jsem ještě něco přeskakovala.” [•ŠZ]
Pro koho byly byty v Těsnohlídkově/ Žitenické?
„Když se stavělo sídliště Žitenická, tak jsem byl v Prefě v Bučicích a shodou okolností jsem dostal v Žitenický byt, ale moje manželka v tý době byla na mateřský dovolený a dělala jen na půl úvazku a bydleli jsme v Třemošnici…nepamatuju si, kolik to tenkrát stálo, kolik se muselo složit, ale byly to tak veliký peníze, že jsem to musel odmítnout.” [•JV]
„Hlavně tam tehda dostali byty doktoři a zaměstnanci nemocnice. Bylo nás tam hodně mladejch lidí s podobně starýma dětma. Ty všechny vyrostly spolu na tom sídlišti. My mámy jsme s kočárama sedávaly vždycky u takového pískoviště, co se dětem udělalo, a tam jsme povídaly, zatímco si děti hrály.” [•ŠZ]
Velký socialista vs malý kapitalista
Na závěr jeden úsměvný kontrast toho, jak se k výstavbě sídliště stavěly oficiální kruhy a jak ti, jichž se bezprostředně týkala.
Velký socialista: „Realizace sídliště v Čáslavi je důležitým úkolem a přispěje k řešení bytového problému, stabilizaci pracovních sil ve městě a dále k plnění plánovaných úkolů v bytové výstavbě na okrese i zajištění cílů a záměrů stanovených XV. Sjezdem KSČ v této oblasti.“ [•UD]
Malý kapitalista: „Když Krajský investorský úřad vykupoval pozemky pro stavbu sídliště, nějakým omylem zapomněli na kousek toho našeho. A já jsem odhadoval, že náš kedlubnovej záhonek by mohl být tak parkoviště mezi domkama. Smál jsem se, že si to tam vytyčím a budu vybírat parkovný.“ [•JU]
Žebračka
Vypadá to, že jako „Vodu – zdroj života” znal plastiku, dnes podivně odloženou na travnaté ploše před prvním horním panelákem, asi jen její autor, sochař Václav Frydecký, který ji vytvořil v roce 1987, aby posléze mohla být osazena do vodní nádrže před sídlištní prodejnou potravin (dnes zanedbaná terasa za Penny Marketem). Navzdory tomu, že ve svých dlaních opravdu vodu držívala, o což se staraly zejména děti čekající během dospěláckého nákupu před obchodem, byla pro všechny od první chvíle Žebračkou. Jinak nikdo neřekl ani samoobluze, před kterou zákazníky léta vítala.
Ačkoli v době normalizace procházelo „monumentální sochařství” stagnací, snad nikdy v dějinách našeho státu nebylo pořádáno tolik sochařských soutěží, nebylo tolik objednávek společenského charakteru. A k nim patří i čáslavská Žebračka.
Obrovské množství zakázek zajišťoval zákon, který ukládal, aby každá státní stavba (drtivá většina všech stavebních projektů) dala 1 až 4 % z celkového rozpočtu na „výzdobu“. Toto „čtyřprocentní umění“ pak tvořilo estetické dominanty ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků, administrativních a správních budov.
Současné brutální zacházení i nevšímavost k těmto plastikám, přimělo kolektiv spolku Vetřelců a volavek k jejich systematické dokumentaci a popularizaci.
VETŘELCI A VOLAVKY ⟶
Zemědělská tradice v kulisách sídláku
„Protože jsme bydleli v tom spodním domě, tak jsme teda koukali do parku, což bylo aspoň fajn. A tam ještě tehdá byly ty starý stromy a trávník, vlastně taková louka a na ní starý Medunovi, který měli nahoře na Čeplově dům a u něj takovej zookoutek. Měli tam prostě zvířátka, tak si vždycky sušili seno na tý louce před naším barákem a měli zelenýho trabanta a vždycky tím trabantem to seno odváželi domů. A starej Pilař za potokem v neděli ráno řezal dříví, a to se pěkně neslo přes ten park.” [•ŠZ, VZ]
