Žitenická od roku 1978

Marně jsme hledaly v kronikách a tehdejším tisku nějaké slibování světlých zítřků a pokroku jako zdůvodnění ceny za obětování staré čtvrti a části města. Objevily se spíš technicistní věci a bytová krize, dané řešení pak byla hotová věc. Staré domy se nechaly chátrat a dožívat tak, aby jejich zboření nepůsobilo jako chyba, nýbrž nutnost. Jen z jednoho zápisu kroniky o probíhající demolici prosakuje lítost, že kus Čáslavi nenávratně mizí. 

V roce 1968 se řešilo, že aby mohl Městský národní výbor uspokojit všechny žadatele o byt, muselo by město postavit nejméně 400 bytů a dále dle vývoje pokračovat. Dle plánu pro daný rok se mělo začít stavět 40 bytových jednotek, tedy pouhá desetina, která navíc měla posloužit jako tzv. asanační byty, tj. určené pro obyvatele ze starých domů v Žitenické ulici.

Téma bytové nouze se probíralo nadále i na celorepublikové úrovni, bylo předmětem jednání plenárních zasedání ÚV KSČ a v roce 1969 o něm hovořil i prezident v novoročním projevu. Objevovalo se v tisku (i tlači), rozhlase a televizi. Zkušenost těch, kteří bytovou krizi skutečně žili, je zřejmě jedním z pádných důvodů, proč se proti zbourání staré čtvrti de facto nikdo neozval.

——— v osmdesátým roce jsme bydleli na náměstí, v tom bývalým okrese, v učilišti. A v 3+1 jsme tam bydleli vlastně tři rodiny: moji rodiče, já s manželem a moje ségra s mužem. A měli nás vystěhovat, protože se myslím rušilo to učiliště, nebo se tam mělo nějak přestavovat, takže nám měli dát městskej byt, zase 3 + 1 na sídlišti v Těsnohlídkově, kde se v tu chvíli stavělo. Ale moje mamka šla tehdá ještě na městský národní výbor upozornit na to, že jsme tři rodiny. A protože já už jsem byla těhotná, tak jí slíbili, že dostanou byt 3 + 1, kde budou moji rodiče a Lenka s Francem, a my s miminkem, že dostaneme dvougarsonku. Takže to jsme nějak věděli dopředu. A tak jsme se na to staveniště chodili pořád koukat, sledovali jsme, jak to pokračuje.

No a v dubnu 81 se nám narodila Klárka a my jsme s ní v srpnu jeli na dovolenou na statkovou chatu Kraskov. A tam jsme se nějak dověděli, že prostě už máme ten byt, že už se můžem stěhovat. Měli jsme takovou strašnou radost, že konečně budeme bydlet ve svým vlastním bytě, že jsme se okamžitě z toho Kraskova sebrali a jeli jsme domů si ho převzít a hned jsme si tam začali tapetovat, protože to byla tehdy móda. No, tapetovali jsme a myli, protože ten byt byl nehorázně zatřískanej, špinavej, zabetonovaný okna, na podlaze naschlý lepidlo, všechno od malty, no hrůza hrůzoucí. A abysme to stíhali a měli jsme to co nejdřív, tak čtyřměsíční Klárku jsme tam měli v takový vikslajvantový tašce pro miminka, a abysme nemuseli nikam chodit na jídlo a nic vařit, tak jsme si koupili konzervy leča, který jsme měli rádi, a ohřívali jsme si to tam na dvouplotýnkovým vařiči. Tam byla strašně malinkatá kuchyňka, jenom kuchyňský kout, pracovní plocha neměla ani metr čtvereční a ledničku jsme tam sotva nacpali. Neměli jsme ani postel, jen rozkládací gauč a od někoho starou televizi, která věčně nešla. Byly to prostě dvě malý místnůstky, malej záchod, koupelna s malou vaničkou. Ale měli jsme konečně soukromí. [•ŠZ, VZ]  

II▶

VĚCNÝ PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ ŽITENICKÁ 

Vedoucím projektantem demoličních prací i samotného sídliště byl architekt Ivo Šimoník a Krajský projektový ústav Praha. Projekt byl připravován od roku 1976, ale během projednávání došlo k celé řadě změn, např. v technologii výstavby, takže výchozí podklad byl schválen nakonec až na jaře 1978.

Celkem bylo postaveno 9 bytových domů s 442 bytovými jednotkami; osm v prostoru mezi zbytky Seidlova statku a parkem R. Těsnohlídka, devátý naproti Žižkovým kasárnám čili dnešní ZUŠ. Čtyři panelové domy, umístěné v horní části pozemku, byly patrně s ohledem na blízkost historického centra navrženy jako čtyřpodlažní. Další využívají klesajícího terénu a jedná se již o domy osmipodlažní.

Stavbu sídliště předbíhala na druhé straně Žitenické ulice výstavba bytových domů, které ale nepředstavovaly tak výrazný urbanistický zásah. Téměř nenarušily uliční čáru a i výškou a rozsahem výstavby byly přiměřené svému okolí. Poměrně zábavný detail se týkal řešení vytápění v těchto domech:

——— o těch bytovkách naproti Žitenický hlásila Svobodná Evropa, že tam udělali ústřední topení a zapomněli postavit kotelnu. To je pravda, na tom není ani tohle lež. A oni měli potom všichni vafky, a až když se překotil osmdesátej devátej, tak tam zavedli plyn a udělali si plynový topení. A to je pravda, to není fór. [•JV] 

II▶

Na sídliště Žitenická tedy došlo v roce 1979. Rozpočtové náklady celé akce včetně vybavenosti a demolic stávajících objektů čítaly 110 miliónů 530 tisíc korun. Generálním dodavatelem sídlištní výstavby je Průmstav, n. p. Praha, závod Kolín.

Na sídlišti Těsnohlídkova – Žitenická bydlí desetina města, vyrostla tu víc než jedna generace a na poměry českých sídlišť jde ještě o relativně snesitelnou realizaci, jež navázala na strukturu města alespoň tím, že částečně respektovala uliční síť i výšku okolních objektů a vytvořila polouzavřené prostředí ve „vnitrobloku“, kam vpustila auta jen v omezené míře. Přesto se nedá říct, že by pro město samotné byla přínosem. Urbanisticky totiž rozbila příjezd od jihu, který nyní působí poněkud neutěšeně. Proluka na nároží Klimenta Čermáka zůstala nezahojenou jizvou a okolí mateřské školy veřejnému prostoru víc bere než dává. Mnozí by také uvítali, kdyby šlo sídlištěm projít šikmo skrz, což ale není kvůli nepřerušené mase domů a jedné z kotelen možné. Tristní situace vznikla časem hlavně kolem „centrální“ prodejny, nyní Penny Marketu. Parkoviště před ním má takřka náhodný tvar a původní záměr byl ještě převrácen naruby tím, že vstup již není od sídliště, ale „nakupovat chodí auta.” K hlavní pěší trase se tak obchod otáčí zády a nabízí jí už jen nepříjemně působící mrtvou plochu terasy. V pohledu na Otakarovu baštu tento dům spíše překáží, než aby pohled rámoval a kultivoval. Tento stav asi bude ještě nějakou dobu trvat, věřme ale, že se v budoucnu tenhle kousek Čáslavi více vrátí městu a nebude jen plochou, přes kterou chodec zrychlí krok a automobilista kolem Biosky ladně vytočí zatáčku na hranici povolené rychlosti, aby už byl ... někde jinde.

A se sídlištěm se město bude učit vycházet a žít jako takřka všechna česká města a městečka.

——— 

PAMĚTNÍCI

•ŠZ —— Štěpánka Zachariášová (* 1959)

V Čáslavi žila od roku 1961 do roku 2002. Je absolventkou čáslavského gymnázia, 35 let pracovala ve zdejší nemocnici s poliklinikou. V Čáslavi s rodinou třikrát změnila bydliště. Putovala z Žižkova náměstí na sídliště v Těsnohlídkově ulici a poté do bytovek v ulici Čeplově.

•VZ —— Václav Zachariáš (* 1959)

Čáslavský rodák, který celý život pracoval ve zdejších podnicích. V roce 2002 se přestěhoval do Dolních Bučic, ale s manželkou velmi často pobývají v Čáslavi a zajímají se o dění v rodném městě, kde mají mnoho příbuzných a přátel.

•JV —— Josef Vrbický (* 1945)

Šéf bytového podniku v letech 1985-90, jeden z prvních obyvatel „hokejky“. V Čáslavi žije od svých deseti let.

•JU —— Josef Urbánek (* 1951)

Obyvatel domu čp. 930 v Ostrovní ulici, rodák ze čtvrti, která padla za oběť sídlišti Žitenická. Šestnáct let pracoval jako vedoucí technického oddělení vojenského útvaru sídlícího v Žižkových kasárnách, poté jako účetní.

•UD ——  ÚDER

Okresní noviny – Orgán OV KSČ A ONV v Kutné Hoře