Kino Oko

Biografy byly v Čáslavi v průběhu času tři. Do sokolovny se chodilo do BIA SOKOL, kousek od pěší zóny do KINA OKO a v prostorách bývalého Katolického domu se zabydlelo KINO SVĚT, které nyní známe jako KINO MILOŠE FORMANA. Dle městské kroniky se katolíci snažili zřídit si biograf už v roce 1934, a žádali proto město o licenci, avšak neúspěšně. Na promítání si museli počkat až do konce padesátých let. Do té doby svých privilegií využívala zbývající dvě kina.

Kino Oko se skrývalo v odsazeném dvoupodlažním domě dnešního fitnesscentra v ul. Jana Roháče z Dubé (dříve Bojanově). Ze Skřivánkova (neboli Čeplova) se chodilo do Oka přes lávku a pak Ostrovní ulicí směrem k Neumanovu obchodu s koly a šicími stroji, protože kolem učitelského ústavu (nynější Diakonie) se prostírala zahrada a žádná veřejná cesta tudy nevedla.
Kdy začalo kino Oko fungovat, přesně nevíme, ale v Průvodci doktora Škrdleho z roku 1935 již zmiňováno je, a sice jako biograf Ochrany matek a dětí „Pokrok“. Tak si jej pamatuje Jaroslav Hendl, který zde zažil počátek konce čáslavského skautingu: 

———  já v tom Pokroku pamatuju, když zakládali Pionýra. Jako školu nás nahnali do kina, promítli nám tam film Timur a jeho parta a po filmu začala agitace na Pionýra. Já v té době chodil do skautu, měli jsme v Nazaretě klubovny, tam jsme se scházeli a naproti přes cestu jsme měli pronajatý starý barák a v něm jsme měli složené stany a pramice, protože přes léto jsme jezdili stanovat. A když to začalo s Pionýrem, začali nás skauty odtamtud vytlačovat.  Třeba si pamatuju, jak jsme na louce před skautským domem trénovali lukostřelbu a najednou přišla parta pionýrů a udělali kolem nás kruh nehledě na to, co tam děláme. A takhle nás vytlačovali, až ten skauting zaniknul. [•JH]

II▶ 

Plány či fotografie interiéru se získat nepodařilo, ale naštěstí dovnitř můžeme nakouknout ve vyprávění pana Vrbického, který tam chodíval na nedělní pohádky: 

———  tam byly ocelový vrata šedivý. Vešlo se tam po pravý straně, po levý straně byl sál a po tý pravý straně byla pokladna, za tím šatna a za tím naproti schody na balkon a pod schodama záchody. Plátno tam bylo malý a v době, kdy se otevřelo kino Svět, kde byl širokoúhlej biják a v těch šedesátých letech sem začali chodit ty Vinnetouové, tak jsme jako kluci patnáctiletý na pohádky v Oku zapomněli. Ale předtím jsme chodili vždycky v neděli od desíti nebo od půl desátý na pohádky. Tenkrát se hrálo v neděli, protože se v sobotu normálně dělalo. [•JV]

II▶ 

Bio Oko bylo také svědkem prvního setkání Miloše Formana s filmem: 

———  Jednou mě jako čtyřletého či pětiletého vyvedli rodiče do jakéhosi obrovského sálu plného lidí. Muži měli kravaty, ženy róby, kouřilo se tu, povídalo, ozýval se smích. Jak jsme si razili cestu dlouhou řadou podél dřevěných lavic, byl jsem blíž jejich naleštěným botám než slavnostním tvářím. Usadili jsme se, světla v sále zhasla a tmu protnul svazek ostrých paprsků. Vycházel z dírky v zadní stěně, tak malé, že by ji snad ucpala mince, a rozšiřoval se v mohutný kužel světla, který na bílé plátno v předu dopadal v podobě podivuhodných obrázků.
Popelavé tváře velké jako dům otevíraly ústa zvící vrat a opět je zavíraly, ale nevydaly ani hlásku. Nebylo slyšet nic víc než vrčení mašiny odkudsi zezadu. Najednou se mihotavý obraz ztratil a místo něj naskočila na plátno náves s vesničany, kteří rovněž otevírali svá ústa, neslyšně jako ryby. V mžiku byli i oni pryč, nahrazeni bílou stránkou, na níž se na vlnkách not pohupoval text libreta. Za chvíli i toto zmizelo a vrátily se opět ty velké hlavy. To už se ale postupně kolem mě začínal ozývat zpěv.

„Proč bychom se netěšili,
 proč bychom se netěšili,
 když nám pánbůh zdraví dá, zdraví dá…“

Lidé viseli očima na těch obrovských rtech na plátně a zpívali, nejprve potichu, nesměle, ale brzy se osmělili a za chvíli už hlaholili z plných plic.
To, na co jsme se dívali, byl dokumentární záznam opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, ale byl to němý dokument. Zřejmě se předpokládalo, že hudbu si obecenstvo domyslí.
Neměl jsem tehdy o existenci jakékoli opery ani ponětí. Slýchával jsem sice lidi zpívat v kostele, ale tohle bylo něco dočista jiného, zvláštního. A brzy za mnou vzlykla jedna dáma, o kousek dál popotáhla druhá. I pánové se opírali do zpěvu víc a víc a za chvíli už to brečelo všechno a celý sál se otřásal tou chytlavou melodií.
V demokratickém Československu třicátých let byly totiž lidi naměkko na lusknutí prstů. Za kopečkama v Německu Adolf Hitler žádal, aby pod jeho správu přešlo území s německým obyvatelstvem, a hrozil, že jestli československá vláda nevydá Sudety po dobrém, vezme si je po zlém.
Tu sobotní noc v třicátém sedmém nebo třicátém osmém jsem netušil, že se filmové obecenstvo takhle chová z nějakých zvláštních příčin. Domníval jsem se, že takovéto kolektivní plačky jsou na programu kina Pokrok večer co večer a moc se mi to líbilo. Byla to pro mě spíš legrace. [•C?]

O definitivní okouzlení filmem se pak u oscarového režiséra v kině Oko postarala Disneyova Sněhurka a sedm trpaslíků: 

———  ten film pro mě byl jako zjevení. Ty nádherné barvy, božská hudba, známý příběh, který se najednou zdál docela nový, až jsem nevěděl, co dělat. A tak jsem dělal to, co ostatní: řval smíchy, hýkal radostí, kousal se do rtů, tleskal trpaslíkům, miloval Sněhurku a strašně jsem chtěl, aby ta podívaná nikdy neskončila.
V té době byl největší honorací města Čáslav jistý pan Pick, majitel továrny na mýdla, která vyráběl v podobě barevných figurek Disneyových trpaslíků. Už několik let jsem si umýval ruce Prófou, Šmudlou, Kejchalem, Stydlínem… Tohle ale muselo okamžitě skončit. Napochodoval jsem domů a všem jsem nařídil, že napříště se trpaslíků nikdo v domě ani nedotkne. Sundal jsem je z poličky v koupelně a uložil je do ozdobné krabice. Všude jsem je tahal s sebou. Často jsem zvedl víko, zálibně si je prohlížel a očuchával. [•C?]

——— 

PAMĚTNÍCI

•JH —— Jaroslav Hendl (*1939)

Od svých čtyř let žije na Skřivánkově – Čeplově, pracoval jako automechanik a kombajnér ve Státním statku a u Krajských zemědělsko-lesnických meliorací (později Agropodnik).

•JV —— Josef Vrbický (* 1945)

Šéf bytového podniku v letech 1985-90, jeden z prvních obyvatel „hokejky“. V Čáslavi žije od svých deseti let.

•C? ——  Co já vím? Aneb Co mám dělat, když je to pravda?     

FORMAN, Miloš. Novák, Jan. Co já vím? Aneb Co mám dělat, když je to pravda?
(autobiografie) ISBN 978-80-903455-7-7. Nakladatelství Jiří Krechler – bookman.
Praha, 2007