Husův asyl

Vybudování Husova asylu neboli evangelického sirotčince bylo dílem vážné nemoci, dobrého srdce a bezpochyby i pevné víry a trpělivosti faráře Františka Kozáka. Ten o jeho založení přemýšlel už roku 1895, kdy po zotavení z těžké choroby věnoval na tento bohulibý účel 1000 korun a začal shánět další finance. Trvalo však dlouhých dvacet let, než se na čáslavský sirotčinec nastřádalo. Až v roce 1915, k 500. výročí upálení Mistra Jana Husa, se jeho dveře otevřely prvním dětem.

Nebylo by se tak nikdy stalo nebýt nekonečné píle faráře Kozáka, jeho ženy Zdeňky a dobročinného spolku žen a dívek Marta, jehož členky kromě náboženských a vzdělávacích aktivit pro sirotky a nemajetné vlastnoručně šily a pletly. Tři z nich byly i členkami Kuratoria Husova asylu.

Pro potřeby dětského útulku byl zakoupen a pro nové účely zadaptován dům v dnes již neexistující Rybenské ulici. Ani ne za rok – těsně před Vánocemi – v něm hejtmanství povolilo zřízení sirotčince. Ubytováno zde mohlo být maximálně 18 dětí, ale na začátku jich bylo pouze deset. Mohly totiž obývat jenom přízemí, neboť první patro se pronajímalo, aby měl sirotčinec z čeho vyžít. Prostředky od zemského úřadu, peněžních ústavů a darů ze sboru k tomu nestačily. V roce 1930 proběhla velká přestavba, aby sirotčinec mohl dosáhnout i na peníze státu, které mu do té doby unikaly, protože nesplňoval některé hygienické normy. Po přestavbě se kapacita zvýšila na 25 dětí.

——— byla to velká, krásná cihlová budova, v jejímž přízemí se nacházela moderní kuchyně, koupelna, společenský sál, místnost pro „odpolední spáče“, studovna a přijímací kancelář. V patře byly pokoje pro děti a personál. K asylu patřila taky zahrada, kde si pěstovali zeleninu. [•JB]  

Husův asyl byl zprvu otevřený jen pro děti evangelíků, roku 1926 ale nové stanovy umožnily přijmout do péče chlapce a děvčátka z jiných církví nebo dokonce zemí. Ti, pokud je někdo neadoptoval, zůstávali v sirotčinci ideálně do svých dvanácti, nejdéle však do čtrnácti let. Od dvanácti totiž mohli začít pracovat v domácnostech, k čemuž v asylu neměli dost příležitostí, a hrozilo tak, že by si nevytvořili pracovní návyky a zvykli si „na lenost“. Svoji roli tu sehrála i začínající puberta, s jejímiž nástrahami bylo ve smíšeném sirotčinci obtížné si poradit. (Paní vychovatelka Buřitová si svého času chodila na náctileté stěžovat faráři Jeriemu a jednoho chovance dokonce nazývala „erotomanem“.)

V asylu nenacházely útočiště pouze sirotci, ale i děti z neúplných a sociálně slabých rodin. Ze vzpomínek pamětníků víme, že sem děti mohly být patrně „odkládány“ i z jiných důvodů. Údajně tu žili třeba dva synové jakési zpěvačky či šlechtičny, která hodně cestovala, ale děti navštěvovala a instituci hojně podporovala.

Veškerou práci kolem maličkých měla na starosti vedoucí sestra, dětmi nazývaná „tetinka”, která měla k ruce jednu až dvě další sestry. Velkou oblibu si získala...

——— teta Aninka, celkem stará paní, která vlastní děti neměla, ale chovanci i děti z okolí ji měli moc rádi. [•JB]  

Do asylu pravidelně docházel také lékař, který děti rovněž do péče přijímal a z ní propouštěl. O výchovu svěřenců se staral správce, o provozní věci jako nábytek, prádlo a domácí zvířectvo vrchní dozorkyně. Obě tyto funkce byly čestné.

Řádná výchova spočívala v dodržování několika zásadních pravidel – chovanci se nesměli hádat, prát, museli se chovat slušně k sobě navzájem i k dospělým, museli se umět dovolit a řádně poprosit a poděkovat. Jejich povinností bylo pomáhat s domácími pracemi, dobře zacházet s inventářem a udržovat čistotu. Je nanejvýš obdivuhodné, že v dobách vyplácení řemenem neměly tělesné tresty v Husově asylu své místo. Trestem pro děti bylo napomenutí nebo dočasná ztráta některých výhod. V nejhorších případech hrozilo vyloučení.

Denní režim začínal budíčkem o půl sedmé, pouze děti školou nepovinné si mohly přispat, pokud tak uvážila hlavní sestra. Večer se konala krátká pobožnost a spát se šlo po sedmé v případě menších dětí, pro starší byla večerka v devět. Jídlo bylo zajištěno pětkrát denně. Po snídani chovanci poděkovali slovy „zaplať Pán Bůh“ a představená jim odpovídala „Pán Bůh nám požehnej“. Oběd začínal ve dvanáct, večeře o půl sedmé a vždy také začínaly i končily modlitbou. Děti si musely vždy umýt ruce, upravit se a učesat. Nemohly bez dovolení odcházet od stolu, nedojídat, jíst hltavě a zbytečně mluvit. Po večeři samozřejmě následovalo mytí a čištění zubů. Na hygienu dbal kromě personálu i lékař. Tělesné prádlo se měnilo nejméně jedenkrát za týden, někdy i častěji, prádlo ložní jednou za čtrnáct dní. 

Děti navštěvovaly normální školy – dívčí naproti gymnáziu a chlapeckou školu na náměstí. V neděli chodily do nedělní školy a do kostela. Zůstávaly v asylu do čtrnácti let a pak obvykle chlapci odcházeli do učení a děvčata šla dělat hospodyně. Velmi málo dětí pokračovalo dalším vzděláváním.

Volný čas mohli trávit různě: pomocí vychovatelkám, čtením, sportem, procházkami, zpěvem či hrou na hudební nástroje. Byli aktivní v různých spolcích, navštěvovali třeba Sokol či Junák. Nemalou úlohu v tom sehrál evangelický učitel, skautský náčelník, sokol a člen pěveckého spolku Hlahol Rudolf Forman. Na prázdniny jezdily děti do rodin nebo na pobyty, které organizovala evangelická mládež, sokolové či junáci.

Lidé kolem čáslavského Husova asylu, podobně jako další soukromí dobrodinci či dobročinné organizace, dali domov, péči i lásku potřebným dětem dávno před tím, než se na nějaký zásadní krok zmohl stát. Systém sociální péče přešel do státní správy až v roce 1952, v době, kdy fungování církve bylo zdecimováno jak druhou světovou válkou, tak nastalým obdobím komunismu.

Husův asyl nezměnil svůj název, ani když k tomu byl během války vyzýván, a válku přežil. Plnil dál své poslání navzdory tomu, že od roku 1948 mu nebyla vyplácena státní subvence. Od roku 1915 do září 1946 se v sirotčinci vystřídalo 183 dětí a dvanáct opatrovnic. Některé děti žily v asylu i dvanáct let. 

Sirotčinec byl definitivně zrušen roku 1952. Podařilo se však prosadit, aby budova mohla být nadále využívána jako domov pro vysloužilé faráře, oficiálně „Domov pro duchovní Českobratrské církve evangelické na odpočinku“, a tak fungoval až do roku 1978. Roku 1965 chtěla synodní rada uskutečnit rozsáhlou rekonstrukci objektu, ale záměr byl úřady zamítnut s tím, že do pěti až deseti let bude celá čtvrť včetně budovy asylu zbořena. K tomu došlo roku 1978.

——— 

PAMĚTNÍCI

•JB —— Jaroslava Bártová (* 1924)

Rozená Kasalová, členka sboru ČCE v Čáslavi. Její vzpomínky jsou zachyceny v bakalářské práci Pavla Dočekala Husův azyl v Čáslavi 1915–1952.