Josef Svoboda — dětem

Kdo je scénograf?

Scéna je jeviště. „Grafein” znamená řecky psát nebo kreslit. Scénograf je tedy člověk, který popíše a nakreslí, jak má vypadat všechno, co při divadelním představení uvidíme na jevišti – kulisy, rekvizity, světlo, loutky, kostýmy. Scénograf se radí s režisérem, co všechno má scéna v daném představení umět a jak má působit na diváky. Scénograf pak musí vymyslet, z čeho a jak všechny ty fígle a kouzla technicky provést. Josef Svoboda o své práci říkal: „Buď dáte režisérovi okarinu, na kterou zahraje 3 tóny, anebo mu dáte varhany, na který zahraje 3 oktávy.” 

 

Kouzelník

Když po něm režiséři chtěli skoro zázraky, byl Josef Svoboda ve svém živlu.

„Udělej na jevišti jihočeský rybník, který se na obzoru sbíhá s nebem.”
„Vytvoř pro hlavního hrdinu opravdovskou zkoušku ohněm a zkoušku vodou.”
„Chci mít na jevišti nekonečnou krajinu.”
„Balkón Romea Julie musí lítat ve vzduchu.”

A Josef Svoboda to všechno dokázal, až se lidem tajil dech a nikdo nechápal, jak je něco takového v divadle možné. A přece to nebyla kouzla, ale dokonalá technická řešení, na jaká nikdo před ním nepřišel. A většinou v nich hrálo hlavní roli světlo. Proto je Josef Svoboda považovaný za jednoho ze zakladatelů light designu. Jako úplně první scénograf použil (právě pro zkoušku ohněm a vodou) laser.

 

 

Vynálezce

Když zadáte do Googlu „Svoboda rampa”, najdete okamžitě jeden z nejúchvatnějších patentů Josefa Svobody. Soustavu reflektorů, která umí vytvořit tak silný pruh úzkého světla, že funguje doslova jako světelná opona. Za ním nebo dokonce v něm diváci herce prostě nevidí.
Před dalším z vynálezů Josefa Svobody si na celosvětové výstavě EXPO 58 sedli na zadek i technické velmoci jako Japonsko. Divadelní kouzelníci Josef Svoboda a režisér Alfréd Radok vymysleli polyekran – promítání několika různých obrazů na několik různých promítacích pláten současně. A protože jim ani to nebylo dost, zkombinovali tuhle projekci s živými herci na jevišti. Jejich vystoupení se prolínalo s tím na plátně do té míry, že v některých momentech to působilo, jako by filmové postavy vystoupily z plátna přímo na jeviště a naopak. Takto vznikla Laterna magika – magické spojení filmu a divadla.

UKÁZKA ——— Laterna magika 

 

 

  

Kde se bere inspirace? aneb „Tátův internet”

Pokud vám Čáslav přijde poněkud nudná a nezajímavá, asi se budete divit. Světelná magie Josefa Svobody se totiž začala vařit v čáslavském kotlíku, do kterého mladý truhlářský učeň a skaut denně přihazoval pablesky světel a stínů, které se míhaly na chmelnici, v bažantnici nebo na okolních lukách. A i když za krásnou architekturou jezdil i chodil spíš do Kutné Hory, nikdy ho neomrzel pohled na čáslavskou věž čnící k nebi v ničím nezvrásněné rovině.

Josef Svoboda zkrátka chodil stále s očima dokořán a hlavou otevřenou. Kochal se krásou, ale možná ještě víc ho zajímalo, jak by tu či onu krásu dokázal uměle, technicky vytvořit. Celý život dělal fotky čehokoli, co ho mohlo inspirovat pro další divadelní výpravu (neboli scénografii), a třídil je do krabiček s názvy jako Mikropříroda, Krajky, Květy, Stromy, Maloměsto, Gotika, Květiny, New York, aby je měl vždycky po ruce. „Tátův internet”, tak říká dcera Josefa Svobody, kostýmní výtvarnice Šárka Hejnová, obrázkové knihovně, která dnes zabírá obrovskou rodinnou garáž.

 

 

Dobrá rada drahá

„Nemůžeš být prťák, musíš být profi! Vyučil jsem se truhlářem ve Vídni, neboť jsem věděl, že je to město nábytku. A já jsem chtěl dělat ten nejlepší nábytek! Po šesti letech jsem se vrátil do Čáslavi a založil jsem si dílnu. A ty musíš udělat totéž. To znamená, musíš se snažit ve svém oboru vědět a umět všechno, pracuj s láskou a odpovědností, nauč se myslet v řádu svého řemesla,“ opakoval Josef Svoboda starší stále dokola svému synovi. A on to podle jeho rady udělal. Vytvořil přes 700 scénografií, osmnáct jich vešlo do historie, a devět z nich dokonce přineslo na divadlo něco, co do té doby nikoho ani nenapadlo.

 

 

Vychytávky, které vstoupily do dějin

V Itálii v inscenaci slavné opery La Traviata zavěsil Svoboda přes celou scénu gigantické zrcadlo, které odráželo obrovská malovaná plátna položená jako koberce v deseti vrstvách na podlaze jeviště. V závěrečné scéně se zrcadlo naklopilo tak, že překvapení diváci do něj zírali sami na sebe.

Ve slavné balkonové scéně z Romea Julie se mu opravdu podařilo vytvořit dojem, že lodžie, na které si mladí milenci vyznávají lásku, létá. Skrýt lana, táhla, trámy, které něčím na divadle pohybují tak, aby je divák opravdu ani nezahlédl, je nesmírně složité. Josef Svoboda to dokázal opět kombinací chytrého nasvícení a černé látky.

Úplně první použití laseru v divadle mohl být pěkný a pěkně drahý trapas. „Ten laser byla asi třímetrová roura široká nějakejch 40–50 cm a Svoboda, když dělal Mozartovu Kouzelnou flétnu, si od Siemensů objednal, aby mu ten laser přivezli do mnichovskýho divadla. Kouzelná flétna je pohádka, kde na konci je zkouška ohněm a zkouška vodou. A teď jde o to, jak ten živel na jevišti uděláte. Tak on si myslel, že to udělá těma laserovýma paprskama. A pak mi líčil, jak to probíhalo: „Čéče, oni mi tam přinesli všelijaký broušený hranoly, krystaly, zrcátka a teď ten paprsek se rozdělil na čtyři a bylo to strašně geometrický a bylo to špatný. A teďka tam stálo asi 7 těch inženýrů od Siemense, agregát běžel, tam tekly prachy a teď všichni koukali na mě a já jsem byl úplně v háji. Jak jsme stáli v tý promítací kabině, tak tam na jedný skříňce stála flaška od piva, tak já jsem prostě po ní skočil, dno jsem urazil o hranu stolu a strčil jsem ten střep do toho paprsku a najednou se to rozplynulo v tu úžasnou mlhovinu, která je do dneška na všech fotkách.”  Josef Svoboda měl prostě tu odvahu to zkusit a zase to jednou vyšlo.