Aleš Veselý — dětem

Žlutá hvězda, tatínek a koleje

Alešův tatínek byl Žid, ale doma se židovské tradice nijak nedržely. Aleš se dozvěděl, že patří k vyvolenému národu, až když mu v šesti letech připíchli na kabátek žlutou hvězdu: „Byl to zvláštní pocit, který jsem nikdy předtím nezažil – že je člověk jiný.“
To už bydleli v Hradci Králové a jako smíšená rodina se museli stěhovat z bytu na hlavní třídě do domku bez vodovodu a kanalizace. Aleš nesměl chodit do školy, a tak se učil doma s dědečkem a maminkou. Sestru a tatínka poslali nacisté do koncentračního tábora v Terezíně, odkud na samém konci války uprchli. Tu chvíli pak Aleš slavil každý rok 4. května v 11 hodin večer. Tu chvíli, kdy se v noci probudil a nad ním stál táta.

Takové štěstí ale ostatní členové širší rodiny Veselých neměli. Během války jich zahynulo čtyřicet dva. Je a další desetitisíce lidí, kteří byli odvezeni do pracovních a vyhlazovacích táborů, připomíná Alešova Brána nenávratna – železniční koleje, které na nádraží v Praze-Bubnech vedou rovnou do nebe a čekají, až kolem nich vyroste Památník ticha.

Písek, hlína, listí, plechy ...

„Já jsem nikdy sochařem ani nechtěl bejt,“ říkal Aleš Veselý, „na sochy jsem se díval nerad, neměl jsem se tehdy čím inspirovat, všude samý poprsí a busty.“  Dokonce ani na výtvarné akademii ho nenapadlo, že by jednou dělal trojrozměrné věci. Poprsí a busty prostě nebyly jeho gusto. Až když si začal svobodně „ulítávat“, našel svůj způsob vyjádření toho, co ho zajímalo. Začal pomocí laků a pálením letlampy spojovat dřevo, písek, hlínu, listí, plechy, dráty, textilie, asfalt a zkrátka kde co našel. Vytvářel objekty, ze kterých vystupovaly na všechny strany trny a bodce, nebo naopak v nich zely pukliny a obnažené rány. Nechtěl, aby jeho umění bylo krásné, chtěl, aby něco důležitého vyjadřovalo a aby bylo v tom vyjádření přesné. Pro něj byla tvorba vždycky „způsobem, jak se něco dozvědět.“ 

Železo, korouhve a temná síla

Začal taky experimentovat se svařováním železných soch. Tak vznikla třeba oceňovaná Židle Uzurpátor nebo jeho nejznámější dílo Kaddish a celá série Enigmatické objekty. Jeho železné sochy by dokonale zapadly do výpravy apokalyptického fantasy, nejspíš jako válečné korouhve a odznaky moci Pána temnot.
Taková posvátná hrůza, moc a ještě mnohem víc vyzařuje i z Kaddishe, železné sochy, která je považovaná za největší české sochařské dílo druhé poloviny dvacátého století. Aleš Veselý ji vytvořil během symposia v ostravských železárnách, kam původně vůbec nechtěl jet, aby se mohl starat o nemocného tatínka. Ten ale pár týdnů před zahájením symposia zemřel, a tak smutný Aleš váhal znovu. Nakonec se do Ostravy vypravil a strávil tam na svém monumentálním díle několik měsíců. Pojmenoval ho ovšem až v den, kdy jej instaloval do symposijní galerie. Bylo to na den přesně rok po otcově smrti. Až v tu chvíli Alešovi došlo, že jeho socha je k/Kaddish – celoroční modlitba židovského syna za zemřelého otce.

I pro ni platilo Alešovo: „To, jak věc vypadá, není tak důležité jako to, čím je a co vyjadřuje.“

 

Kružidla, kyvadla, pružiny a visící koule

Kolikrát už jste si zatočili obří koulí před vstupem do GASKu (Galerie Středočeského kraje) v Kutné Hoře? A věděli jste, že ji vytvořil právě Aleš Veselý? Jmenuje se Vstup do zákona a můžete s ní vstoupit nejen do zákona, nýbrž také mezi Alešovy „obříky“.

Ať už za to mohla čáslavská věž, pod kterou se narodil, nebo obrovská tíha historických okolností, v nichž vyrůstal a později žil, Aleš Veselý vždycky věděl, že musí tvořit něco OPRAVDU VELKÉHO. A tak vytvářel sochy, které měly podobu ohromných kružidel, táhel, kyvadel, obrovských mechanismů vyrovnávajících síly pomocí tahů, tlaků nebo pnutí. Používal při tom různé balvany, pružiny, páky, nakloněné roviny a umisťoval svá díla do krajiny. Jen tak pro představu: pouhý model nikdy nerealizované sochy Memento pro Památník Terezín měřil na výšku tři metry. Skutečný měl mít desetkrát víc!

Mnoho z Alešových monumentálních děl můžete vidět v jeho venkovním ateliéru ve Středoklukách, do kterého se schoval, když nemohl za komunismu veřejně vystavovat i když mu bylo těžko z osobních důvodů. Sám o tomhle výjimečném místě říkal: „Podařilo se mi mít tady svůj svět, kam jsem utíkal, a z věcí, který byly náhodně odvržený, který jsem tady potkával, třeba i na skládce, jsem skládal věci, který jsem v tu chvíli nepovažoval za umění, byla to jenom taková potřeba, byl to způsob meditace.“

 

Jeřáby, sochy, oblouk

Srdečné pozvání ředitelky Dusíkova divadla Evy Albrechtové přivedlo Aleše Veselého do Čáslavi znovu po dlouhých 70 letech. V roce 2008 mu totiž Eva Albrechtová uspořádala na malé město skutečně velkolepou výstavu. Aleš Veselý se vrátil „domů” v doprovodu nákladních aut a jeřábů, které na Komenského a Žižkovo náměstí a před Dusíkovo divadlo postavily tři z jeho obřích objektů. Pro jeden z nich si sochař vybral oblouk kostela sv. Petra a Pavla, který si pamatoval z doby, kdy v Čáslavi žil, z dob, kdy mu byly dva roky.

Už jen ta instalace byla zážitek!