Miloš Forman — dětem

První filmové zážitky budoucího režiséra

Miloš Forman vyrůstal v době, kdy ještě nebyla televize a filmy do kin se natáčely jen černobíle. Ten první, který Miloš jako pětiletý viděl, byl dokonce němý. Žádný zvuk, jen titulky přes celé plátno mezi jednotlivými scénami. Bylo to o to vtipnější, že se tenkrát promítala opera – Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Zpěváci na plátně si mohli vyřvat hlasivky, ale v kině bylo naprosté ticho, dokud za ně nezačali zpívat diváci:

„Proč bychom se netěšili,
proč bychom se netěšili,
když nám pánbůh zdraví dá, zdraví dá…“

Ale pak vzali rodiče malého Miloše do čáslavského kina Pokrok ještě jednou, když mu bylo asi osm, a vzpomínal na to ještě v osmdesáti: „Tentokrát se hrála Disneyova Sněhurka a sedm trpaslíků a ten film pro mě byl jako zjevení. Ty nádherné barvy, božská hudba, známý příběh, který se najednou zdál docela nový, až jsem nevěděl, co dělat. A tak jsem dělal to, co ostatní: řval smíchy, hýkal radostí, kousal se do rtů, tleskal trpaslíkům, miloval Sněhurku a strašně jsem chtěl, aby ta podívaná nikdy neskončila.

V té době byl největší honorací města Čáslav jistý pan Pick, majitel továrny na mýdla, která vyráběl v podobě barevných figurek Disneyových trpaslíků. Už několik let jsem si umýval ruce Prófou, Šmudlou, Kejchalem, Stydlínem… Tohle ale muselo okamžitě skončit. Napochodoval jsem domů a všem jsem nařídil, že napříště se trpaslíků nikdo v domě ani nedotkne. Sundal jsem je z poličky v koupelně a uložil je do ozdobné krabice. Všude jsem je tahal s sebou. Často jsem zvedl víko, zálibně si je prohlížel a očuchával.”

 

 

Nejhezčí vánoční dárek

„Vzpomínám si, jak tehdy tatínek usedl k pianu a chystal se s celou rodinou zpívat koledy, což byl štědrovečerní zvyk, který jsem vášnivě nenáviděl, protože jen oddaloval tu krásnou chvíli, kdy se začnou rozbalovat dárky. Tatínek zvedl víko, zahrál jeden akord. A vyloudil z piana drásavý jek. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten děsivý zvuk nevychází z piana, ale z krabice, která ležela tatínkovi u nohou. Ten psík byl nejlepší dárek, jaký jsem kdy k Vánocům dostal. Pojmenoval jsem ho Rek a stali jsme se velkými kamarády. Nehnul se ode mě ani na krok.” Když ale bylo za války třeba se uskromnit, začínal Rek lézt „čím dál víc do rozpočtu. Já bych se klidně uskrovnil a často jsem mu dal nažrat ze svého, ale to se mamince nelíbilo. Liboval jsem si, že je Rek voříšek, a ne třeba bernardýn. Jednoho dne ale Reka hlad přemohl. Byl zrovna doma sám a podhrabal se pod plotem do kurníku. Neušetřil ani jednu z našich liliputek. Ten masakr se nedal ničím obhájit a mamince byla celá věc rázem jasná. Hned druhý den se dostavil jakýsi sedlák s křivými zuby z nedaleké vesnice, kterého jsme tak trochu znali. Matka mi vyrvala Reka z náručí a dala mu ho. Pral jsem se a křičel a všechny nenáviděl, ale byli silnější. Takže Rek byl nakonec vyhandlován za novou várku liliputek.”

Ztráta Reka bohužel nebyla zdaleka jediná, která Miloše Formana za války potkala. Vánoce, kdy jezevčíka dostal pod stromeček, byly poslední, které strávil s celou svou rodinou. V příštím roce mu tatínka přímo před očima odvedlo gestapo a poslalo ho do vězení a nakonec do koncentračního tábora, kde o čtyři roky později zemřel. Stejným způsobem přišel v deseti letech i o maminku. Zbytek války se o něj starali rodinní příbuzní a přátelé. O Reka se celým tělem a duší pral, s odchodem rodičů, kterým bylo ještě nějakou dobu možné psát, posílat balíčky, výjimečně je i navštívit, se smiřoval pomalu, postupně, otupěle.

 

Velbloudí karavana z Havlíčkova Brodu

Po skončení války se děly věci! Tak třeba se u Havlíčkova Brodu objevila opuštěná cirkusová velbloudice. Co v době, kdy všude proudili lidé odtržení válkou od domova, s velbloudem na Vysočině? Dostala jméno Pepita, ujali se jí skauti a slíbili ji dopravit, přesněji řečeno dovést z Havlíčkova Brodu do pražské zoologické zahrady.  Jedním z junáků, kteří přebírali na cestě štafetu, byl třináctiletý Miloš Forman: „My kluci z Čáslavi jsme velblouda měli odvést do Kutné Hory a předat místním skautům, kteří s ním měli jít dál. Byli jsme na poloviční cestě do Hory, když se objevila kolona ruských náklaďáků a ta čtyřnohá bestie se rozhodla, že nepůjde, a ani se nehnula. Jako první k nám přijel důstojník v gazíku a chvíli nás pozoroval, jak se hmoždíme. Pak vystoupil. Myslel jsem, že nám jde pomoct odstrkat to zvíře ze silnice, ale on vytáhl revolver a namířil velbloudovi na hlavu. Hystericky a za velkého řevu jsme začali do velblouda kopat, kroutit mu ocasem, tahat ho a strkat, ale on se ani nehnul. Karel Bochníček si klekl před důstojníka a prosil ho, ať zvíře ušetří. Ani s velbloudem, ani s důstojníkem nic nehnulo, až po chvíli velbloud krknul a z huby mu vychrstl obrovský zelený žvanec, který mi přistál přímo na hlavě. Po tom velbloudím zvratku jsem smrděl ještě týden. V tu chvíli se ruský oficír zachechtal a schoval revolver.“ 

 

 

Čáslavská tramvaj!

Jako kluk miloval Miloš tramvaje a hrozně si přál, aby jezdily i v jeho městečku. Otravoval tím všechny dospělé, když se jeden čas neustále vyptával, jestli by to šlo v Čáslavi zařídit. Až jednoho dne konečně dostal jednoznačnou odpověď: Aby se vyplatilo postavit tramvajové koleje, musí mít dané město alespoň 5 km na délku. A tak Miloš začal krokovat Čáslav: „Změřil jsem ji několikrát, ale ať jsem kroky zkracoval, jak chtěl, nikdy mi to nevyšlo na víc než čtyři a půl kilometru. A tak jsem pochopil, že je pro mě naše městečko malé a že ho jednou budu muset opustit.“ 

 

Gympl s Havlem, Expo se Svobodou, Hollywood s Oscary

Při všem neštěstí, které Miloše Formana hlavně v dětství potkalo, ho pak v pravý okamžik políbila i Štěstěna. Jako nadaný válečný sirotek dostal příležitost studovat prestižní internátní gymnázium v Poděbradech, kde byl jeho spolužákem a kamarádem budoucí český prezident Václav Havel.

Když chtěl studovat režii na divadelní fakultě, nevzali ho, ale když po tomhle neúspěchu podal víceméně ze zoufalství, že bude muset na vojnu, přihlášku na scenáristiku na FAMU, byl přijat okamžitě.

Na světové výstavě EXPO 58 už psal scénáře po boku divadelního génia Alfréda Radoka a scénografického kouzelníka Josefa Svobody, o dvanáct let staršího „souseda” z Čáslavi, a podílel se tak na fantastickém spojení divadla a filmu zvaném Laterna magika, kterým tehdy Češi ohromili svět.

Pak už Miloš Forman točil jeden film za druhým – nejdřív v Československu a po jeho okupaci sovětskými vojsky v roce 1968 se nezalekl ani Spojených států amerických – a sbíral nominace a nejvyšší filmová ocenění na světě. Jeho Přelet nad kukaččím hnízdem v roce 1976 vyfouknul ostatním nominovaným filmům americké Oscary ve všech pěti hlavních kategoriích a na stránkách ČSFD je pátým nejoblíbenějším filmem všech dob. Osm Oscarů získal o devět let později Amadeus. Oba tyto snímky zajistily zlatou sošku za režii i samotnému Miloši Formanovi a zaručily mu tak nesmrtelnost.

Oscar neoscar, s Milošovými filmy se nedá šlápnout vedle, ať si pustíte Lásky jedné plavovlásky nebo Vlasy, Hoří, má panenko, nebo Muže na Měsíci, Amadea, Valmonta, nebo Černého Petra, Lid vs. Larry Flynt nebo Konkurs. Miloš Forman měl totiž čuch na příběhy. 

 

 

Dvakrát dvojčata

K nesmrtelnosti jména Forman udělal oscarový režisér ještě jeden důležitý životní krok, přesněji kroky čtyři. A i v tomto ohledu se mu povedl výjimečný kousek – pořídit si dvakrát dvojčata, ta druhá (Jamese a Andrewa) 34 let po těch prvních, Matěji a Petrovi. Matěj a Petr Formanovi by si ale pro své umění, které provozují s Divadlem bratří Formanů po celé Evropě, zasloužili už vlastní zastavení, i když už bohužel ne čáslavské.  

 

 

 

ČESKÁ TELEVIZE ⟶ WIFINA — SPOLEČNOST: MILOŠ FORMAN

 

OFICIÁLNÍ WEB MILOŠE FORMANA ⟶