Jan Ladislav Dusík — dětem

Kozel zahradníkem – Láďa řeholníkem

Po roce studia na Karlově univerzitě napadlo Jana Ladislava, že se stane mnichem v klášteře ve Žďáru nad Sázavou. Naštěstí se ukázalo, že je na to podle zákona moc mladý. A tak se kozel nestal zahradníkem, ani Láďa řeholníkem. Stal se evropskou hudební hvězdou a divošsky řádil, jako by se narodil o dvě stě let později jako hvězda rocková. Lámal srdce, utíkal před vojnou, vězením pro dlužníky i vlastní manželkou, přeháněl to s jídlem i alkoholem a k tomu všemu hrál jako bůh a skládal také tak.

 

 

Chceš být in? Choď na Dusíka!

Jako raketa vystřelil Jan Ladislav mezi evropské muzikantské hvězdy a dá se skoro říct, že tak strávil dvacet let na jedné obrovské koncertní šňůře: Amsterdam – Haag – Mohuč – Berlín – Petrohrad – Paříž – Milán – Paříž – Londýn – Hamburk – Čáslav – Praha – a do třetice zase Paříž. 

Čáslav, Praha, a dokonce ani Rakouská monarchie, jejíž součástí bylo české království, jeho talentu prostě nestačily. Musel zazářit v „hlavním městě” kultury – v Paříži. Tam si ho zamilovala sama královna Marie Antoinetta, kterou po její popravě za Velké francouzské revoluce Dusík oplakával ve své skladbě Smrt Marie Antoinetty. Jestli byl za této královny jen oblíbený, tak za Napoleona II. už byl star, která vyprodala tehdejší francouzskou O2 arénu – divadlo Odéon. Kdo chtěl být in, musel chodit na Dusíka.

 

 

Vylepšený klavír

Jan Ladislav se stal klavírním virtuózem. Koncertoval nejen na kladívkový klavír, ale i na takzvanou skleněnou harmoniku. Uměl hrát s takovým citem, že publikum šílelo. Jako jeden z prvních začal ve svých skladbách používat tzv. přednesové značky, které muzikantům doporučují, jakým způsobem nebo s jakou emocí mají předepsané tóny hrát (zamilovaně, zlehka, důrazně atd.) Těm, kdo hrají na nějaký hudební nástroj, to dnes přijde jako samozřejmost. Za Dusíka to bylo průkopnictví, které hudbu posunulo zase o krok dál.
Ale ani přednesové značky nemohly pojmout celé muzikantské srdce Jana Ladislava. Aby se mohl do hudby ponořit naplno, přesvědčil Jan Ladislav Dusík slavného anglického výrobce pian Johna Broadwooda, aby mu postavil první klavír s klaviaturou rozšířenou o klávesy g3 – c4. Mělo to fantastický úspěch, a tak Broadwood brzy přidal ještě C1 – F1. Klavír začal zpívat. A tím, kdo ho rozezpíval, byl Jan Ladislav Dusík.

 

 

 

Rock star Jan Ladislav v Čáslavi

14. a 15. září 1802 zažila Čáslav fenomenální koncert – k jejímu rodákovi Janu Ladislavovi se přidal rodák ze Žehušic, virtuóz na lesní roh Jan Václav Stich zvaný Giovanni Punto. Kluk z Čáslavi a kluk ze Žehušic, kteří se na svoje nástroje naučili hrát líp než kdokoli jiný v jejich době, se po koncertním turné na evropských královských dvorech sešli v domě na čáslavském náměstí a prostě spolu zahráli pro hosty jistého pana von Widmanna. Pokud vás napadne, k jakému setkání dnešních osobností tuhle událost přirovnat, dejte nám vědět ;). Nahrávku tehdejšího koncertu se z důvodu neexistence jakéhokoli nahrávacího zařízení v roce 1802 nepodařilo zajistit. Jednu ze skladeb, která tehdy v Čáslavi zazněla, si ale můžete poslechnout ve skoro stejně mistrovském podání Petry Bělohlávkové. 

UKÁZKA —— Téma a úryvek z 1. variace na anglickou píseň God save the King 

 

 

 

 

 

J. L. Dusík – láska všech Japonců?

V Čáslavi nese jméno Jana Ladislava Dusíka jak základní umělecká škola, tak městské divadlo. Když se naše divadlo v letech 1867-1869 stavělo, byl Jan Ladislav rozhodně tím nejslavnějším místním rodákem, a tak není divu, že se divadlo pojmenovalo po něm.
Od té doby se v Čáslavi ale narodilo hned několik miminek, z nichž vyrostli muži, kteří změnili svět ještě podstatněji. A tak se na rozverného skladatele a virtuóza trochu nespravedlivě začalo zapomínat. Dokud nepřijeli Japonci!
Jednoho dne před Dusíkovým divadlem zírala nechápavě jeho ředitelka Eva Albrechtová na autobus plný japonských turistů, kteří se jí začali dobývat do instituce a ostošest cvakali foťáky. Po chvíli zmatku se vyjevilo, že jde o muzikology na speciální dusíkovské túře po Evropě. Čáslav tudíž rozhodně nemohli vynechat... Přijeli hledat cokoli o svém oblíbeném skladateli... a s pomocí paní ředitelky našli divadlo i rodný dům.