Jak Čáslav zrodila kultovní dětskou knihu aneb Karafiátovi Broučci
Ve svých šestadvaceti letech byl do čáslavského učitelského ústavu povolán Jan Karafiát, budoucí autor české dětské klasiky – knihy Broučci. Za svou první povinnost považoval mladý bohoslovec výchovu budoucích učitelů jakožto duchovních pracovníků. Laskavě, nicméně s přísnou důsledností proto vyučoval náboženství, pedagogiku, literaturu, logiku, psychologii, ba i hudbu. Po nocích se však, aby zahnal chmury, vrhal na psaní.
Kniha, která otevírala dveře do světa literatury mnoha generacím českých dětí, se zrodila v létě na cestě z Peček do Bošína u Hořátek. Její převážná část ale vznikla v Čáslavi. „Věc v mysli už dávno hotovou jsem na procházce lil do formy, večer pak, když chovanci spali, jsem ji v půlhodinkách házel na papír," vzpomíná Jan Karafiát ve svých Pamětech. A tak je tato česká dětská klasika upředena z pablesků zapadajícího slunce mezi stromy ve Vodrantech, tmy na čáslavských valech a šumění kašny na náměstí.
Místním čtenářům nemohou k srdci nepřirůst ilustrace Rudolfa Matesa s čáslavskými motivy. Nesmrtelnost Karafiátových Broučků však svými ikonickými ilustracemi pojistil Jiří Trnka.
Poslední sbohem Miloše a Rudolfa Formanových...
Na schodišti učitelského ústavu proběhlo za druhé světové války poslední setkání otce a syna Formanových, Rudolfa, dlouholetého učitele a zakladatele skautského oddílu v Čáslavi, a Miloše, budoucího filmového režiséra světového věhlasu. V sugestivním vyprávění na svého otce vzpomíná Miloš Forman ve své autobiografii Co já vím?
„Když si dnes tatínka vybavuju, vidím ho jako obra, který se tyčil vysoko nade mnou. Vždycky jsem na něho koukal maximálně tak z úrovně kuchyňského stolu. Ve svých padesáti letech byl dost starý na to, aby byl mým dědečkem, a jako nadřízený všech mých učitelů měl u mě dvojnásobnou autoritu. Choval se ke mně laskavě, i když poněkud odtažitě, ale o mé učení se zajímal do všech detailů.
První velký předěl v mém životě nastal krátce na to, co přišli Němci a otec učinil své osudové rozhodnutí. Naši staří rodinní přátelé Koukolovi odjeli do Švédska a do Anglie, kde měli nějaký majetek. Brzy nám vzkázali, abychom se vypravili za nimi, že nám v začátcích pomůžou. Matka by bývala odjela ihned, ale otec byl zásadně proti. Neopustí přece svou zemi, když je jí nejhůř. V Čáslavi se narodil, v Čáslavi žije a v Čáslavi i umře.
Jednoho jarního dne v roce 1940 vstoupil ředitel školy do naší třídy, a protože se tak stalo poprvé, rozhostilo se v místnosti takové ticho, že by bylo slyšet upadnout na zem špendlík. Zašeptal něco do ucha učiteli a namířil si to rovnou k mé lavici.
„Miloši, pojď se mnou ven," řekl mi tiše.
Následoval jsem ho ke dveřím, po chodbě a vzhůru po schodišti, kde na odpočívadle stál můj otec se dvěma muži v kožených kabátech. Otce jsem vídal ve škole pořád, a tak mi ta situace nepřipadala nijak zvláštní. Vystoupal jsem po schodech k němu a on mi vyšel pár kroků naproti. Pohladil mě po vlasech, takže mi bylo hned jasné, že se něco děje, i když jsem netušil co. Mluvil ke mně úplně stejně jako vždycky, ale v jeho chování bylo něco podivného.
Najednou jeden z těch mužů v kožáku řekl něco německy. Nerozuměl jsem mu, ale znělo to vlídně. Otec mě opět pohladil a podal mi obálku.
„Dej tohle mamince a řekni jí, že je všecko v pořádku a že se co nejdřív vrátím, rozumíš?"
„Ano, tatínku."
Pak se otec s těmi dvěma pány vydal po schodišti dolů a já s panem ředitelem jsme je sledovali z výšky odpočívadla, jak se vzdalují, jak se opírají do těžkých vstupních dveří a vycházejí ven. Dveře se za nimi pomalu zavřely a já čekal, až ředitel něco řekne, jenže on tam stál a zíral na výplň dveří." (kráceno)
Jaké talenty zrodila budova učitelského ústavu...
... a řady slavných výše jmenovaných osobností, které se v různých funkcích a při různých příležitostech utvářely ve zdech této budovy, zakončují autorky projektu LET. Ing. arch. Radka Neumanová zde ve svých šesti letech absolvovala klíčových prvních šest měsíců institucionalizované výtvarné výchovy u zasloužilé pedagožky Blahoslavy Procházkové, MgA. Nora Procházková se ve zdejší tělocvičně protančila k baletní ladnosti své grafické práce, MgA. Klára Fidlerová zpěvem koled na hudebních večírcích získala svou první zkušenost se skupinovou jevištní produkcí a Mgr. Kristýna Svobodová si pod vlivem svérázných metod učitelky rytmiky zpevnila hýžďové svalstvo pro svou kariéru v oboru muzejnictví.
