Spisovatel z čáslavského ostrova 
* 7. června 1882, Čáslav
† 12. ledna 1928, Brno
adresa rodného domu:
Rybenská čp. 34, Čáslav
(dnes park R. Těsnohlídka)
GPS: 49.9068986N, 15.3911133E
stezka: S02 Rodáci dětem
kód: S02-07
text: Klára Fidlerová
ilustrace: Nora Procházková
—— zapomenutý spisovatel nezapomenutelné knížky
—— zachránce dětí a Vánoc
—— syn čáslavského rasa a indián z čáslavského ostrova
Rudolf Těsnohlídek byl za svého života velmi oblíbený novinář. Ve skrytu duše si ale daleko víc přál být uznávaný spisovatel. To se mu nakonec povedlo hlavně díky Lišce Bystroušce. Příběh mláděte vyrůstajícího v dospělou lišku v hájovně revírníka Bartoše se dodnes čte a hraje na divadle. Ovšem v době, kdy ho Těsnohlídek napsal, to byla přímo hitovka. Čtenáři se nemohli dočkat dalšího čísla brněnských Lidových novin, kde vtipné příhody lišky Bystroušky s kresbičkami Stanislava Lolka vycházely na pokračování.
Když na Rudolfa v bílovických lesích přišla liščí inspirace, „škrabal” podle svých slov „tak divoce, že to v tiskárně nemohli přečísti a hrozili stávkou.” Proto musel svůj text v redakci diktovat do psacího stroje. A tak se díky Rudolfově škrabopisu a přepisování textu někým jiným dostal do knihy místo sojky rorýs a z původní lišky Bystronožky se stala slavná Bystrouška.
Lidé z Těsnohlídkova seriálu bláznili, psali mu do redakce nadšené dopisy a jednou dorazil i vzkaz, který spisovatel nejdřív považoval za legrácku svého kolegy. Z Lišky Bystroušky prý udělá světově proslulý skladatel Leoš Janáček operu! Žádný apríl se ale nekonal, i když na začátku cesty Lišky Bystroušky k opeře se někdo opravdu hlasitě a srdečně smál. Byla to hospodyně u Janáčků: „... Jednou zas tak čtu – byl tam zrovna obrázek, jak se Bystrouška vede se Zlatohřbítkem a nese si kytičku. Přišlo mi to hrozně k smíchu, jak se tam tak nafukovali. Myslila jsem, že nikdo neslyší, jak se nahlas směju; milostpaní nebyla doma a pán byl v pracovně.
Ale najednou se objevil ve dveřích kuchyně:
Prosím vás, osobo, čemu se tak smějete?
Ale tady Bystroušce, milostpane.
Jaké Bystroušce?
Copak oni to nečtou? Vždyť to psal pan redaktor Těsnohlídek z Lidovek.
Podala jsem mu noviny, on se díval na obrázek, četl si, začal se usmívat a já mu povídám:
Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířata povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou – z toho by byla, panečku, opera!
On na to nic. Jen se začal shánět po každém pokračování Bystroušky."
Tipy
- Příhody Lišky Bystroušky z pera Leoše Janáčka jsou jednou z nejznámějších oper na světě a vy se s nimi můžete seznámit i v animovaném filmu z dílny BBC. Hodnocení 73%- doporučujeme!
- Úžasně vtipně načetl původní Těsnohlídkovu knížku už před lety Karel Höger a lze si ji půjčit třeba v čáslavské knihovně.
- Jako rozhlasovou hru upravenou čistě pro děti si pustíte Dobrodružství lišky Bystroušky na stránkách Českého rozhlasu >>>
O spisovateli
Dětství u rybníka
Tam, kam se dnes chodí v zimě sáňkovat, stál ve svahu nad Podměstským rybníkem dům s malým hospodářstvím a zahradou, která sahala až k rákosí na břehu. V něm se narodil Ruda Těsnohlídek jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Řeka Brslenka se tehdy ještě rozlévala do šíře a kousek od zahrady Těsnohlídkových vytvářela v místech dnešního dětského hřiště ostrov. V rákosí, vrbičkách a u potůčků, které tehdy stékaly z kopce pod hradbami, si malý Ruda hrával s dětmi z okolí na indiány, stavěl mlýnky a jezírka. Doma pak hrozně rád četl, hlavně Robinsona a Jiráskovy historické příběhy.
Ze všech nejraději měl ale svou maminku. Chodil si k ní pro pohlazení ještě jako velký gymnazista. To vždycky spiklenecky na maminku mrknul a pronesl: „Já nemůžu ódit." Tohle „heslo” pro pomazlení se v rodině tradovalo od doby, kdy byl Rudolf ještě tlusťoučké batole, kterému se nechtělo ťapat. To potom pokaždé volal: „Vemte Růdu, vemte Růdu. Já nemůžu ódit."
Maminčina věštba
Když maminka malého Rudu koupávala v neckách a myla mu vlásky, říkala, že se mu v nich tvoří tři kroužky, a to znamená, že se třikrát ožení. A víte co? Ono se to vyplnilo.
Byl to ale dost smutný příběh, o kterém si víc můžete přečíst nebo poslechnout v zastavení stezky pro dospělé.
Rasův syn
Jeho dětství ale nebylo zdaleka tak růžové, jak by se mohlo zdát. Dneska se tomu, co Ruda jako kluk zažíval, říká šikana. Zná to každé dítě, které něčím vyčnívá z řady. A Ruda vyčníval hned ze dvou důvodů. Jednak nosil (tehdy zvlášť podivné a trochu směšné) brýle, jednak si jeho tatínek přivydělával jako ras. Rasové odstraňovali uhynulá zvířata a utráceli zvířata nemocná a toulavá. Lidé jimi často opovrhovali a považovali je za „nečisté”, i když pro ně jejich práce byla užitečná. V Rudolfově dětství už se to nebralo tak vážně, že by se sousedé Těsnohlídkových přímo stranili, ale i tak Ruda i jeho bratr Alfréd občas zaslechli nadávku „rasův syn” a nemohli se smířit s tím, že se na ně lidé kvůli otcovu povolání dívají skrz prsty. A tak se oba celý život snažili pracovat tak, aby si od druhých místo nespravedlivého pohrdání vysloužili uznání.
Vysvědčení budoucího spisovatele
Kdo ví, co by tomu řekli Rudolfovi učitelé na čáslavském nižším a hradeckém vyšším gymnáziu, kdyby jim v době jeho studií někdo řekl, že se na fasádu školních budov, kde ho vzdělávali, bude instalovat jeho pamětní deska. Na svých vysvědčeních totiž budoucí novinář, básník a spisovatel neviděl z češtiny nikdy lepší známku než dobrou (tedy trojku). O dalších předmětech ani nemluvě.
Rudolfovo jezulátko a vánoční stromy republiky
Taky se před Vánocemi chodíte dívat na rozsvícený stromeček na náměstí? Taky byste si bez něj už předvánoční město ani nechtěli představit? Věřte, nevěřte, za tradici tzv. vánočních stromů republiky vděčíme právě našemu Rudolfu Těsnohlídkovi, který v roce 1919 prožil příběh, jenž si nic nezadá s narozením Ježíška v Betlémě.
Dva dny před Štědrým večerem šel totiž Rudolf Těsnohlídek se dvěma přáteli na podvečerní procházku do lesa kolem Bílovic u Brna. Najednou uslyšeli nářek. Mysleli si, že poblíž pláče snad do pytláckého oka chycená srna, a tak se za hlasem vydali. Jaké bylo ale jejich překvapení, když u kořenů vysokého smrku daleko od prošlapané cesty našli odložené promrzlé čtrnáctiměsíční děvčátko. Vzali hned holčičku do náruče, přitiskli k sobě pod teplými kabáty a jako tři králové ji v závějích nesli až do vsi. Zachránili jí život a pomohli jí najít nové, milující rodiče.
Rudolfovi tenhle zážitek nedal spát. Věděl, že malá Liduška rozhodně není jediné odložené dítě široko daleko, o které se nechce nebo nemůže nikdo starat. Hledal tedy způsob, jak dětem, které potkal podobný osud, pomoci. Nakonec se nechal inspirovat v dánské Kodani, kde už nějakých devět let stavěli veřejný vánoční strom, pod kterým se vybíraly peníze na chudé děti. V roce 1924 byl díky Rudolfu Těsnohlídkovi na brněnském náměstí vztyčen první český vánoční strom republiky, pod nímž se po dva týdny vybíralo na opuštěné děti. Sbírku Liduščin zachránce opakoval každý rok, peníze chtěl věnovat na založení Dětského domova Dagmar, který se osiřelým nebo odloženým dětem opravdu otevřel o pět let později. Rudolf Těsnohlídek už se toho nedožil. Ale vánoční stromy republiky se díky němu rozzářily postupně v celé Evropě. Jen na jejich poslání se už zapomíná stejně jako na Rudu z Čáslavi... Vzpomenete si příště u stromu na náměstí vy?
