O strašném konci pytláků z Hrádku
aneb Komu zvoní v polích hrana

Před dvěma sty lety bydlel v posledním domku na Hrádku nejslavnější čáslavský pytlák. Jmenoval se Veselý a kromě toho, že dělal čest svému jménu, nedaly se mu upřít ani jiné dobré vlastnosti. Zakázané řemeslo ovládal s mistrovskou zručností a úlovky si nikdy nenechával jen sám pro sebe. Z Hrádku měl výtečný rozhled a krátkou cestu do polí i lesů, a tak po několika letech jeho pytlačení mnoha dětem z chudých rodin zrůžověly tvářičky a zakulatila se propadlá bříška, zatímco řady zajíců a srnek na okolních pozemcích poněkud prořídly. A tehdy přijel svůj revír obhlédnout sám kníže Auersperg.

„Co to má znamenat?" soptil žlebský pán směrem ke schlíplému nadlesnímu. „Za co vám platím rentu, když v lese nepotkám jediné srnčí a na poli nevyplaším ani ťuhýka, natož koroptev? Pytláci si tu zjevně dávají dostaveníčko den co den a vy a vaši hajní si klidně točíte na prstech mlýnek! Ale to vám povídám, jestli nezjednáte nápravu, nepřijdete o dobré bydlo jen na mých pozemcích. Postarám se, abyste o práci v lese nezavadili široko daleko."

V nadlesním hrklo. Pytláci mu pili krev i bez knížecích výhružek, Veselý se mu chechtal do tváře, ale chytit ho nebo jeho kumpány, na to byl dosud krátký. Stará zášť si v panu oberforštovi podala ruku s čerstvým ponížením a ty daly vzkypět zuřivosti, jež hnala události k zoufalým koncům.

Josef Veselý a jeho dva druzi neměli tušení o auersperské návštěvě ani o zvláštních hlídkách, k nimž pan nadlesní zburcoval všechny hajné i jejich pomocníky, a tak jednoho chladného večera zase vyrazili na pych.

Vydali se nenápadně každý svou cestou přes pole, aby posbírali pár koroptví a zajíců z nastražených ok a na Žákách se potkali a domluvili, co podniknou dál.

Právě když z různých stran přicházeli k žackému dvoru, vyšel zpoza mraků měsíc. V jeho bílém světle zazářily tváře pytláků jako pod lucernou.

... v jeho bílém světle zazářily tváře pytláků jako pod lucernou ...

Prásk! Prásk, prásk! Noční ticho rozťaly výstřely. Překvapení pytláci nevěděli v první chvíli, odkud střelba přichází, v druhé už ale leželi na zemi a hajní jim svazovali ruce za zády. Jen Veselý neztratil duchapřítomnost, uskočil do stínu budovy a odtud přikrčený kličkoval křovinami, takže mu pronásledovatelé nemohli stačit ani jej zasáhnout. Byl zachráněn.

S jeho společníky však bylo zle. Rozlícení hajní si na nich hodlali zchladit žáhu a to, že jim hlavní z pytláků upláchl přímo před nosem, jen přilévalo olej do ohně jejich zlostného pokoření. Z nebohých sousedů svlékli kabáty i košile.

„Kdo sem přišel s vámi?"

Zarputilé mlčení.

Jeden z mužů v zeleném uřízl několik trnových prutů:

„Ptám se ještě jednou: kdo ještě sem přišel s vámi?"

Šípkové šlahouny zasvištěly vzduchem a jejich trny se zaryly do kůže bezmocných mužů.

... šípkové šlahouhy zasvištěly vzduchem ...

Bičovali je nesnesitelně dlouho, kamarádovo jméno však z jejich úst nevyšlo. V hajných vřela žluč. Měli políčeno hlavně na Veselého a ten jim upláchl. Jak ho teď dostanou za mříže? Jak z těch dvou budižkničemů vypáčí jeho jméno? Krev se v nich pěnila. Až se v hlavě největšího surovce zrodilo nejzvrácenější mučení: z letek ukořistěných křepelek vytrhal ostrá brka a jedno po druhém je zabodával chudákům za nehty. Křičeli bolestí, proklínali své mučitele, ale přítele nezradili.

Když trýznitelé konečně poznali marnost svého počínání, pobrali zuboženým pytlákům skrovnou kořist, zbraně i oblečení a nechali je spoutané uprostřed noci jejich osudu.

Nebožáci se na pokraji sil, se sípavým dechem a do morku kosti prochladlí, k ránu doplížili do svých domovů. Konce týdne se ale nedožil ani jeden z nich. Josef Veselý nad nimi tiše přísahal děsnou pomstu.

O dva měsíce později našli strůjce zvráceného mučení mrtvého, svázaného a s hlavou v mraveništi.

Veselého několik měsíců vyslýchali, ale nic mu nedokázali, možná že ani nechtěli. A tak ho kníže Auersperg nakonec zaměstnal ve svých službách. Inu, dávná moudrost praví:

„Starý pytlák dělá nejlepšího hajného."