Životní příběh svaté Alžběty
Alžběta Durynská (1207-1231), byla uherská (neboli maďarská) princezna, která se ve 14 letech provdala za německého vévodu Ludvíka. Byla to láska na první pohled. Ludvík své mladé ženě důvěřoval a ve všem ji podporoval. Proto když musel na dlouho odcestovat do Itálie, svěřil Alžbětě správu své země. Durynsko právě postihly povodně a mor a Alžběta, která se zhlédla v chudobném ctnostném životě tak, jak jej kázal sv. František z Assissi, rozdala potřebným, co mohla: prodala své slavnostní oděvy, klenoty a nechala postavit špitál, kam denně docházela ošetřovat nemocné.
O rok později Ludvík zemřel a Alžbětě se zhroutil svět. Rodina ji chtěla znovu provdat, a dokonce ji kvůli tomu věznila, ale Alžběta tvrdošíjně odmítala. Nakonec se stala jeptiškou a pod hradem Marburg nechala zbudovat další špitál, v němž sama pomáhala ošetřovat ubohé, vařila a posluhovala, dokud ve věku 24 let nezemřela, buď na mor, anebo fyzickým vyčerpáním.
Sv. Alžběta je proto patronkou nemocnic, zdravotních sester, umírajících dětí, bezdomovců, ale také třeba nejmladších skautek-světlušek. Bývá zobrazována, jak dává almužnu nebo umývá nohy chudým, někdy drží koš s chleby, mísu s rybami či džbán vína.
Co je pravdy na pověsti o Štěbetových?
Aby pověst byla pověstí, musí v ní být aspoň zrnko pravdy, nebo spíš historické skutečnosti. Někdy k tomu úplně stačí, aby v dané lokalitě kupříkladu existovalo místo zvané Pusták, zbytek příběhu už může být úplně smyšlený.
Paradoxně právě název Pusták v Čáslavi není doložený pro žádné konkrétní místo, což ovšem neznamená, že by se ho tu nikdy nepoužívalo. Pusták nebo poustka se totiž běžně říkalo dlouhodobě nezastavěným městským parcelám, které vznikly obvykle po požáru nebo během války.
V duchařském příběhu o statečné paní Štěbetové musíme ovšem hledat dějinnou pravdu jinde: V době, kdy kostel sv. Alžběty skutečně procházel rozsáhlou rekonstrukcí (1718-1728), žila totiž v Čáslavi už po několik generací rodina Štěvetů, z níž Karel Štěveta vlastnil v té době v těsné blízkosti hradeb dva domy – čp. 112 a 113 (dnes čp. 125 a 124). Za nimi se dokonce nacházely ony nezastavěné parcely a na zahradě jednoho ze Štěvetových domů byly později objeveny pozůstatky středověké hrnčířské dílny, která podle archeologa Klimenta Čermáka zanikla požárem, tedy možný pusták.
Že by na téhle pověsti bylo víc než zrnko pravdy?
Kde se vzal, tu se vzal aneb Proč právě zde stojí kostel sv. Alžběty
V obrovském požáru roku 1522 s velkou částí města lehly popelem i oba čáslavské špitály, které se nacházely poblíž minoritského kláštera (dnes prostor na hradbách kolem evangelického kostela). Když měly být zbudovány nové, rozhodla městská rada o jejich přenesení na tzv. horské (neboli kutnohorské) předměstí, aby se případná nákaza nešířila rychle mezi zdravé a také aby bída s nouzí v nich usazené nebyly tolik na očích. A tak se nový špitál vystavěl za hradbami, v místě dnešního domova důchodců, a k němu se připojil špitálský hřbitov a kostel sv. Alžběty, patronky nemocnic, zdravotních sestřiček i lidí bez domova.
Pod slovem špitál si ale v šestnáctém, sedmnáctém století nemůžeme představit nemocnici, jak ji známe dnes. Špitál byl vlastně dobročinným zařízením zejména pro chudé lidi. Těm se tu dostalo střechy nad hlavou, něco málo jídla a místa ke spaní ve vytápěné místnosti. Doktora či ranhojiče si nemohla většina obyvatel špitálu dovolit, hlavním léčebným prostředkem pro zdejší nemocné byla modlitba a duchovní útěcha kněží.
