O statečné paní Štěbetové
aneb Kdo nenajde v hrobě klid

Pod čáslavskými hradbami bývalo místo zvané Pusták, jemuž se lidé hlavně v noci raději vyhýbali. A když přece museli jít za tmy kolem, křižovali se a svěřovali do ochrany Panenky Marie. Na tomto místě totiž strašilo. Z opuštěného domu se ozývaly srdceryvné vzdechy a úzkostné volání. V oknech se objevovalo přízračné světlo.

Pár let či snad jen měsíců předtím bylo na Pustáku opravdu jen pusto. Žádné stavení, žádné strašidelné úpění, klidné místo pro život. Tehdy pozemek koupil „stavitel" Štěbeta, ztepilý muž v nejlepších letech, který si své přízvisko vysloužil tím, že dohlížel na vše, co se ve městě budovalo nového. Na pěkném místě pod hradbami hodlal postavit dům pro sebe a svou krásnou mladou ženu.

Náhoda tomu chtěla, že ve stejné době ho městští radní pověřili opravou a rozšířením nedalekého kostela sv. Alžběty. Při pohledu na hromady cihel a kamení, které dal ke hřbitovu nad údolím Brslenky navézt, napadla stavitele Štěbetu nebezpečná myšlenka:

„Tolik materiálu! Jak ten by se hodil na nový dům! Když kostelu uberu ze všech stran kousek, nikdo nic nepozná. Dohlížitelem na řádnost stavby jsem tu já a radní mi důvěřují, ani je nenapadne mě kontrolovat."

A tak kámen a cihly, o které kostelíček okradl, převezl uprostřed noci na svůj pozemek pod hradbami (ženě o tom ani muk) a pak už jen sledoval, jak pod rukama šikovných zedníků roste vytoužené rodinné hnízdečko.

... kámen a cihly převezl ... 

A protože láska hory přenáší a poskládat pár cihel je pak pro ni hračka, stál Štěbetův nový domov nakonec dřív než kostelík svaté Alžběty, a Štěbetovi se hned stěhovali. Žena jenom kvetla. Krásný dům všichni chválili, jenom Štěbeta odvracel zrak a před lichotkami si zacpával uši. Dosud houževnatý stavitel začal očividně scházet.

Nejprve ztratil jiskru v oku, pak se mu vytratila zdravá barva i úsměv z tváří, práci na kostele svaté Alžběty se vyhýbal, zhubl a ploužil se jako duch, až ulehl nadobro nemocný. Trápilo ho svědomí. Černé tajemství mu do duše vypálilo díru, do níž se propadla všechna jeho síla, zdraví i dobré skutky. Ať se hodná manželka starala, jak chtěla, svému muži už pomoci nedokázala.

Celá nešťastná se po pohřbu přestěhovala ke svým rodičům. Tehdy začali lidé ve Štěbetově domě pozorovat světlo a slýchat děsivě úpěnlivé volání:

„Má drahá věrná manželko!"

Štěbetova duše nenacházela pokoje.

 ... tehdy začali lidé ve Štěbetově domě pozorovat světlo ... 

Když se o strašidelných úkazech dozvěděla mladá vdova, byla si jistá, že duše jejího manžela potřebuje pomoci a hned se rozhodla v opuštěném domě sama přenocovat. Sousedé ji od toho zrazovali, rodiče prosili, ať nedává všanc svůj mladý život, ale Štěbetovou nemohlo už nic zviklat. Následující noci se uložila do staré manželské postele a v napjatém tichu čekala.

... následující noci se uložila do staré manželské postele a v napjatém tichu čekala ...

O půlnoci se rázem rozletěly všechny dveře v domě, svíce divoce zaplály a v jediném závanu ledového vzduchu zhasly, v přízračném světle se objevil Štěbetův duch.

„Má drahá věrná manželko," zasténal s bolestí i něhou v hlase.

„Můj milý muži, proč tu bloudíš? Copak nemáš v hrobě klid?" zeptala se odvážně přece jen polekaná vdova.

„Nemám, i když po ničem jiném už netoužím."

„Jak můžu tvou uvězněnou duši osvobodit?" odhodlala se žena.

Duch zaváhal.

„Rozboř tento prokletý dům a obětuj mi svůj svatební závoj. Odnes v něm kameny a cihly z našeho domu ke kostelu sv. Alžběty, kam patří... odkud jsem je vzal... a nech kostel dostavět za peníze, jež ti po mně zůstaly. To jediné spasí moji hříchem obtěžkanou duši," řekl Štěbetův duch a s posledním prosebným pohledem zmizel.

 ... a nech kostel dostavět ...

K údivu všech čáslavských obyvatel bylo Štěbetovo nádherné stavení hned druhý den srovnáno se zemí. Mladou paní Štěbetovou pak po mnoho dalších dní vídali, jak mlčky, bez jediného povzdechnutí nosí v hebounkém svatební závoji kameny a cihly ze zbořeniště ke svaté Alžbětě. Soucítili s ní, obdivovali ji a staviteli Štěbetovi odpustili.

Jen místu, kde stával jeho dům, se ještě dlouho vyhýbali, a tak se opuštěný kousek země pod hradbami stal Pustákem.