O dvanácti datlech
aneb Kdo Čáslavi věštil slávu

V dobách, kdy naše krajina ještě nebyla zemí českou, kdy v rozlehlých hvozdech bzučely včely a každá stromová dutina skrývala plástve plné medu, kdy se na květnatých lukách pásla stáda divokých koz i skotu, stanul na hoře Říp praotec Čech s početnou družinou a to široširé území vonící mlékem a strdím nazval naším domovem. Na úspěšné pouti za lepším místem k životu jej chránila řada bojovníků. Jedním z nich byl i statečný Čáslav.

Čáslav sloužil praotci Čechovi a později knížeti Mnatovi dlouho a udatně, a když se přiblížil věku, v němž se mohl nazývat ctihodným kmetem, dostal za své věrné služby 30 hřiven zlata a povolení vystavět město nesoucí jeho jméno.

Jenže s přibývajícím věkem Čáslavovi kvapem ubývalo sil, a tak si zavolal své tři syny Čase, Slávu a Paběna a řekl jim: „Děti moje, jsem starý, netroufám si už prodírat se neprostupnými lesy v honbě za místem příhodným pro nové hradiště a moje paže už základy novému městu také nepoloží. Buďte mýma nohama i mými pažemi! Hledejte životadárné prameny a říčky, hledejte úrodnou půdu a návrší, jež skýtá bezpečí. A hlavně, mějte oči a uši otevřené znamením!"

Tři bratři pochopili, jak závažný úkol jim otec svěřil, a tak se dobře posilněni a vybaveni vydali bez zbytečného prodlévání na cestu. Často kráčeli hbitě mezi mohutnými smrky, habry a olšemi, mnohdy si však cestu museli prosekávat hustým houštím i trním. Až konečně stanuli na slunné pasece a blaženě se na ní uložili k odpočinku.

Oči se jim již zavíraly, když z lesa vylétl datel a posadil se na zem podezřele blízko bratřím. 

... když z lesa vylétl datel a posadil se na zem ...

Paběn si promnul víčka, Sláva se vzepřel na loktech a Čas už nevěřícně ukazoval k lesu, odkud mezi stromy vylétali další a další ptáci a usedali po vzoru toho prvního na kraj paseky. Šustění křídel ustalo. Červené čepičky zazářily ve slunci.

 

... šustění křídel ustalo ...

Na prostranství sedělo v dokonalém kruhu dvanáct datlů. Téměř se nepohnuli, jen třpytivá žlutá očka s černými zorničkami jakoby vyzývala tři bratry. Z Čase, Slávy i Paběna okamžitě spadla únava. Teprve teď uslyšeli zurčení vody v potoce, který nemohl být daleko, a všimli si, že jen kousek za mýtinou se země zvedá k prostranství jako stvořenému pro malou pevnost.

... na prostranství sedělo v dokonalém kruhu dvanáct datlů ...

Čáslavovi synové viděli, že našli místo, které je otec poslal hledat. Beze slova na sebe pohlédli a opatrně vešli do kruhu nebojácných opeřenců. Ruku v ruce, opírajíce se zády jeden o druhého se černým ptákům pomalu poklonili. Vzdali díky za šťastné znamení.

V tu chvíli datlové naráz zatřepetali křídly, vznesli se do vzduchu a nad hlavami sklánějících se bratrů obkroužili paseku. Poté zmizeli v hlubinách lesa stejně nečekaně, jako se objevili.

Čáslav byla založena.

Dlouhé trvání a nezlomného ducha jí předpovědělo dvanáct poslů římského boha války Marta, podobně jako dvanáct supů věstilo slávu samotného Říma.