O Žižkově palcátu
aneb Koho straší šelma mrtvá

Jak Honza přišel o oko a zároveň k příjmení Proč byl Jan z Trocnova Žižkou

Slavný husitský vojevůdce Jan z Trocnova se jako Žižka nenarodil. Ke svému přízvisku přišel až později a nejpravděpodobněji díky tomu, že už v mládí či dokonce dětství přišel o oko. Slovo žisska totiž v tehdejší češtině znamenalo jednooký.

Jazykovědci ale popustili uzdu své fantazii a rozvinuli tři další možné teorie vzniku Žižkova příjmení. Podle jedné z nich souviselo s rodovým znakem Trocnovských – rakem. Žiž je totiž slovotvorný základ slova žížala, později žoužel, kterým se ve středověku nazývali všichni vodní živočichové, včetně raků.

Druhá teorie se odvozuje od poznání, že v jiných slovanských jazycích znamená slovo žiža oheň a mohlo se tedy přenést na člověka s ohnivými (ryšavými) vlasy. Jan Žižka by pak byl jednoduše Honza Zrzavý.

A do třetice mohlo být slovo Žižka vytvořeno z domácí podoby jména Zikmund. Podle posledních dvou teorií by pak v husitských válkách proti sobě táhli do boje dva Zikmundové nebo alespoň dva zrzci... jisté je, že jeden z nich měl jen jedno oko.

Husitské bitevní vylepšováky aneb Proč byl Žižka nejlepší

Stručně řečeno bylo to proto, že Jan Žižka a ostatní husitští velitelé byli zkušení bojovníci a dokázali dokonale využít jak slabin svého nepřítele, tak i zdánlivě nicotných předností svých mužů. Proti husitům totiž vždy táhla zemská vojska, jejichž základem byla sice silou zdrcující, ale dosti neohrabaná těžká jízda, neboli opancéřovaní rytíři na koních. Ti ke svému účinnému úderu ale potřebovali rozjezd a prostor pro manévrování. A tomu se husitští vojevůdci snažili zabránit na prvním místě: volili pro obranu různá návrší, rybničnatou krajinu, kopali jámy, budovali zemní valy a jejich nejsenzačnějším vylepšovákem se stala univerzálně použitelná vozová hradba. Řadou až stovky těžkých bojových vozů svázaných k sobě řetězy prostrčili husitští obránci palné zbraně (píšťaly a hákovnice), pod nimi a na nich zaujali svá místa pěšáci vyzbrojení okovanými cepy, sudlicemi, řemdihy a kropáči. Vytvořili tak pro těžkooděnce nepřekročitelnou bariéru.

Tehdejší rytíři měli jako vojáci ještě ne jednu, ale rovnou dvě Achillovy paty, a těmi byly individuální boj muže proti muži a neukázněnost. Často se do bitvy vrhali v nevhodnou chvíli, aby dokázali svou statečnost, nebo začali rabovat dobyté území předčasně, každý z nich měl svou hlavu a byl přesvědčen o skvělosti svého vojenského umění, takže se nerad podřizoval rozkazům.

Naproti tomu právě Jan Žižka sestavil pro své spolubojovníky první vojenský řád na světě, podle nějž se po skončení husitských válek řídily mnohé evropské armády. Byla v něm pravidla, která platila stejně pro šlechtice jako pro chudé rolníky, bylo v něm jasně stanoveno, kdo komu velí a kdo je komu podřízen, z jakých oddílů a jaké výstroje sestává bojeschopné vojsko nebo i jak se dělí válečná kořist. A právě díky disciplíně, dobré organizaci a náboženskému nadšení mohl Jan Žižka ke svým bojovníkům, pro boj absolutně nevycvičeným, zvolat ono pověstné husitské „Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!" a nebát se o výsledek bitvy.

Pohádka o Žižkově hrobečku aneb Jak je to s těmi ostatky

„Milé děti, pan Žižka měl kdysi hrobeček v Hradci Králové, kde už není, protože byl zničen. V Čáslavi to bylo lidem líto, a tak se rozhodli, že mu udělají hrobeček náhradní, aby se na pana Žižku dalo dál vzpomínat. I tenhle náhradní hrobeček ale zlí lidé opakovaně zničili, dokonce z něj i vytažené kosti před kostelem spálili. Čáslavané se s tím ale nesmířili, a tak, když se naskytla vhodná příležitost (při přestavbě kostela), šup, strčili do kostela pár náhradních kostí, co někde našli. Potom, lišáci jedni, dělali, jako že náhodou znovu objevili ten zničený hrobeček pana Žižky. To Vám byla sláva! Všichni hned začali do Čáslavi jezdit se na ty kosti dívat, a tak jim místní dokonce postavili vlastní muzeum. Pak ale přišli zlí historici, dali fakta na stůl a pohádce o Žižkově hrobečku a kostičkách zazvonil zvonec a pohádky byl konec."

Ostatky Jana Žižky z Trocnova nebyly, alespoň podle výsledků dosavadního seriózního historického výzkumu, ani v kostele ani ve městě nikdy fyzicky uloženy. Kosti a artefakty, které dnes máme a vystavujeme v Žižkově síni, jsou pravděpodobně podvrh, kterého se dopustili v roce 1910 místní vlastenci, kteří si přáli proslavit město Čáslav a posílit v lidech národní hrdost.