O dvou porážkách pruského krále
aneb Kdo v Čáslavi srazí hlavu

Kája versus Béďa aneb Když se dva perou, třetí pláče

Přijmout ženu jako dědičku habsburského impéria, byť by to byla sama Marie Terezie, bylo pro pruské, bavorské a francouzské krále příliš tuhým soustem, zvlášť když by si po smrti jejího otce mohli mezi sebou rozsáhlé rakouské císařství tak pěkně rozdělit. A tak pruský král Fridrich II. bez varování obsadil Mariino Slezsko a bavorský kurfiřt jí zabral Prahu a posadil si na hlavu svatováclavskou korunu. Marie Terezie to ale nevzdala. Shromáždila armádu pod vedením svého švagra Karla Lotrinského a poslala ji na výbojné nepřátele.

K rozhodující bitvě došlo právě 17. května 1742 u Chotusic. Vojsko pruského krále patřilo v té době k nejlépe organizovaným a vyzbrojeným evropským armádám. Naproti tomu rakouské habsburské oddíly byly oslabené nedávnými střety a postrádaly kvalitní vedení. Přesto měl Karel Lotrinský vítězství nadosah: poté, co Fridrichovi dělostřelci ze strategicky výhodných pozic zahnali jeho jezdecký předvoj na útěk, obešel Karel úhybným manévrem Chotusice, aby odtamtud Prusy vypudil ohněm. Ti odpověděli neúprosnou střelbou, v níž habsburské pěšáky významně předčili. Rakouská jízda ale jednoznačně smetla tu pruskou a Fridrichova armáda byla zahnána na ústup. Místo aby ji pronásledovali, vrhli se méně disciplinovaní a hůře vedení habsburští vojáci na rabování proviantu. Fridrich II. však nepodlehl panice, přeskupil vojsko, povolal zálohy a širokým čelním útokem donutil Karla Lotrinského k definitivnímu ústupu. Pak pokračoval na Čáslav.

Bitva u Chotusic přinesla mír za cenu velkých územních ztrát rakouské monarchie. Trvala 4 hodiny a padlo v ní téměř 10 tisíc vojáků. Chotusice byly vypáleny do základů a Čáslavsko muselo zaplatit nucený válečný příspěvek ve výši 34000 zlatých, tj. dnešních pět a půl milionu korun.

Zazděná jeptiška

U Zazděné jeptišky. Tak se říká božím mukám, před kterými právě stojíte. Název sice burcuje představivost k děsuplným výjevům, v Čáslavi ani jejím blízkém okolí ale nikdy žádný ženský konvent (tedy ženský klášter) nestál. Ve 14. století pečovalo o chudé a nemocné ve špitále mužského minoritského kláštera několik zbožných vdov, tzv. bekyní, které ale jeptiškami v pravém slova smyslu nebyly. Nejblíže Čáslavi fungoval klášter cisterciaček až v Pohledu u Havlíčkova Brodu.

Máte-li bujnou fantazii a potěšení z hrůzostrašných historií, můžete si příběh zazděné jeptišky vybájit sami.

Máte-li rádi prozaická vysvětlení, vězte, že zazděná jeptiška vůbec nemusela být fyzická osoba, ale prostě kus kamene. Označení „jeptiška" se totiž jako terminus technicus už od středověku používá pro trojlaločnatý obrazec zakončující gotickou kružbu, z dálky vypadající jako hlava s kápí mezi rameny, tedy – jako silueta jeptišky.

Hřbitov pro všechny

Až takřka do konce 19. století fungovaly ve městě hřbitovy u kostelů sv. Petra a Pavla a sv. Alžběty. V této době už však Čáslav hledala pro své pohřebiště nové, dostatečně rozsáhlé a dobře dostupné místo, které by ale neomezovalo město v jeho růstu.

A tak ve stejném roce, jako bylo založeno čáslavské muzeum (1884), vybudoval inženýr Vojtěch Spudil zdejší hřbitov. Vůlí osudu či lidu byl také prvním člověkem, kterého zde uložili k poslednímu odpočinku.

Na sklonku 19. století byl tento hřbitov výjimečný tím, že zde mohli být pochováni lidé bez rozdílu vyznání – katolíci, evangelíci, ba dokonce i židé, kteří do té doby směli spočinout pouze na vlastních hřbitovech v okolních obcích - Golčově Jeníkově, Kolíně nebo Malešově. V Čáslavi naopak staré náhrobky s hebrejskými nápisy najdeme hned za hlavní branou, kde bez jakékoli výrazné hranice sousedí s hroby evangelíků.